ECLI:CZ:US:2019:3.US.3876.17.1
sp. zn. III. ÚS 3876/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ČSAD Frýdek-Místek a. s., sídlem Politických obětí 2238, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Vítem Srbou, advokátem, sídlem Občanská 1115/18, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 21 Cdo 4959/2016-94 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2016 č. j. 16 Co 38/2016-62, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Richarda Onderky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení výše označených soudních rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 11. 2015 č. j. 8 C 200/2015-33 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 30 342 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil vedlejší účastník tím, že je zaměstnancem stěžovatelky, u které na základě pracovní smlouvy vykonává práci řidiče autobusu. V rámci výkonu sjednané práce řídí zejména autobusy městské hromadné dopravy a autobusy meziměstských linek, přičemž délka těchto spojů nepřesahuje 50 km. Během pracovní směny často dochází k tomu, že má "čekací doby", jejichž celková délka dosahuje několik desítek minut, někdy dokonce i hodin, a tyto "čekací doby" mu stěžovatelka (ani ostatním řidičům) neproplácí tarifní mzdou v plné výši, nýbrž ve výši 50 Kč za hodinu (mzda podle kolektivní smlouvy do 31. 12. 2013 činila 78 Kč a od 1. 1. 2014 až dosud 83 Kč za hodinu). Během "čekací doby" přitom stěžovatel neopouští své pracoviště a často provádí obslužné činnosti u autobusu, hlídá tržbu, odbavovací zařízení apod. Stěžovatelka svůj postup odůvodňovala odkazem na §9a a §28 odst. 3 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění pozdějších předpisů, vedlejší účastník však měl za to, že tato ustanovení se na něj nevztahují, protože hlava I uvedeného nařízení vlády se týká členů osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě, kdežto na něj se vztahuje hlava V nařízení vlády, která neobsahuje žádné ustanovení, jež by krátilo odměny za dobu čekání mezi spoji; vedlejší účastník se proto domáhal doplatku mzdy za období měsíců červen 2012 až květen 2015.
3. Okresní soud však vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník u stěžovatelky pracuje jako řidič autobusu na linkách městské hromadné dopravy a příměstských linkách, u kterých délka spojů nepřesahuje 50 km, a proto vedlejšího účastníka zařadila do kategorie zaměstnanců v dopravě uvedených v §100 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. Vymezení pracovní doby člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu v §3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. se podle okresního soudu vztahuje jak na členy osádky autobusu v silniční dopravě [§2 písm. a) uvedeného nařízení vlády], tak na členy osádky autobusu v městské hromadné dopravě [§2 písm. d) nařízení vlády]; vzal přitom v úvahu, že §3 písm. a) nařízení vlády, na rozdíl od §2 nařízení vlády, nerozlišuje členy osádky autobusu v silniční dopravě a členy osádky autobusu v městské hromadné dopravě. Podle §3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. nepatří doba čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem do pracovní doby, a vedlejší účastník proto nemá podle okresního soudu za tuto dobu nárok na zaplacení mzdy bez ohledu na to, že podle dohody o hmotné odpovědnosti odpovídá i v této době za tržbu, a za dobu čekání mu nenáleží ani náhrada mzdy z důvodu "překážek na straně zaměstnavatele" (§208 zákoníku práce), neboť doba čekání je speciálně upravena nařízením vlády č. 589/2006 Sb., které reaguje na specifika výkonu práce zaměstnanců v dopravě.
4. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 30 342 Kč s příslušenstvím. Krajský soud totiž (na rozdíl od okresního soudu) dospěl k závěru, že se §3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., přes jeho zařazení do (obecné) části první nařízení vlády, vztahuje jen na kategorii zaměstnanců v dopravě blíže vymezenou v §2 písm. a) nařízení vlády. Pojem "člen osádky nákladního automobilu nebo autobusu" použitý v §3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. je třeba ztotožnit se stejným pojmem uvedeným v §100 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, který byl blíže vymezen v §2 písm. a) nařízení vlády (jde o "legislativní zkratku"); obdobně je tomu v případě pojmu "člen osádky nákladního automobilu nebo autobusu" použitého v §3 písm. b) nařízení vlády upravujícího pracovní pohotovost (když si lze stěží představit, že by řidič autobusu městské hromadné dopravy doprovázel vozidlo přepravované trajektovou lodí nebo vlakem či čekal s vozidlem na hranicích). Ve prospěch uvedeného výkladu podle krajského soudu svědčí i to, že odměna za dobu čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem podle §9a ve spojení s §28 odst. 3 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. je upravena jen v hlavě I nařízení vlády, která upravuje jen pracovní dobu a dobu odpočinku člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě; v případě výkladu okresního soudu by bylo nelogické, aby doba čekání mezi spoji se u zaměstnanců městské hromadné dopravy nepovažovala za pracovní dobu jen u řidičů autobusů, zatímco u ostatních zaměstnanců (např. řidičů tramvaje, trolejbusu apod.) by tato doba představovala výkon práce. Odvolací soud proto uzavřel, že doba čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě na lince časově a místně určené jízdním řádem představuje u členů osádky autobusu, kteří jsou zaměstnanci městské hromadné dopravy, a u členů osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 kilometrů, výkon práce, za který zaměstnanci náleží mzda. Úprava odměny za dobu čekání mezi spoji v kolektivní smlouvě platné u stěžovatelky přitom podle krajského soudu není významná, neboť v kolektivních smlouvách nelze zkracovat pracovněprávní nároky zaměstnanců stanovené pracovněprávními předpisy.
5. Následné stěžovatelčino dovolání zamítl Nejvyšší soud rubrikovaným rozsudkem. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda doba čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem spadá v případě členů osádky autobusu městské hromadné dopravy a členů osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 kilometrů, do pracovní doby, za kterou uvedeným zaměstnancům v dopravě náleží mzda za vykonanou práci, nebo zda o pracovní dobu nejde, a těmto zaměstnancům za ni náleží odměna určená ustanovením §9a ve spojení s §28 odst. 3 nařízení vlády č. 589/2006 Sb. a kolektivní smlouvou, neboť tato právní otázka nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Současně ale Nejvyšší soud označil stěžovatelčino dovolání za neopodstatněné, neboť se neztotožnil s její argumentací, a naopak shledal rozsudek krajského soudu věcně správným.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že Nejvyšším soudem a krajským soudem zvolený výklad není ústavně souladný, respektive že obecné soudy přikročily k nesprávnému použití právních norem, když byla jmenovitě nesprávně posouzena otázka hmotného práva, zda doba čekání mezi spoji podle §3 písm. a) citovaného nařízení vlády je pracovní dobou, nebo pracovní dobou není. Stěžovatelka přitom setrvává na argumentaci, kterou prezentovala ve svém dovolání, a rovněž na odůvodnění obsaženém na str. 5 a 6 rozsudku okresního soudu.
7. Nadto stěžovatelka namítá, že uvedl-li Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, že podobná otázka jako v posuzované věci byla řešena v rozsudku ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2845/2004, je třeba zdůraznit, že toto rozhodnutí nelze v dané věci použít, neboť vychází z dřívější právní úpravy, tedy z právní úpravy před nabytím účinnosti (platného) zákoníku práce a před účinností nařízení vlády č. 589/2006 Sb.; institut "doby čekání mezi spoji" byl totiž do tohoto nařízení vlády zakotven až nařízením vlády č. 353/2008 Sb. s účinností od 1. 1. 2009. Až od tohoto data tak bylo novým ustanovením §9a nařízení vlády definováno, že "za dobu čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem přísluší zaměstnanci, který je řidičem autobusu v linkové osobní dopravě, odměna nejméně ve výši 25,- Kč za celou hodinu, není-li sjednáno v kolektivní smlouvě jinak". Byla-li by jediným kritériem u osobní autobusové dopravy pouze délka spoje, bylo by to podle stěžovatelky pro členy osádky autobusu, na rozdíl od zaměstnanců městské hromadné dopravy, evidentně diskriminační (neboť by např. jeden spoj měl délku 49,5 km a druhý spoj délku 50,5 km, a u řidičů autobusů by v takovém případě byl uplatněn zcela jiný režim odměňování). Rovněž samotná odlišná délka týdenní pracovní doby přitom nemůže být podle stěžovatelky v tomto kontextu rozhodující.
8. Současně stěžovatelka zdůrazňuje, že jí předkládaný výklad byl převzat všeobecnou praxí dopravních společností, přičemž doba čekání mezi spoji u řidičů autobusů městské hromadné dopravy a řidičů autobusu s linkami do 50 kilometrů ve smyslu §2 písm. d) nařízení vlády nebyla pracovní dobou a byla odměňována v souladu s §9a nařízení vlády a podle uzavřené kolektivní smlouvy. Právě u zaměstnanců označovaných jako zaměstnanci městské hromadné dopravy platná právní úprava nijak nebrání tomu, aby odměna za dobu čekání mezi spoji byla upravena přímo v kolektivní smlouvě. Tuto skutečnost lze podle stěžovatelky kromě jiného dokumentovat uzavřeným dodatkem ke kolektivní smlouvě vyššího stupně na roky 2013 až 2016 mezi Odborovým svazem dopravy a Svazem dopravy České republiky, sekce silniční dopravy, sdružujícím více než 1000 dopravců, kterým bylo navýšeno odměňování za "čekání mezi spoji" u řidičů městské hromadné dopravy a autobusů linkové osobní dopravy, u kterých délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 kilometrů; více než 1000 dopravců v České republice tedy používalo stejný způsob odměňování za dobu čekání mezi spoji jako stěžovatelka. V této souvislosti pak stěžovatelka připomíná, že v minulosti obecné soudy naznačily možnost odměňování doby čekání mezi spoji nižší částkou, než by vyplývala z institutu pracovní doby, neboť v této době není po řidiči požadováno uplatnění odbornosti, pozornosti a zručnosti, tedy jde o jednodušší činnost než samotné řízení dopravního prostředku. Dle stěžovatelky je přitom všeobecně známo, že v této době nemusí být řidič ve vozidle, vozidlo musí pouze zabezpečit, stejně jako tržbu; řidiči přitom zpravidla tráví čekání na "zdržovnách" sledováním televize, případně ve vzdálenějších lokalitách využívají toto čekání k nákupům a k jiné činnosti.
9. Z rekapitulovaných důvodů má stěžovatelka za to, že jí nesprávným výkladem norem podústavního práva vzniká (a potenciálně může vzniknout) "závažná újma především v oblasti majetkových práv, práva podnikat v jednotně a jednoznačně interpretovaném právním prostředí, upravujícím podmínky podnikání", přičemž jí hrozí majetková újma spočívající v povinnosti uhradit četným zaměstnancům v dopravě (stěžovatelka zaměstnává několik set řidičů) doplatek ve výši mnoha milionů korun.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. To je případ i posuzované ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy, přičemž jde čistě o polemiku o správnosti (a tedy nikoliv ústavnosti) krajským soudem a Nejvyšším soudem zvoleného výkladu, nadto výkladu nikoliv zákonné, ale podzákonné právní úpravy.
13. Jakkoli proto Ústavní soud neztrácí ze zřetele, že tento spor může mít (perspektivně) za následek nikoliv zanedbatelný dopad do stěžovatelčiných majetkových práv (a konsekventně tak i do jejího práva podnikat), domnívá se, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila žádný argument, jenž by mu umožnil věcný přezkum napadených soudních rozhodnutí. Stěžovatelka totiž zjevně předkládá pouze takové argumenty, jež mohou zpochybnit správnost, nikoliv však ústavní konformitu zvoleného výkladu; přitom správnost (viz výše) není relevantním referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti.
14. Ústavním soud se proto omezí na konstatování, že se soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností se stěžovatelčinou argumentací adekvátním způsobem vypořádaly - viz str. 7 až 9 rozsudku krajského soudu a str. 7 až 10 rozsudku Nejvyššího soudu; na tyto části rozsudků proto postačí na tomto místě pro stručnost v úplnosti odkázat, neboť na tam zaznamenaných závěrech Ústavní soud neshledává žádné zjevné ústavněprávní nedostatky.
15. Pouze nad rozhodný rámec tak Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelkou odkazované odůvodnění na str. 5 a 6 rozsudku okresního soudu v žádném případě nelze považovat za přesvědčivější, než odůvodnění předložené v odkazovaných částech ústavní stížností napadených rozsudků.
16. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelkou učiněná poznámka, že "podobně by hrozilo uhrazení doplatku za čekání mezi spoji prakticky všem dopravcům v České republice", neboť ústavní stížnost nelze podávat ve prospěch jiných subjektů (tzv. actio popularis), a "přesah vlastního zájmu" je relevantním kritériem při řešení přípustnosti ústavní stížnosti [v případě její předčasnosti - srov. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nemůže však bez dalšího založit důvod pro její meritorní posouzení.
17. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadená soudní rozhodnutí zjevně nevybočující z mezí ústavnosti, respektive že jejich závěry nejsou z ústavního hlediska nepřijatelné; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu