ECLI:CZ:US:2019:3.US.3934.18.2
sp. zn. III. ÚS 3934/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Jakubem Mulačem, advokátem, sídlem Cedrová 1975, Hostivice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2018 č. j. 11 Tdo 688/2018-114, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2017 č. j. 11 To 32/2017-7544, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2016 č. j. 46 T 16/2015-7289 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2016 sp. zn. 11 To 57/2016, a o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Ladislavem Mandíkem, advokátem, sídlem U Hrušky 63/8, Praha 5 - Motol, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2018 č. j. 11 Tdo 688/2018-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli rozhodnutí jak je výše uvedeno v záhlaví, s návrhem na jejich zrušení, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jejich základní právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. III. ÚS 3934/18-23 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 3934/18 a II. ÚS 3960/18 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod spisovou značkou III. ÚS 3934/18.
3. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé byli v řízení před Městským soudem v Praze sp. zn. 46 T 16/2015, ve spojení s řízením před Vrchním soudem v Praze sp. zn. 11 To 57/2016, shledáni vinnými drogovými delikty. Konkrétně stěžovatel J. S. byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a to dle §283 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle §288 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Stěžovatel S. Z. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, z části ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let.
4. Trestná činnost stěžovatelů měla spočívat, stručně shrnuto, v tom, že nejméně od 30. 3. 2014 do 8. 11. 2014 především na území hlavního města Prahy se podíleli na výrobě pervitinu - metamfetaminu, přičemž spolupracovali se zločineckou skupinou působící na území Spolkové republiky Německo ve městě Lipsko, kterou vedl P. P. F., který provozoval společnost X a disponoval s látkou lS2S-(I)-chloropseudoefedrin v množství přesahujícím 4 000 kg, stěžovatelé přes prostředníka Z. S. tuto látku od P. P. F. odebírali a z odebraného chloropseudoefedrinu na území České republiky vyráběli pervitin, přičemž S. Z. zabezpečoval kontakt se Z. S., který od P. P. F. zajišťoval za úplatu dodávky chloropseudoefedrinu, který S. Z. minimálně ve třech případech sám a ve dvou případech společně s J. S. dovezl do České republiky, kde ho skladovali na neznámém místě, ale také v areálu Nákladového nádraží Žižkov v Praze 3, a to za účelem výroby pervitinu z chloropseudoefedrinu dovezeného v přesně nezjištěném množství, který následně předávali různým osobám, také R. K., k výrobě metamfetaminu, přičemž metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka.
5. Stěžovatel S. Z. byl také odsouzen za to, že nejméně od 21. 2. 2014 do 28. 2. 2014 na území hlavního města Prahy organizoval transport heroinu z Turecké republiky přes území České republiky do Nizozemského království, přičemž heroin byl naložen a ukryt do vyfrézovaných otvorů palet v Istanbulu v Turecké republice, přičemž zboží bylo deklarováno jako plastové odpadkové koše, plastové krabičky na přepravu hotových jídel a plastové kelímky, S. Z. zajistil proclení deklarovaného zboží v České republice na společnost XY svého známého D. Ch., kdy celní deklarace měla být zabezpečena společností Celní deklarace Žáček, dne 28. 2. 2014 byla provedena celní prohlídka nákladu, kdy bylo zjištěno, že v návěsu je naloženo 53 dřevěných palet, ve kterých byly vyfrézované otvory a v nich ukryto celkem 477 balíčků obsahujících 155 596 gramů heroinu, s účinnou látkou v průměrné koncentraci 57,8 %, tedy 89 829 gramů base diacetylmorfinu, přičemž heroin je uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018 č. j. 11 Tdo 688/2018-114 byla odmítnuta stěžovateli podaná dovolání, a to podle §265i odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatel J. S. zejména namítá porušení zásady nullum crimen sine lege, spočívající v tom, že látka chloropseudoefedrin nebyla v roce 2014 látkou zakázanou (nebyla uvedena v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek). Dále namítá, že výslech svědka R. K. byl proveden jako neodkladný úkon, přestože nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho konání. Za důkazně slabě podložený pak má stěžovatel závěr o účasti v organizované skupině působící ve více státech. Ve věci byly odsouzeny pouze osoby stíhané společně se stěžovatelem v trestním stíhání vedeném v České republice. Přezkum provedený Nejvyšším soudem má stěžovatel za formalistický.
8. Stěžovatel S. Z. upozorňuje, že Nejvyšší soud na jednu stranu připustil, že chloropseudoefedryn nebyl v rozhodující době zakázanou látkou, což nebylo v rozhodnutích soudů nižších stupňů řádně zohledněno, přesto však dospěl k závěru, že právní kvalifikace ani výše trestu by se v případě zrušení napadeného rozhodnutí k prospěchu stěžovatelů neměnila. Má za to, že tento závěr Nejvyššího soudu není dostatečně odůvodněn a namítá tak nepřezkoumatelnost jeho usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech považují za podstatné, že látka chloropseudoefedrin nebyla v době spáchání činu ještě zařazena v příslušných právních předpisech jako prekursor. Vhodno poznamenat, že tímto aspektem věci se zabýval již soud prvního stupně, který v této souvislosti zdůraznil, že chloroefedrin, resp. chloropseudoefedrin jsou pouze variantami dosud právními předpisy postihovaných látek (rozdíl oproti efedrinu a pseudoefedrinu, který je obecně znám jakožto prekurzor pro výrobu metamfetaminu, je pouze v tom, že je na něj navázán prvek chlóru, kterýžto následně při výrobě metamfetaminu odpadá formou vodní páry) a tyto látky stěžovatelé dováželi do České republiky a předávali dále za účelem výroby metamfetaminu, k níž také následně došlo, přičemž dle vyjádření znalců tyto látky ani k ničemu jinému užít nelze. Použitelnost látky ke zvýšení tělesné síly, jak uváděla obhajoba, znalci jednoznačně vyloučili, natož v takovém množství. V každém případě pak dle soudu prvního stupně byť v době jejího dovážení ještě nebyla látkou zakázanou, obžalovaní uskutečnili svůj záměr a použili ji na výrobu pervitinu - metamfetaminu.
12. Nejvyšší soud se následně v dovolacím řízení vyslovil ke znění rozsudku v jisté míře kriticky, a to v tom směru, že skutkový děj popisovaný soudem prvého stupně má částečně (co do dovozu a skladování) pouze charakter spíše nejvýše jen přípravy k trestnému činu, když dovoz a přechování chloropseudoefedrinu v dané době nebyly samy o sobě zakázané. Zároveň však konstatoval, že oba obvinění se v každém případě dopustili již dokonaného trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť se podíleli jako členové organizované skupiny působící ve více státech na výrobě pervitinu z dovezeného chloropseudoefedrinu. Právní kvalifikace trestných činů by se po zrušení napadeného rozhodnutí k prospěchu obviněných neměnila. Totéž lze uvést i o výroku o trestu. Skutečnost, že chloropseudoefedrin nebyl v posuzované době úředně označen jako prekursor, nezmenšuje společenskou škodlivost jeho dovozu ve zjištěném množství do České repliky za účelem výroby psychotropní látky. K výrobě pervitinu mohl být použit stejně dobře jako látka legislativně za prekursor označená. Je tedy zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
13. Ústavní soud za této situace neshledává porušení zásady nullum crimen sine lege, když obecné soudy vyložily, proč považovaly jednání stěžovatelů za trestné, jakkoliv dovážená a přechovávaná látka nebyla právními předpisy v předmětné době bezprostředně zakázána, když lze zejména zdůraznit, že zohledňovaly již i navazující výrobou metamfetaminu. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pak jistě nesvědčí o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
14. V souvislosti s §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu Ústavní soud připomíná, že se k jeho použitelnosti vyslovil ve svém nálezu ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 407/13 (N 174/71 SbNU 57). Uvedl v něm, že "principiálně nijak nezpochybňuje možnost odmítnutí dovolání na základě kritéria definovaného v §265i písm. f) trestního řádu tak, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Nemá vskutku smysl, aby orgán provádějící řízení o opravném prostředku perfekcionalisticky přezkoumával veškerá možná a tvrzená pochybení, ale je naopak správné, aby se zaměřoval na pochybení nejzávažnější, jejichž přezkum by mohl vést k takovému výsledku, že by se situace obviněného ve věci podstatně změnila. Ústavní soud tak nevylučuje, že by dovolání mohlo být dle uvedeného písmene odmítnuto například v některých případech nepřesného vymezení skutku, byť v neprospěch obviněného, pokud by alespoň tato nepřesnost neměla vliv na závěr o tom, zda byly či nebyly naplněny podmínky pro určitou trestněprávní kvalifikaci dle zvláštní části trestního zákoníku. Nutno však zdůraznit, že v nyní projednávané věci podle názoru Nejvyššího soudu neměl být stěžovatel pro předmětné dva trestné činy odsouzen vůbec. Dle přesvědčení Ústavního soudu je přitom hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, nutno hledat právě v tom, jestli nad obviněným bylo správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu, a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl. Jestliže v projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl uznán vinným určitým trestným činem, ač neměl, nehledě k tomu, že tato skutečnost zřejmě měla i nějaký, byť nevelký, vliv na výši uloženého trestu, nebylo již možné, aby dovolání odmítl s tím, že by ve smyslu §265i písm. f) trestního řádu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Pakliže tak přesto učinil, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny."
15. Při uplatnění kritérií vyslovených v citovaném nálezu na nynější věc nutno konstatovat, že tentokráte byl postup Nejvyššího soudu přiměřený, když Nejvyšším soudem shledávaná slabina rozsudku má právě spíše charakter v judikátu příkladmo zmiňovaného nepřesného vymezení skutku, byť v neprospěch obviněného, jenž nic nemění na závěru, že daná skutková podstata trestného činu byla v řízení posuzovaným jednáním naplněna, jakož ani na skutečnostech rozhodujících pro vyměření trestu.
16. Ani dalším námitkám stěžovatele S. nelze přisvědčit. Uvádí-li, že výslech svědka R. K. byl proveden jako neodkladný úkon, přestože nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho konání, lze konstatovat, že soudy vyšly především z výpovědi tohoto svědka učiněné před soudem (viz str. 31 a násl. rozsudku městského soudu), a nikoliv nějakého jeho dřívějšího výslechu, kterého by se případné procesní pochyby mohly týkat. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněny, přičemž je například zřejmé i to, stran jakých důkazů vycházely, pokud jde o provázanost skupiny na Německo (viz např. str. 45 rozsudku městského soudu).
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu