ECLI:CZ:US:2019:3.US.3926.18.1
sp. zn. III. ÚS 3926/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Prštice, sídlem Hlavní 1, Prštice, zastoupené Mgr. Radovanem Vrbkou, advokátem, sídlem Rašínova 103/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. října 2018 č. j. 9 As 354/2018-25, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2018 č. j. 31 A 160/2016-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno a 2) Antonína Urbana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 31 A 160/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56 bylo mimo jiné zrušeno rozhodnutí Obecního úřadu Prštice ze dne 29. 9. 2016 č. j. PR-437/2016, sp. zn. S/190-PR/2016, a stěžovatelce bylo nařízeno poskytnout vedlejšímu účastníkovi 2) informace v rozsahu jeho "žádosti o sdělení informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím" ze dne 22. 2. 2016 evidované pod č. j. PR-106/2016. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl jako opožděnou, když dospěl k závěru, že lhůtu dvou týdnů pro podání kasační stížnosti je třeba počítat podle §106 odst. 2 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), tj. od doručení poslednímu z účastníků řízení. Poslednímu účastníku bylo doručeno dne 5. 8. 2018, stěžovatelka tedy mohla stížnost podat nejpozději dne 20. 8. 2018, učinila tak ovšem opožděně až dne 25. 9. 2018.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu o opožděnosti kasační stížnosti, neboť jí nebylo přiznáno krajským soudem postavení osoby zúčastněné na řízení a rozsudek ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56 jí nebyl doručen, ani o jeho vydání nebyla informována. Stěžovatelka se tak o existenci předmětného rozsudku dozvěděla až z podání vedlejšího účastníka 2) ze dne 12. 9. 2018.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. 9 As 354/2018-25 byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56 je však nepřípustná, neboť stěžovatelka všechny zákonné procesní prostředky proti tomuto rozhodnutí řádně nevyčerpala, jak bude pojednáno níže.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho použití v daném konkrétním případě učiněné Nejvyšším správním soudem bylo důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by je bylo možno kvalifikovat jako použití práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud vůči němu již dříve vyslovil.
9. Tak tomu je i v posuzované věci. Stěžovatelka se ústavní stížností se shodnou argumentací domáhala zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 8 As 315/2018-34 a rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 159/2016-59. Ústavní soud usnesením ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3925/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s §106 odst. 2 věta druhá s. ř. s.; za tohoto stavu nemůže jít o neústavní vadu (zásadního) nedodržení procesního postupu. Ústavní soud zdůraznil, že stěžovatelka o řízení před krajským soudem věděla (sdělovala v něm stejně jako v nyní posuzované věci své stanovisko) a věděla tudíž, že jí v řízení postavení osoby zúčastněné přiznáno nebylo. Bylo tedy na stěžovatelce, aby pro ochranu svých tvrzených práv řízení sledovala a kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podala včas.
10. Od tohoto svého názoru neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit, a to tím spíše, že, jak konstatoval v napadeném usnesení Nejvyšší správní soud, na běh zákonné lhůty pro podání kasační stížnosti nemá vliv, kdy se stěžovatelka o vydání napadeného rozsudku krajského soudu dozvěděla (§106 odst. 2 věta druhá s. ř. s).
11. Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud než konstatovat, že stěžovatelka vzhledem k opožděnému podání kasační stížností nevyčerpala proti rozhodnutí krajského soudu řádně (efektivně) procesní prostředky k ochraně svého práva. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018 č. j. 9 As 354/2018-25 jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 31 A 160/2016-56 jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu