ECLI:CZ:US:2019:3.US.3815.18.1
sp. zn. III. ÚS 3815/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Lindou Kasha, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. července 2018 č. j. 13 Co 403/2017-531 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2017 č. j. 17 Nc 5928/2015-333, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a V. K. a nezletilého F. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2017 č. j. 17 Nc 5928/2015-333 určil, že otcem nezletilého vedlejšího účastníka je stěžovatel (I. výrok), nezletilého vedlejšího účastníka svěřil do péče vedlejší účastnice (II. výrok), rozhodl o běžném a dlužném výživném pro nezletilého, které je stěžovatel povinen hradit (výroky III. až V.), rozhodl, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým vedlejším účastníkem stýkat každý sudý týden od čtvrtka od 17.00 hod. do neděle do 17.00 hod., a o podmínkách předávání nezletilého (výroky VI. a VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VIII. až X.). Úpravu péče o nezletilého okresní soud odůvodnil tím, že převážnou část období od rozchodu stěžovatele a vedlejší účastnice o nezletilého pečovala vedlejší účastnice a stěžovatel se s ním stýkal víceméně pravidelně jedenkrát za 14 dní o víkendu. V zájmu nezletilého je, aby byl dodržován tento zavedený režim a postupně rozšiřován styk se stěžovatelem. Na tom, že styk stěžovatele s nezletilým probíhal jen jednou za 14 dní, měl dle soudu vinu i sám stěžovatel, neboť neusiloval o rozšíření styku jinou formou než vyjádřeními u soudu před zahájením řízení o určení otcovství, a sám s nezletilým udržoval kontakt v uvedeném rozsahu. Stěžovatel navíc okresní soud nepřesvědčil, že by byl za své náročné pracovní situace schopen zajistit trvalou péči o nezletilého.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2018 č. j. 13 Co 403/2017-531 v části změnil uvedený rozsudek okresního soudu, v části jej potvrdil. Potvrdil jej mj. ve výroku o svěření nezletilého do péče vedlejší účastnice. Změnil jej mj. ve výrocích týkajících se styku tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat v každém sudém týdnu od čtvrtka od 17.00 hod. do neděle do 18.00 hod., v lichém roce ve vymezeném rozsahu o jarních prázdninách, v sudém roce o velikonočních svátcích, v každém roce o letních prázdninách týden v červenci a týden v srpnu a ve vymezeném rozsahu o vánočních prázdninách. K úpravě styku krajský soud uvedl, že stěžovatel vedlejší účastnici po jejím odchodu ze společné domácnosti téměř rok nekontaktoval za účelem styku s nezletilým, nečinil ani žádné kroky k tomu, aby byl zapsán do rodného listu nezletilého. Od března 2015 se o nezletilého začal zajímat a stýkat se s ním jednou za 14 dní o víkendu. Byla to vedlejší účastnice, která podala návrh na určení otcovství a úpravu poměrů nezletilého. Stěžovatel až v dubnu 2016 navrhl, aby byl nezletilý svěřen do jeho péče, v lednu 2017 před orgánem sociálně-právní ochrany dětí otevřel otázku střídavé péče. Krajský soud dospěl k závěru, že nezletilý je na péči vedlejší účastnice zvyklý a v její péči prospívá, což dokládají zprávy dětského lékaře i mateřské školy. Podmínky pro svěření nezletilého do střídavé péče neshledal, byť oba rodiče mají o výchovu nezletilého zájem a jsou způsobilí jej vychovávat. Uvedl, že nezletilý je na výchovné prostředí u vedlejší účastnice adaptován. Stěžovatel se vrací ze zaměstnání až v 18.00 hod., a ačkoli tvrdil, že v době, kdy by měl syna u sebe, by mohl pracovat ve zkráceném úvazku, nebyl si schopen do rozhodnutí krajského soudu upravit pracovní dobu ani jedenkrát za 14 dní, kdy si vyzvedává nezletilého u vedlejší účastnice až v pozdních hodinách. Krajský soud poukázal na závěr okresního soudu, že nezletilý není na stěžovatele příliš zvyklý a mělo by nejprve dojít k navázání hlubšího vztahu mezi nimi, přičemž by mělo jít o postupný proces. Krajský soud proto nechal rozsah běžného styku určeného okresním soudem v podstatě beze změny (stanovil předání nezletilého vedlejší účastnici v neděli o hodinu později oproti rozhodnutí okresnímu soudu), neboť je na stěžovateli, aby projevil skutečnou snahu a upravil si své pracovní podmínky tak, aby mohl o nezletilého pečovat již od čtvrtka. Krajský soud rozsudek okresního soudu doplnil o úpravy styku stěžovatele s nezletilým o jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdninách.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítl, že pro svěření nezletilého do péče matky soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z takto zjištěného skutkového stavu vyvodily nesprávné právní závěry, které nedostatečně odůvodnily. Soudy vůbec nezjišťovaly, jaké jsou vazby nezletilého k oběma rodičům, neprovedly stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem, neprovedly pohovor s nezletilým. Přitom závěr, že o nezletilého pečuje převážně vedlejší účastnice a nezletilý není na stěžovatele zvyklý, je bez vypracování znaleckého posudku přinejmenším předčasný.
5. Stěžovatel uvedl, že to byla vedlejší účastnice, která omezila jeho styky s nezletilým a po nějakou dobu kontakt stěžovatele s nezletilým zcela odmítala. Až následně jej po opakovaných žádostech umožnila o víkendech, ale jen v omezeném rozsahu. Stěžovatel dle svého vyjádření splňuje všechny předpoklady pro péči o nezletilého. Nezletilý s ním má vytvořen silný citový vztah, u stěžovatele je nezletilý spokojený. Stěžovatel je schopen si svou pracovní dobu uzpůsobit tak, aby mohl v týdnu, kdy mu bude nezletilý svěřen do péče, o něj plně pečovat. U vedlejší účastnice naopak musí s péčí o syna pomáhat prarodiče či její starší syn.
6. V průběhu celého řízení stěžovatel pociťoval diskriminační přístup soudů, které k tvrzení vedlejší účastnice přihlížely bez dalšího důkazu, zatímco jeho tvrzení odmítaly s dovětkem, že nejsou podložena důkazy. Jediné, čím se soudy podrobně zabývaly, bylo dokumentování stěžovatelových příjmů pro účely rozhodnutí o výživném.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústředním bodem všech rozhodnutí o dítěti musí být nejlepší zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Z judikatury Ústavního soudu plyne, že svěření dítěte do střídavé péče není "automatickým" řešením při rozchodu rodičů. Při rozhodování, zda je namístě střídavá péče, Ústavní soud pravidelně zmiňuje subjektivní a objektivní kritérium. Subjektivní kritérium spočívá v tom, že oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. Neprojeví-li jeden z rodičů o střídavou péči skutečný a upřímný zájem, toto řešení nepřipadá v úvahu. K objektivním kritériím patří 1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě svěření do péče daného rodiče; 3. schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte. Nasvědčují-li zjištěné okolnosti, že u obou rodičů jsou subjektivní a objektivní předpoklady naplněny zhruba ve stejné míře, může být dána jistá presumpce ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze však vyvrátit, svědčí-li pro to další argumenty. K tomu viz nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), body 23., 26. a 27., či nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), body 18. až 23. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu se zabývalo okolnostmi, které lze podřadit pod výše zmíněné subjektivní kritérium, tj. skutečný a upřímný zájem rodiče o střídavou péči. Okresní soud a krajský soud poukázaly na skutkové okolnosti, které u tohoto kritéria prozatím hovoří v neprospěch stěžovatele. Jednak šlo o okolnost, že v minulosti po odchodu vedlejší účastnice ze společné domácnosti, kdy stěžovatel po dobu mnoha měsíců nebyl se synem v kontaktu, se nepokusil prostřednictvím soudního rozhodnutí upravit kontakt s nezletilým. Následně se s nezletilým stýkal jedenkrát za 14 dnů o víkendu, ale byla to až vedlejší účastnice, která podala návrh na úpravu péče o dítě v květnu 2015. Až v dubnu 2016 stěžovatel v řízení navrhl, aby byl nezletilý svěřen do jeho péče. Jednak šlo o okolnost, že ačkoli stěžovatel tvrdil, že je schopen přizpůsobit svůj pracovaní režim, tak aby mohl být se synem více (srov. vyjádření stěžovatele na č. l. 73 spisu okresního soudu, výpověď stěžovatele při jednání u okresního soudu dne 26. 1. 2017, č. l. 315; v obdobném duchu se vyjádřil i v ústavní stížnosti), vyzvedával si nezletilého u vedlejší účastnice až v pozdních hodinách, jde-li o jeho dosavadní styk s nezletilým jedenkrát za 14 dní.
11. Ústavní soud konstatuje, že obě právě zmíněné okolnosti, které rozebral krajský soud, mají vypovídací hodnotu o tom, zda je zájem stěžovatele o střídavou péči skutečný a upřímný. Jde-li o skutečnost, že do dubna 2016 se stěžovatel nesnažil u soudu domoci se styku či péče o nezletilého, nelze sice přehlížet, že od dubna 2016 uplynulo již několik let a okolnosti ve vzdálenější minulosti nelze přeceňovat, nejsou-li doplněny jinými poznatky z nedávné doby. V posuzované věci však popsaná skutečnost byla doplněna aktuálními poznatky o tom, jakou snahu stěžovatel vyvíjel ke styku s nezletilým, alespoň ve fakticky probíhajícím rozsahu jedenkrát za 14 dní. O upřímném úsilí stěžovatele přitom nesvědčí pozdní čas přebírání nezletilého. Krajský soud na daném místě pak k přístupu stěžovatele poznamenal, že úprava styku jednou za čtrnáct dní od čtvrtka do neděle (v dosavadním faktickém průběhu to bylo od pátku do neděle), dává stěžovateli prostor, aby projevil skutečnou snahu a vůli si v zájmu času stráveného s nezletilým patřičně upravit své pracovním podmínky, deklaroval-li stěžovatel, že je to možné.
12. Současně okresní soud a krajský soud poukázaly na vhodnost jistého adaptačního období, po které by mělo dojít k prohloubení vztahu stěžovatele s nezletilým. Soudy zde poukázaly na to, že o nezletilého dosud v naprosto převažující míře pečovala vedlejší účastnice. Prohloubení vztahu stěžovatele s nezletilým má dle krajského soudu napomoci prodloužení běžného styku o jeden den oproti dosavadnímu faktickému stavu a dále úprava styku o jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdninách. Po uplynutí určité doby adaptačního období krajský soud nevyloučil další úpravu péče o nezletilého ve smyslu rozšíření role stěžovatele. Ústavní soud ani v této úvaze nespatřuje porušení ústavních předpisů, naopak se v ní odráží péče soudu o nejlepší zájem dítěte.
13. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud a především krajský soud srozumitelně odůvodnily zejména kombinací důvodů rozebraných v bodech 11. a 12., proč nerozhodly o střídavé péči, ale proč dítě svěřily do péče vedlejší účastnice s úpravou styku nezletilého se stěžovatelem. Námitku nedostatečného odůvodnění jejich rozhodnutí proto Ústavní soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Z napadených rozsudků je též v dostatečné míře patrno, k jakým skutkovým zjištěním soudy dospěly (srov. zejména bod 8. rozsudku krajského soudu).
14. Okresní soud dále vyložil důvody, proč nepovažoval za nutné nechat vypracovat znalecký posudek k výchovným předpokladům stěžovatele a vedlejší účastnice, jak navrhoval stěžovatel. Dále lze zmínit, že krajský soud ve svém rozsudku vycházel z toho, že stěžovatel je způsobilý nezletilého vychovávat, stejně tak vedlejší účastnice. Výchovné předpoklady rodičů, k nimž měl směřovat posudek, soudy nezpochybňovaly. Důvody, proč soudy nerozhodly o střídavé péči, nespočívaly v tom, že by zpochybňovaly výchovnou způsobilost stěžovatele, ale zejména ve zjištěních k tomu, zda je stěžovatelův zájem o střídavou péči skutečný a upřímný, a též vhodností adaptační fáze. Jde tedy o jiné okolnosti, než samotné výchovné předpoklady, k nimž se měl vztahovat navržený posudek. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nevyhověním důkaznímu návrhu znaleckým posudkem.
15. Stěžovatel zmínil, že obecné soudy neprovedly pohovor s nezletilým. Ústavní soud konstatuje, že osobní slyšení nezletilého v řízení před soudem není ve všech případech absolutní nutností. Vždy je třeba přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte, což je obecný princip regulující veškeré záležitosti týkající se práv dětí (viz čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Uplatnění tohoto principu v konkrétní situaci může znamenat, že názor dítěte soudem zjišťován nebude a dítěti ani nebude umožněno, aby bylo přítomno jednání. Takový postup bude zpravidla odůvodněn velmi nízkým věkem či jinými okolnostmi [viz nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), bod 57.]. Nezletilému byly v době zahájení řízení před okresním soudem 3 roky a v době rozhodnutí krajského soudu 5 let a 1 měsíc. S ohledem na takto nízký věk nezletilého a též důvody, na kterých stálo rozhodnutí krajského soudu (zejména krajským soudem shledaná nedostatečná snaha upravit si své poměry tak, aby nevyzvedával nezletilého v pozdních hodinách), k nimž ze slyšení nezletilého přímo soudem nelze čekat informační přínos, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv v tom, že nezletilý nebyl osobně slyšen před soudem.
16. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce diskriminačního přístupu soudů ke stěžovateli, co se týče skutkových závěrů, z nichž vyšly. Soudy v řízení hodnotily vedle dalších důkazů též účastnické výpovědi stěžovatele a vedlejší účastnice. Ze samotné skutečnosti, že soudy rozhodly a svá rozhodnutí odůvodnily způsobem, který nevyhovuje stěžovateli, nelze dovozovat porušení rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny). Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v soustavě soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění. Při hodnocení důkazů soudy je prostor pro zásah Ústavního soudu v případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze extrémní excesy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Žádné takové vady však v posuzovaném případě neshledal.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu