ECLI:CZ:US:2019:3.US.3859.18.1
sp. zn. III. ÚS 3859/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Polaty, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2018 sp. zn. 15 Co 183/2018, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Home Credit a. s., sídlem Nové sady 996/25, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením soudního exekutora JUDr. Karla Urbana, Exekutorský úřad Brno - město (dále jen "soudní exekutor") ze dne 22. 6. 2018 č. j. 97 EX 10356/09-166 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce nařízené na základě usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. 11. 2009 č. j. 17 Nc 13300/2009-3 pro 101 432,21 Kč (výrok I.), soudnímu exekutorovi byly přiznány náklady exekuce ve výši 8 973 Kč proti stěžovateli jako povinnému s tím, že tyto náklady exekuce byly již vymoženy (výrok II.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení ani nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Exekuci soudní exekutor zastavil na návrh stěžovatele podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když vedlejší účastnice jako oprávněná se zastavením exekuce souhlasila.
3. Proti uvedenému usnesení soudního exekutora podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 15 Co 183/2018 bylo usnesení soudního exekutora v napadené části, tedy ve výrocích II., III. a IV., změněno tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 8 973 Kč (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení před soudním exekutorem a před krajským soudem. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce dne 26. 10. 2009, tedy ještě v době, kdy se mohla legitimně domnívat, že navrhuje exekuci na základě způsobilého exekučního titulu. Stěžovatel nejenže dluh vůči vedlejší účastnici neuhrazoval, ale byl pasivní i v průběhu rozhodčího řízení, ačkoli byl konfrontován s judikaturou týkající se účinnosti rozhodčích nálezů, a stejně jako vedlejší účastnice zůstával pasivní i v exekučním řízení a teprve dne 9. 11. 2017 podal návrh na zastavení exekuce. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel v postavení spotřebitele mohl již od 1. 4. 2012 (s účinností novely zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, provedené zákonem č. 19/2012 Sb.) podat návrh na zastavení exekuce, a jelikož stěžovatel vyčkával s podáním návrhu na zastavení exekuce až do 9. 11. 2017, lze podle krajského soudu v procesní pasivitě stěžovatele spatřovat důvod pro použití §150 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 9. 11. 2017 navrhl zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, resp. nicotného rozhodčího nálezu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vedlejší účastnice se mohla oprávněně domnívat, že podává exekuční návrh dle způsobilého exekučního titulu, když exekuční návrh byl podán dne 26. 10. 2009. Stěžovatel se naopak domnívá, že vedlejší účastnice měla dostatek času, aby exekuci zastavila sama, když si mnoho let musela být vědoma toho, že exekuce jako byla v jeho případě, jsou protiprávní, neboť rozhodčí doložky jsou neplatné, a že může kdykoli dojít k jejich zastavení. Stěžovatel je toho názoru, že exekuce mohla být dva roky vedena v dobré víře, ale šest let pak byla vedena neoprávněně. Vedlejší účastnice úmyslně zachovávala protiprávní stav, neboť si byla vědoma toho, že se ozve jen zlomek povinných. Stěžovatel považuje za nespravedlivý stav, kdy povinní musejí exekuce zastavovat sami na své náklady, přestože jsou nejslabší stranou a nemají právní zastoupení ani finance. Stěžovatel namítá, že nebylo prokázáno nic, co by odůvodňovalo závěry krajského soudu o tom, že je dlužníkem vedlejší účastnice. Namítá též porušení svého práva vlastnit majetek, neboť z pohledu stěžovatele nelze na nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 13 987,60 Kč nahlížet jako na ústavně bezvýznamný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 195/13 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
9. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
10. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, když by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011; srov. usnesení ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2861/17 či usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2779/17].
11. V nyní posuzované věci jde podle tvrzení stěžovatele o částku 13 987,60 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat v úvahu spíše výjimečně.
12. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv, přičemž do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu, pak Ústavní soud zásadně nevstupuje. Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 7. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
13. K takovému zjevnému výkladovému excesu, způsobilému založit porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzované věci v řízení před krajským soudem nedošlo. Krajský soud považoval pasivitu stěžovatele zejména v exekučním řízení za podstatný důvod, pro který mu nebylo možno přiznat náhradu nákladů řízení. Z pohledu Ústavního soudu krajský soud svoje závěry, které jej vedly k moderaci nákladů řízení a použití §150 o. s. ř., odůvodnil dostatečně. Předkládá-li stěžovatel v ústavní stížnosti vlastní vysvětlení jeho pasivního chování, nelze takovou argumentaci posuzovat jinak, než jako pouhou polemiku s hodnocením věci obecným soudem. V daném případě tedy nelze v postupu krajského soudu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, neboť své úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlil, aniž by pouze formálně odkázal na příslušná ustanovení zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339) a usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1410/17].
14. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení povinnému v obdobných případech se Ústavní soud zabýval již ve srovnatelných věcech (usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 300/19, ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 3883/18, ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1542/19 a ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1410/17), v nichž neshledal s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu použití §150 o. s. ř. za ústavně rozporné. Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i v nyní posuzované věci, kdy krajský soud ve shodě se stěžovatelem sice vyhodnotil procesní odpovědnost oprávněné za zastavení exekuce, avšak současně jednoznačně shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení povinnému podle §150 o. s. ř. Důvodem byl především postoj stěžovatele, který nikdy žádným způsobem nebrojil proti samotné existenci pohledávky oprávněné a až do podání návrhu na zastavení exekuce byl mnoho let zcela pasivní.
15. Namítal-li stěžovatel, že krajský soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí týkající se zavinění zastavení řízení v případě exekuce vedené na základě nicotného rozhodčího nálezu, přehlíží, že krajský soud tuto praxi respektoval, když jednoznačně zavinění spatřoval na straně oprávněné. Nicméně právě pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných dle §150 o. s. ř. dovodil, že nelze náhradu nákladů přiznat stěžovateli.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vývoj judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k možnostem revize rozhodčích doložek [od této možnosti se pro účely posuzované věci dovozuje (ne)vědomost vedlejší účastnice o nevykonatelnosti jí předkládaného exekučního titulu]. Podle Ústavního soudu přitom krajský soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil a od Ústavního soudu nelze očekávat - při výše naznačené zdrženlivosti k otázce zásahu do rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení, zvláště v rozsahu bagatelní částky - že by přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí jen proto, že podle stěžovatele existuje i dřívější judikatura Nejvyššího soudu, z níž lze dovodit možnost přezkoumat rozhodčí nález jako exekuční titul [srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2779/17 či ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2861/17 v obdobné věci].
17. Ústavní soud dodává, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek. Exekuce byla prvotně vyvolána z důvodu neplacení dluhu, a to na základě původně vykonatelného exekučního titulu. S ohledem na změnu judikatury muselo v každém případě dojít k jejímu zastavení a vzniku nákladů řízení na obou stranách sporu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích také uplatňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo). Není dán důvod, aby uvedená zásada byla "automaticky" přehlížena v případě některých druhů řízení a jejich účastníků. Stejně tak ani skutečnost, že účastník řízení nemá právnické vzdělání, nemůže být brána jako určitá "výhoda". Možnosti dané právním řádem k ochraně účastníků řízení musí platit pro všechny stejně a ve všech druzích řízení.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn. Jeho argumentaci a úvahy rozvedené v napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladné a srozumitelné, nejevící se nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu