ECLI:CZ:US:2019:3.US.3834.18.1
sp. zn. III. ÚS 3834/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2018 č. j. 4 Tdo 907/2018-84, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2017 č. j. 6 To 48/2017-3060 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2016 č. j. 50 T 11/2015-2889, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť byl přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve formě spolupachatelství spolu s obviněným P. Š. (dále jen "druhý obviněný"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byla stěžovateli spolu s druhým obviněným a T. C. (dále jen "třetí obviněný") uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě (dále jen "poškozená"), na náhradě škody částku ve výši 10 773 039 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená dle §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání všech tří obviněných Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu částečně zrušil ohledně druhého obviněného ve výroku o trestu a ohledně třetího obviněného ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a nově o nich rozhodl. Ohledně všech obviněných zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že se poškozená odkazuje dle §229 odst. 1 trestního řádu se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Dovolání stěžovatele bylo rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje především námitku porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jež spatřuje v tom, že se ho krajský soud v rozporu s §208 trestního řádu nedotázal, zda se chce vyjádřit k výslechům spoluobviněných, jimž nebyl přítomen. Uvedeným postupem soudu byla stěžovateli upřena možnost seznámit se s klíčovými důkazy, vyjádřit se k nim, a plně tak realizovat své právo na obhajobu. Skutečnost, že těmto výslechům byl přítomen obhájce stěžovatele, přitom uvedené pochybení nemohla zhojit, neboť jedině sám stěžovatel se mohl k jednotlivým tvrzením spoluobviněných kvalifikovaně vyjádřit. Pochybení krajského soudu následně nenapravil vrchní soud ani Nejvyšší soud, a to navzdory skutečnosti, že oba tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nesprávný postup krajského soudy konstatovaly. Porušení svých základních práv stěžovatel dále spatřuje v procesu hodnocení důkazů krajským soudem, jakož i v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež postrádá jakékoli úvahy krajského soudu ohledně provedených důkazů a jejich hodnocení, a neodpovídá tak §125 odst. 1 trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže byl postup těchto orgánů natolik extrémní, že překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
9. Dovozuje-li stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny z toho, že mu v důsledku nesprávného postupu krajského soudu, jenž nerespektoval podmínky §208 věty druhé trestního řádu, nebylo umožněno vyjádřit se k výpovědím spoluobviněných, nutno uvést, že s ohledem na okolnosti posuzované věci nelze stěžovateli přisvědčit. Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti cituje vybrané pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž dovozuje důvodnost své námitky, zcela však pomíjí zbývající podstatné části argumentace obsažené v těchto rozhodnutích, v nichž je přesvědčivě vysvětleno, na základě jakých konkrétních okolností obecné soudy dospěly k závěru, že i přes pochybení krajského soudu k porušení základních práv stěžovatele nedošlo.
10. Vrchní soud dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že oddělenému výslechu každého obviněného byli přítomni obhájci zbývajících obviněných, tedy v případě výslechu druhého i třetího obviněného i obhájce stěžovatele, nešlo o natolik zásadní pochybení krajského soudu, pro něž by bylo nutno přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí. Tento závěr následně vrchní soud podpořil odkazy na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), dle níž je nutno práva uvedená v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vnímat více jako práva obhajoby jako celku, nikoliv jen obviněného osobně. Je proto v zásadě dostatečné, byla-li možnost vyslechnout sporného svědka dána alespoň obhájci obviněného (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Verdam v. Nizozemsko ze dne 31. 8. 1999, stížnost č. 35253/97, oddíl 2 či rozhodnutí ESLP ve věci Vebiu v. Česká republika ze dne 27. 3. 2003, stížnost č. 46168/99, oddíl 1), nebylo-li navíc odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující (určující) míře na výpovědích svědka, kterého obviněný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (srov. rozsudek ESLP ve věci Van Mechelen a další v. Nizozemsko ze dne 23. 4. 1997, stížnosti č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, odst. 55).
11. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že postup obecného soudu spočívající v nedodržení povinnosti, jež mu vůči obviněnému ukládá §208 trestního řádu, je postupem nežádoucím a lze v něm v obecné rovině spatřovat podstatnou vadu řízení. S ohledem na konkrétní okolnosti nyní posuzované věci však Ústavní soud dospívá k závěru, že napadená rozhodnutí soudů i přes právě řečené z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích a již jen rekapituluje, že stěžovatelovo právo na obhajobu bylo v případě odděleného výslechu spoluobviněných naplněno prostřednictvím jeho obhájce, který byl výslechům přítomen, měl možnost klást spoluobviněným otázky a stěžovatele s průběhem výslechů následně seznámit. Obsah jednotlivých výpovědí je rovněž podrobně reprodukován v napadeném rozsudku krajského soudu, a stěžovatel tak měl dostatek prostoru vyjádřit se k nim přinejmenším v odvolacím řízení, přičemž bylo na jeho uvážení, jakým způsobem se bude hájit. V neposlední řadě pak nelze pominout skutečnost, že trestná činnost stěžovatele byla prokázána celou řadou dalších důkazů (zejména svědeckými výpověďmi zaměstnankyň finančního úřadu a dalších osob a listinnými důkazy; srov. str. 13 - 39 rozsudku krajského soudu), a jeho odsouzení tak nebylo ve výlučné ani rozhodující míře postaveno na výpovědích spoluobviněných. Postup vrchního soudu (i Nejvyššího soudu), který se vzhledem k uvedenému rozhodl nepřistoupit ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, je proto z ústavněprávního hlediska přijatelný. Ke stejnému závěru Ústavní soud ostatně dospěl již dříve v usnesení sp. zn. III. ÚS 3782/15 ze dne 7. 7. 2016 (veřejně dostupném v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), v němž totožnou námitku stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
13. Přisvědčit nelze ani zbývajícím námitkám, jimiž stěžovatel brojí proti způsobu, jakým krajský soud hodnotil provedené důkazy a jakým své rozhodnutí následně odůvodnil. Pro stručnost postačuje uvést, že krajský soud si pro rozhodnutí o vině stěžovatele provedením množství důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ, přičemž způsob jejich hodnocení, jakož i následná argumentace, do níž své úvahy promítl, odpovídá požadavkům stanoveným v §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší skutkové a právní závěry tohoto soudu jakkoliv přehodnocovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu