ECLI:CZ:US:2019:3.US.3896.17.1
sp. zn. III. ÚS 3896/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ATOMSTROJEXPORT CZ a. s., se sídlem Třída 5. května 166, Pečky, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kořenského 15/1107, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017, č. j. 23 Cdo 3014/2017-452, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. února 2017, č. j. 18 Co 463/2016-352, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. května 2016, sp. zn. 6 C 136/2014-286, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 13. 12. 2017 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, jakož i právo rovnosti účastníků řízení podle čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 5. 2016, č. j. 6 C 136/2014-286, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení ve výroku I. uvedené částky (výrok I.), uloženo stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníku ve výroku II. uvedenou částku (výrok II.) a v dalších výrocích bylo rozhodnuto o úhradě soudního poplatku a nákladech řízení (výroky III., IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve veřejné dražbě konané dne 27. 7. 2011, v níž se dražil majetek původně náležející do majetkové podstaty dlužníka TRANZA Strojírny a. s., se neprodával podnik jako celek. Nepřisvědčil tak stěžovatelce, která měla za to, že se draží celý podnik. Protože nebylo prokázáno, že by předmětem dražby byly i peněžité prostředky TRANZA Strojírny a. s. a její hotovost v pokladně, soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 18 Co 463/2016-352, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
4. Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. 23 Cdo 3014/2017-452, podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl, a to dílem pro vady, protože dovolatelka nevymezila řádně naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dílem jako nepřípustné.
II.
5. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve pod body II. a III. rekapituluje závěry Nejvyššího soudu a soudu odvolacího.
6. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka nejprve dovolacímu soudu vytýká, že se nezabýval mírou rozporu mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy i přesto, že se dle jejího názoru jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů odvolacím soudem nese znaky libovůle.
7. Další námitka stěžovatelky směřuje k právní otázce možnosti omezení předmětu převodu podniku, u níž vymezila přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu tak, že "příslušná právní otázka má být vyřešena jinak". Stěžovatelka neargumentovala tedy odklonem od rozhodovací praxe dovolacího soudu a neuváděla tak žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, jak nesprávně v napadeném usnesení uvádí dovolací soud.
8. Následující námitka stěžovatelky směřuje k vznesené právní otázce, týkající se dražby podniku jako celku, nikoli jako části podniku a následných nejasností ohledně toho, která práva a povinnosti byla převedena. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu, že jí citovaná rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 23 Cdo 3019/2009) dopadají na skutkově i právně odlišné případy. Dovolací soud podle stěžovatelky odmítá aplikovat vlastní judikaturu.
9. Stěžovatelka pak dovolacímu soudu vytýká též závěr, že otázka, zda se vůbec mohlo jednat o dražbu části podniku, není relevantní v daném řízení, neboť soudy obou stupňů neřešily otázku právních následků spojených s převodem podniku, ale řešily, v jakém rozsahu byl podnik dražen a jakou část podniku tedy žalobkyně vydražila. Naopak, je toho názoru, že napadené rozhodnutí zcela zásadně závisí na vyřešení této otázky.
10. Konečně stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem dovolacího soudu ohledně jednání vedlejšího účastníka (žalovaného) v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolacího soudu odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, není případný, neboť řešil skutkově i právně zcela odlišný případ.
11. Stěžovatelka se domnívá, že byl porušen princip právní jistoty a legitimního očekávání. Otázka rozsahu předmětu dražby již byla pravomocně vyřešena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ve prospěch právního názoru stěžovatele. Následně se však obecné soudy od těchto závěrů odchýlily a v de facto totožné věci rozhodly zcela rozdílně.
III.
12. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
13. V judikatuře Ústavního soudu se akcentuje zásada minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
14. Ústavní soud nepřezkoumává principy, ale napadená rozhodnutí, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
15. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatelky, dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
16. Předně je třeba uvést, že obdobné věci s provázáním na totožnou dražbu konanou dne 27. 7. 2011, kdy stěžovatelka uplatňovala otázky rozsahu předmětu dražby, byly řešeny pod sp. zn. III. ÚS 2409/15 a sp. zn. III. ÚS 3333/18, ve kterých byly ústavní stížnosti stěžovatelky odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Opakují se tak námitky, kterými stěžovatelka brojila proti rozsahu předmětu dražby a které již byly obecnými soudy vyřešeny.
17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je zřetelné, že se projednávanou věcí řádně a dostatečně zabývaly, jsou zde obsaženy úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Soud prvního stupně dostatečně vysvětlil závěr o rozsahu vydraženého majetku, což byl hlavní předmět sporu. V tomto směru je ústavní stížnost navazující polemikou se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.
18. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, který podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu dovolání stěžovatelky odmítl, Ústavní soud po prostudování dovolání stěžovatelky dospěl k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu je věcně správné. Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání částečně odmítl pro vady, neboť stěžovatelka řádně nevymezila naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a částečně dovolání neshledal přípustným. V odůvodnění usnesení uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání (především z důvodu odkazů na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, která však řešila skutkově i právně odlišné věci). Proces rozhodování o přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu představuje (kvazi)meritorní posouzení návrhu, v jehož rámci dovolací soud zkoumal nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Dovolací soud se řádně zabýval vznesenými námitkami, resp. právními otázkami, jimiž stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání. Z hlediska ústavnosti Ústavní soud nemá napadenému rozhodnutí dovolacího soudu co vytknout.
19. K námitce stěžovatelky, že dovolací soud posoudil nesprávně přípustnost dovolání ve vztahu k právní otázce možnosti omezení předmětu převodu podniku, neboť stěžovatelka uplatňovala odlišné kritérium podle §237 občanského soudního řádu ("příslušná právní otázka má být vyřešena jinak"), než ke kterému přihlédl dovolací soud (... "při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu"), Ústavní soud sděluje, že dovolací soud nepochybil, když tuto právní otázku posoudil jako nepřípustnou pro vady, neboť stěžovatelka nevymezila, a to ani citací konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ani uvedením judikovaných právních závěrů bez citace konkrétních rozhodnutí, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil. Ustanovení §237 občanského soudního řádu neobsahuje stěžovatelkou formulované kritérium přípustnosti, jak uvedeno výše, a měla-li stěžovatelka na mysli čtvrté kritérium "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak", patrně nepochopila zcela význam tohoto kritéria, neboť i toto vyžaduje uvedení toho, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl podle dovolatelky dovolací soud odchýlit. Takové vymezení ovšem dovolání neobsahovalo.
20. Ústavní soud tak neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Rozhodnutí obecných soudů obsahují řádná odůvodnění, jakými úvahami se obecné soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V jejich závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Namítá-li opakovaně stěžovatelka zásadní rozpor právních závěrů s provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, vychází to pouze z odlišného posouzení významu jednotlivých důkazních prostředků stěžovatelkou, než jak učinily obecné soudy.
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu