ECLI:CZ:US:2019:3.US.393.19.1
sp. zn. III. ÚS 393/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené Mgr. Filipem Kábrtem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 12 Co 266/2018-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. května 2018 č. j. 62 Nc 2593/2017-150, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení a 1) S. U. U. a 2) nezl. Ch. Ch. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl druhý vedlejší účastník (dále jen "nezletilý") svěřen do péče stěžovatelky (výrok I.), bylo rozhodnuto o styku prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s nezletilým (výrok II.), otci byla stanovena povinnost s účinností od 1. 3. 2017 platit na výživu nezletilého 5 000 Kč měsíčně (výrok III.) a byl vyčíslen otcův nedoplatek na výživném za období od 1. 3. 2017 do 31. 5. 2018, splatný ve třech splátkách (výrok IV.).
3. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž potvrdil rozhodnutí obvodního soudu o úpravě styku; výrok o vyživovací povinnosti změnil tak, že snížil výživné na 3 000 Kč měsíčně a nově vyměřil dlužné výživné a určil je otci splácet spolu s běžným výživným v měsíčních splátkách.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka odkazuje na právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1437/15 (N 87/81 SbNU 449), podle něhož je právo na spravedlivý proces v řízení o stanovení výživného na děti porušeno v případě, že soudem učiněná skutková zjištění o příjmové a majetkové situaci povinného rodiče jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, popřípadě není vůbec zřejmé, jak soud právní závěry z provedených důkazů dovodil. Uvádí, že se v totožné věci na Ústavní soud obrací opakovaně, neboť její první ústavní stížnost byla usnesením ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 73/19 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Má za to, že jejím odmítnutím s poukazem na dostatečné odůvodnění rozsudku městského soudu ohledně příjmové a majetkové situace otce dospěl Ústavní soud k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1437/15. Navrhuje proto, aby Ústavní soud předložil věc k posouzení plénu podle §23 zákona o Ústavním soudu. Do textu ústavní stížnosti dále vkládá obsah své předchozí ústavní stížnosti a navrhuje, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
7. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí přezkoumal již dříve v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 73/19, přičemž neshledal, že by jimi byla porušena ústavní práva stěžovatelky (viz usnesení ze dne 15. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 73/19, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka poté ještě ve dvouměsíční lhůtě stihla podat další ústavní stížnost se stejnou argumentací, o které je rozhodováno v nyní posuzované věci. V podstatě se tím domáhá revize závěrů Ústavního soudu, přičemž ale neuvádí žádné "nové skutečnosti", na základě nichž by snad mohly být dříve vyslovené závěry přehodnoceny. Pouze poukazuje na to, že Ústavní soud dospěl k názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1437/15. S tím se však ztotožnit nelze. Uvedeným nálezem byl soudu vytknut extrémní rozpor učiněných skutkových zjištění o příjmových a majetkových poměrech povinného rodiče s provedenými důkazy. Z odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 73/19 se však podává, že Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími shledal, že městský soud podrobně odůvodnil, proč považuje za reálný příjem otce částku 30 000 Kč měsíčně, a vypořádal se i s jeho daňovým přiznáním, přičemž vysvětlil, proč nelze pro určení výživného použít nevyvratitelnou domněnku násobku životního minima. Na rozdíl od závěrů v nálezu sp. zn. I. ÚS 1437/15 tedy Ústavní soud nezjistil v postupu a v rozhodnutí soudů žádnou libovůli, naopak konstatoval, že soudy postupovaly v intencích procesních předpisů, svá rozhodnutí odůvodnily dostatečným způsobem a do ústavních práv stěžovatelky nezasáhly.
8. Nyní Ústavní soud neshledal důvod, aby se od svých dříve vyslovených závěrů, které nejsou v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 1437/15, jakkoliv odchyloval. Stěžovatelka sice byla při podání opakované ústavní stížnosti, v níž uplatnila stejnou argumentaci, vedena snahou vytvořit si procesní prostor pro to, aby se mohla novým rozhodnutím Ústavního soudu v téže věci domoci přehodnocení podle jejího názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho prvním rozhodnutí o té samé věci, takový postup však možný není [srov. usnesení ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11 (U 5/62 SbNU 511)].
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nenachází rozumný důvod k tomu, aby věc předkládal plénu k rozhodnutí podle §23 zákona o Ústavním soudu, neboť primárním účelem tohoto postupu je sjednocení judikatury Ústavního soudu zaujetím stanoviska pléna k odchylnému právnímu názoru rozhodujícího senátu. Nyní rozhodující III. senát Ústavního soudu se však nehodlá odchýlit se od právního názoru zastávaného ve stěžovatelkou citovaném nálezu i ve stávající judikatuře Ústavního soudu.
10. Ústavní soud po zjištění, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu