ECLI:CZ:US:2019:3.US.3921.18.1
sp. zn. III. ÚS 3921/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kavúrové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2018 č. j. 17 Co 256/2018-109, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AB 4 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným, sídlem Strawinkylaan 933/Wtc, 1077XX Amsterodam, Nizozemské království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen "soudní exekutor") ze dne 2. 8. 2018 č. j. 120 EX 42619/13-99 bylo rozhodnuto, že exekuce se podle §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zastavuje (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že soudnímu exekutorovi se nárok na náhradu nákladů exekuce nepřiznává (výrok III.).
3. Proti II. výroku usnesení soudního exekutora podala stěžovatelka jako povinná odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 9. 2018 č. j. 17 Co 256/2018-109 bylo usnesení soudního exekutora v napadeném výroku II. změněno tak, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že na vzniklé situaci se podílely určitou měrou obě účastnice řízení, rozhodčí doložka byla písemně uzavřena oběma stranami a obě, byť neplatně, svolily k řešení jejich sporu prostřednictvím rozhodce. Oprávnění rozhodce rozhodnout spor mezi účastnicemi stěžovatelka zpochybnila po více než 4,5 letech trvání exekučního řízení, až podáním návrhu na zastavení exekuce v červenci 2018, jiné právní instituty ke zpochybnění rozhodčího řízení nevyužila. Oběma účastnicím řízení lze tedy podle krajského soudu přičítat liknavost v iniciativě k zastavení exekučního řízení z důvodu neplatného exekučního titulu. Vedlejší účastnici jako oprávněné však větší měrou, vzhledem k její kvalifikované znalosti relevantní judikatury. Stěžovatelka nikdy nezpochybnila, že jí byl úvěr skutečně poskytnut a nikdy nebrojila proti samotné výši dluhu. V průběhu rozhodčího řízení byla stěžovatelka zcela pasivní a nevyužila možnost bránit se prostřednictvím žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Krajský soud mimo jiné poukázal na to, že stěžovatelka v exekučním řízení požádala o splácení dluhu, avšak žádnou splátku nezaplatila. Krajský soud dále poukázal na to, že i stěžovatelka jako účastnice řízení má dbát svých práv a povinností. Za tohoto stavu považoval krajský soud za proporcionální, když každá z účastnic řízení ponese náklady neúspěšné exekuce i jejího zastavení ze svého, a shledal tak důvody pro použití §150 o. s. ř. pro nepřiznání nákladů stěžovatelce.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 17. 7. 2018 navrhla zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, resp. nicotného exekučního titulu. Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že jí nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení s odkazem na §150 o. s. ř. a že své rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Stěžovatelka uvádí, že náklady vedlejší účastnici nemusely vzniknout, kdyby exekuci vedenou na základě neplatného exekučního nálezu nenařizovala, když v době nařízení exekuce byla judikatura ohledně rozhodčích doložek zcela sjednocená, resp. bylo napevno stanoveno, že takové rozhodčí nálezy jsou neplatné. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice nezachovala míru pečlivosti, když návrh na zastavení exekuce podala stěžovatelka jako povinná. Stěžovatelka poukazuje na to, že nemá právní vzdělání a nelze jí tak vyčítat, že o své právo nebojovala již dříve. Stěžovatelka je toho názoru, že nejpozději od května 2010 musela mít vedlejší účastnice důvodné pochybnosti o tom, zda jsou rozhodčí doložky platné. Stěžovatelka poukazuje na to, že pokud podala vedlejší účastnice v roce 2013 rozhodčí žalobu a dne 30. 9. 2013 vydal rozhodce rozhodčí nález, bylo tak učiněno v době, kdy již museli být vedlejší účastnice i rozhodce seznámeni s tím, že taková rozhodčí doložka je neplatná a že vydaný rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Stěžovatelka namítá, že krajský soud zcela pochybil, když ignoroval skutečnost, že exekuce je proces běžící a že vedlejší účastnice musela o protiprávnosti své exekuce vědět a stav zachovávala úmyslně. Stěžovatelka namítá, že nebylo prokázáno nic, co by odůvodňovalo jakékoliv závěry krajského soudu o tom, že stěžovatelka je dlužnicí vedlejší účastnice. Stěžovatelka považuje za nespravedlivé, nebyla-li povinnost k uhrazení nákladů řízení uložena vedlejší účastnici, která vědomě jednak nechala nařídit exekuci a jednak po jejím nařízení několik let zachovávala protiprávní stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií řádného procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 195/13 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
9. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
10. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, když by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelní povahu předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelní povaze výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2861/17 či ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 2779/17].
11. V nyní posuzované věci jde podle tvrzení stěžovatelky o částku 6 570,30 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat v úvahu spíše výjimečně.
12. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení v bagatelní výši potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv, přičemž do prostoru, kde je dáno diskreční oprávnění soudu, pak Ústavní soud zásadně nevstupuje. Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
13. K takovému zjevnému výkladovému excesu, způsobilému založit porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzované věci v řízení před krajským soudem nedošlo. Krajský soud dovodil, že oběma účastnicím řízení lze přičítat liknavost v iniciativě k zastavení exekučního řízení, poukázal i na pasivitu stěžovatelky zejména v exekučním řízení. Za tohoto stavu považoval krajský soud za proporcionální, když každá z účastnic řízení ponese náklady neúspěšné exekuce i jejího zastavení ze svého. Z pohledu Ústavního soudu krajský soud svoje závěry, které jej vedly k moderaci nákladů řízení a použití §150 o. s. ř., odůvodnil dostatečně. Předkládá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti vlastní vysvětlení jejího pasivního chování, nelze takovou argumentaci posuzovat jinak, než jako pouhou polemiku s hodnocením věci obecným soudem. V daném případě tedy nelze v postupu krajského soudu spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, neboť krajský soud své úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlil, aniž by pouze formálně odkázal na příslušná ustanovení zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339) a usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1410/17].
14. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení povinnému v obdobných případech se Ústavní soud zabýval již ve srovnatelných věcech (usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 300/19, ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 3883/18, ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1542/19 a ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 1410/17), v nichž neshledal s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu použití §150 o. s. ř. za ústavně rozporné. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nyní posuzované věci, když krajský soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů stěžovatelce podle §150 o. s. ř. Důvodem byl především postoj stěžovatelky, která nikdy žádným způsobem nebrojila proti samotné existenci pohledávky vedlejší účastnice a až do podání návrhu na zastavení exekuce byla mnoho let zcela pasivní.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn. Jeho argumentaci a úvahy rozvedené v napadeném rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladné a srozumitelné, nejevící se být nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí není svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu