ECLI:CZ:US:2019:3.US.3946.18.1
sp. zn. III. ÚS 3946/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Ivany Kamenářové a JUDr. Přemysla Kamenáře, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2018 č. j. 28 Cdo 2789/2018-458, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Radka Krále a Kamily Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 3. 2015 č. j. 18 C 548/2004-285 rozhodl, že vedlejší účastníci (žalovaní) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně solidárně oprávněným stěžovatelům (žalobcům) částku 94 930,65 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a dále vedlejším účastníkům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení solidárně oprávněným stěžovatelům částku 10 500 Kč (výrok II.) a České republice na účet okresního soudu částku 11 090 Kč (výrok III.). Předmětná žaloba byla vedena na zaplacení dlužného nájemného, respektive po změně žaloby provedené v návaznosti na zjištění, že uzavřená nájemní smlouva byla neplatná, na vydání bezdůvodného obohacení.
3. K odvolání vedlejší účastnice a (proti výroku o nákladech řízení) i stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2017 č. j. 36 Co 440/2015-415 rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I. tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, částku 46 764 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 45 032 Kč od 9. 12. 2004 do zaplacení a dále s 3% úrokem z prodlení z částky 1 732 Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z vedlejších účastníků "zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého z nich", a ohledně částky 48 166,65 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit částku 5 545 Kč a vedlejší účastníci rovněž částku 5 545 Kč České republice na účet okresního soudu s tím, že plněním jednoho ze stěžovatelů či vedlejších účastníků zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého z nich (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a že stěžovateli a stěžovatelce bude vrácena záloha 2 000 Kč složená na náklady znaleckého posudku (výrok IV.).
4. Stěžovateli podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 28 Cdo 2789/2018-458 odmítnuto, a to v jeho části směrující proti měnící části I. výroku rozsudku krajského soudu, jíž bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci jsou povinni stěžovatelům zaplatit společně a nerozdílně částku 46 764 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jako nepřípustné s tím, že z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, dále v části dovolání směřující proti části I. výroku rozsudku krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 48 166,65 Kč s příslušenstvím, pro nepřípustnost dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, a konečně ve výrocích o nákladech řízení bylo dovolání shledáno nepřípustným se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé připouštění, že procesní úprava v občanském soudním řádu zásadně nepřipouští dovolání proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Prohlašují však, že neměli v úmyslu napadnout pouze část I. výroku odvolacího soudu o jaké Nejvyšší soud hovoří. Své dovolání podávali proti celému rozsudku krajského soudu, nikoliv jen nějaké jeho části. Celý spor se přitom od počátku týkal částky větší než 50 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelé zpochybňují, jakým způsobem dovolací soud posoudil přípustnost jejich dovolání co do právní úpravou stanovené padesátitisícové hranice. Provedený výklad příslušeného procesního ustanovení a jeho použití na posuzovanou věc však žádné pochybnosti o své přiléhavosti nevyvolává. Klíčové je totiž zjevně to, že výše jistiny, do které byla žaloba soudem druhého stupně zamítnuta, je nižší, než 50 000 Kč, přičemž pouze právě o zamítnutou část původně žalovaného nároku v dovolacím řízení nadále šlo. Pokud snad bylo odvolacím soudem rozhodováno i o příslušenství pohledávky či o nákladech řízení, je notorietou, že takovéto nároky se pro účely posouzení hranice bagatelnosti podaného dovolání nepřičítají, a otázka, zda stěžovatelé napadli či nenapadli dovoláním i jich se týkající části rozhodnutí krajského soudu tak postrádá význam.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu