ECLI:CZ:US:2019:3.US.3863.18.1
sp. zn. III. ÚS 3863/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Zdvořáčka, zastoupeného Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou, sídlem Perlová 68/7, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011, 29 NSČR 191/2016-P38-20, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2015 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011, 1 VSPH 1433/2015-P38-11 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2015 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-P38-5, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Brátová a Krejčí, v. o. s., sídlem Americká 1304, Stříbro, insolvenční správkyně dlužnice CARS BAD, s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 6. 2015 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011-P38-5 v insolvenční věci dlužnice obchodní společnosti CARS BAD, s. r. o. určil, že k opravě přihlášky P-38 stěžovatele (věřitele č. 37) ze dne 30. 1. 2012, podle které je dílčí pohledávka č. 2 v celkové výši 4 721 561 Kč po zpětném převodu budovy ve výroku blíže specifikované do majetku dlužnice částečně zajištěna zástavním právem k budově, se nepřihlíží. Dále odmítl přihlášku pohledávky v rozsahu daném opravou přihlášky a určil, že v odmítnutém rozsahu končí právní mocí usnesení účast stěžovatele v insolvenčním řízení.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 1. 10. 2015 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011, 1 VSPH 1433/2015-P38-11 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že stěžovatel přihláškou ze dne 2. 11. 2011 přihlásil do insolvenčního řízení dvě dílčí pohledávky jako nezajištěné majetkem dlužnice. Soudy uvedly, že stěžovatel ozřejmil, že v insolvenčním řízení se nedomáhá uspokojení svého nároku z výtěžku zpeněžení budovy, kterou za majetek dlužnice neoznačil. Dále dovodily, že z vyplněné přihlášky neplynulo, proč by vedlejší účastnice řízení (insolvenční správkyně) měla vyzývat stěžovatele k její opravě či doplnění (ohledně předmětné budovy). Bylo zcela na volbě stěžovatele, zda zajištěnou pohledávku v insolvenčním řízení jako takovou uplatní; to znamená, že neuplatní-li stěžovatel zajištění předvídaným způsobem [srov. §166, §173, §174 odst. 3 a §188 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], nelze takovou pohledávku přezkoumat jako zajištěnou. Rezignoval-li stěžovatel na zajištění, nejde o vadu či neúplnost přihlášky, nepřichází proto v úvahu ani postup dle §188 odst. 2 insolvenčního zákona. Opravil-li stěžovatel dodatečně přihlášku pohledávky ohledně zajištění, je třeba takovou opravu vyhodnotit jako nepřípustnou s ohledem na uplynutí přihlašovací lhůty.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 8. 2018 č. j. KSPL 20 INS 13889/2011, 29 NSČR 191/2016-P38-20 zamítl, když jeho dovolání považoval za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v posouzení stěžovatelem předestřených otázek týkajících se uplatnění (ne)zajištěné pohledávky v insolvenčním řízení nešlo o věc Nejvyšším soudem beze zbytku zodpovězenou, nicméně je vyhodnotil jako neopodstatněné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podle §192 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 31. 3. 2011 je kvalitativní změna skutečností, na nichž se přihlášená pohledávka zakládá (změny důvodu vzniku přihlašované pohledávky) nebo změna pořadí přihlašované pohledávky (uplatněním dřívějšího pořadí, než bylo přihlášeno) možná jen do uplynutí lhůty k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení. Změnil-li stěžovatel přihlášené pořadí pohledávky (uplatněním výhodnějšího pořadí ve formě práva na uspokojení pohledávky ze zajištění) podáním uplatněným u krajského soudu osobně až dne 30. 1. 2012, tedy nejen po uplynutí propadné přihlašovací třicetidenní lhůty počítané od 11. 10. 2011, kdy krajský soud zveřejnil rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku, nýbrž i po skončení přezkumného jednání o jeho pohledávce, tedy po 13. 12. 2011 a poté, co pohledávka byla při tomto přezkumném jednání shledána jako nezajištěná, šlo v intencích výše řečeného o zjevně opožděnou (nepřípustnou) změnu pořadí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Zdůrazňuje, že předmětem sporu je postup vedlejší účastnice řízení a krajského soudu po provedení opravy přihlášky č. P-38 u dílčí pohledávky č. 2. Spornou je otázka, zda je možné na pohledávku nahlížet jako na pohledávku zajištěnou majetkem dlužnice, když v přihlášce byla jako vlastník uvedena třetí osoba, která ve skutečnosti v době podání vlastníkem nebyla. Stěžovatel připouští, že použil nesprávný formulář pro přihlášku pohledávky, což vedlejší účastnice řízení zjistila ještě před přezkumným řízením. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že tak šlo o přihlášku se zjevnými nesprávnostmi. Vedlejší účastník řízení a soudy však zastávají opačné stanovisko, že nejde o vadnou přihlášku, ale o přihlášku bezvadnou, kterou se stěžovatel vzdal práva na uspokojení ze zástavy. V tomto postupu spatřuje porušení svých procesních práv. Má za to, že z obsahu jeho podání je zřejmé, že se domáhá uspokojení ze zástavy a bylo pouze procesní vadou, že přihlášku podal na nesprávném formuláři a nesprávně označil vlastníka zástavy. Vedlejší účastnici řízení vytýká, že ho nevyzvala podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona k opravě přihlášky a odstranění zjevných nesrovnalostí. Právo na poučení nelze vykládat k tíži stěžovatele tak, že toto právo náleží pouze některým věřitelům, jejichž přihláška vykazuje znaky neúplnosti, je nepřezkoumatelná, nebo je použit neaktuální formulář. Podle stěžovatele je nutno takto postupovat vždy, je-li z podané přihlášky zřejmé, že se věřitel domáhá svého práva chybně nebo jedná v omylu. Povinností insolvenčního správce je zajistit v insolvenčním řízení, aby vypořádání věřitelů bylo spravedlivé a žádný z nich nebyl vědomě poškozen na svých právech. Zbavení možnosti opravit zjevně nesprávnou přihlášku považuje stěžovatel za přepjatý formalismus.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů, které vyhodnotily jeho přihlášku pohledávky jako přihlášku bezvadnou, v níž se vzdal svého práva na uspokojení ze zástavy ve vlastnictví dlužnice. Jinými slovy, stěžovatel se domnívá, že jeho přihláška trpěla vadami (přinejmenším v označení vlastníka zástavy), a současně byla podána i na nesprávném formuláři, a proto měl být poučen podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona a vyzván k její opravě. Stěžovatel, přestože je patrná jeho snaha posunout celou věc do ústavněprávní roviny, v podstatě pouze opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnil dříve, a to zejména v dovolání, s níž se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal. Stačí proto odkázat na podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož se mj. podává, že má-li i zajištěný (zástavní) věřitel (chce-li být v insolvenčním řízení uspokojen z majetkové podstaty dlužníka) povinnost uplatnit své (zajištěné) pohledávky v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky a je-li na něm, zda vůbec v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, pak přihláška pohledávky do insolvenčního řízení nemá vady jen proto, že věřitel (ač tak mohl učinit) v ní neuplatnil právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění. To ostatně plyne přímo ze znění §174 odst. 3 insolvenčního zákona, z něhož vyplývá, že neuvede-li věřitel ohledně své zajištěné pohledávky v přihlášce, že uplatňuje právo na uspokojení pohledávky ze zajištění (a neoznačí-li současně druh zajištění a dobu jeho vzniku), platí vyvratitelná domněnka ("má se za to"), že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Uplynutím lhůty určené insolvenčním zákonem ke změně pořadí přihlášené pohledávky se pak taková domněnka stává nevyvratitelnou.
9. Nejvyšší soud se rovněž vyslovil k otázce možného jednání stěžovatele v omylu, neboť stěžovatel poukazoval i na to, že v přihlášce své pohledávky ze dne 2. 11. 2011 projevil vůli, že se domáhá uspokojení pohledávky ze zástavy, která v době podání přihlášky byla opět ve vlastnictví dlužnice, avšak v přihlášce byla jako vlastník označena třetí osoba, z čehož dovozoval, že přihláška byla vadná, přičemž tato vada měla být odstraněna postupem podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že podle jeho konstantní judikatury (srov. usnesení ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 29 Odo 649/2001 či usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 31 Cdo 2847/2011) platí, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv. Proti těmto závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. Ať již stěžovatel jednal ve chvíli podání přihlášky v omylu nebo v nevědomosti o skutečném vlastníkovi zástavy, neměla tato skutečnost vliv na posouzení jeho v tomto podání jasně projevené vůle, že přihlašuje pohledávku jako nezajištěnou. Prostor pro postup podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona proto nebyl dán. Je současně zjevné, že stěžovatel se svoji tehdejší nedostatečnou bdělost (při kontrole skutečného stavu v katastru nemovitostí) snaží napravit touto cestou, tedy poukazováním na údajné vady přihlášky. V této souvislosti lze jen odkázat na zásadu vigilantibus iura (bdělým náležejí práva).
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu