ECLI:CZ:US:2019:3.US.3954.18.1
sp. zn. III. ÚS 3954/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace QI investiční společnost, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem, sídlem Legionářská 1319/10, Olomouc, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2018 č. j. 16 Co 289/2018-260 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2017 č. j. 19 C 81/2015-226, ve znění opravných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. října 2017 č. j. 19 C 81/2015-235 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2018 č. j. 19 C 81/2015-252, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a 1) Naděždy Polákové, 2) Davida Kadlčíka a 3) Anny Tlachové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že I. výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 3. 2016 č. j. 19 C 81/2015-109 byla zamítnuta žaloba vedlejších účastníků proti stěžovatelce na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Pavla Švába ze dne 5. 11. 2014 č. j. RŘ 446/2014. Vedlejším účastníkům byla II. výrokem uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 5 600 Kč. K odvolání vedlejších účastníků byl I. výrokem rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 11. 2016 č. j. 16 Co 363/2016-177 rozsudek obvodního soudu změněn tak, že rozhodčí nález se ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 2) ruší. Výrokem II. byl zrušen II. výrok rozsudku obvodního soudu o nákladech řízení a věc vrácena k dalšímu řízení. Obvodní soud následně I. výrokem usnesení ze dne 10. 10. 2017 č. j. 19 C 81/2015-226, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017 č. j. 19 C 81/2015-235 a opravného usnesení ze dne 31. 5. 2018 č. j. 19 C 81/2015-252, uložil vedlejším účastníkům 1) a 3) nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 3 600 Kč a II. výrokem uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi 2) náklady řízení ve výši 104 604,60 Kč.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. V něm uvedla, že ve vztahu k vedlejším účastníkům 1) a 3) nebyla předchozímu právnímu zástupci přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty. Šlo-li o výrok II., nesouhlasila stěžovatelka s vyčíslením výše soudního poplatku ve výši 89 048 Kč, neboť měl být správně vyměřen ve výši 2 000 Kč. Tuto nesprávnost podle jejího názoru nelze přenášet na ostatní účastníky řízení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s posouzením žádosti o osvobození od soudních poplatků jako účelně vynaloženým nákladem.
4. Výrokem I. usnesení městského soudu ze dne 17. 9. 2018 byl I. výrok usnesení obvodního soudu potvrzen. Výrokem II. byl II. výrok usnesení obvodního soudu změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 95 087,10 Kč. Městský soud v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že ze spisu obvodního soudu nevyplývalo vykázání osvědčení předchozího právního zástupce o registraci k dani z přidané hodnoty. Šlo-li o druhou námitku stěžovatelky vztahující se k nesprávnému vyměření soudního poplatku, uvedl městský soud, že návrh v nyní posuzované věci spadá pod položku č. 17a písm. a) Sazebníku (dále jen "sazebník"), který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Soudní poplatek však podle městského soudu měl správně činit 80 438 Kč. Městský soud rovněž uvedl, že za žádost o osvobození od soudních poplatků náleží právnímu zástupci vedlejšího účastníka 2) odměna v poloviční výši.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu řízení v ústavní stížnosti uvedla, že k pochybení obecných soudů mělo dojít zejména stanovením nesprávné výše soudního poplatku, který byli vedlejší účastník 2) a posléze sama stěžovatelka nuceni zaplatit. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že soudní poplatek v nyní posuzované věci byl obvodním soudem původně vybrán ve výši 3 000 Kč, a to podle položky 17a písm. b) sazebníku. Následným zásahem městského soudu, který zrušil původní nákladový výrok, byla obvodnímu soudu uložena povinnost doměřit soudní poplatek podle položky 17a písm. a) sazebníku. Tato skutečnost se promítla i do napadených usnesení, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 2) náklady řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že soudní poplatek byl vyměřen nesprávně. Uvádí, že do 31. 3. 2012 se za návrh na zrušení rozhodčího nálezu platil soudní poplatek podle položky 4 písm. c) sazebníku, a to ve výši 2 000 Kč, neboť nešlo o zahájení soudního řízení, jehož předmětem by bylo peněžité plnění. Zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, došlo ke změně úpravy stanovení soudního poplatku i ve věcech rušení rozhodčích nálezů. Stěžovatelka však poukazuje na účel změny právní úpravy, jíž mělo být posílení ochrany spotřebitele v rozhodčím řízení podle požadavku Evropské unie. Právě tímto způsobem je podle stěžovatelky třeba vykládat i položku č. 17a sazebníku, tedy dospět k závěru, že soudní poplatek správně činí 3 000 Kč. Jde-li o uplatnění tzv. privilegované sazby podle položky č. 17a písm. a) sazebníku, je možné ji použít pouze v případě navržení zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodovaly spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy ochrany spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka závěrem dodává, že podstatou řízení o zrušení rozhodčího nálezu není rozhodování o opravném prostředku, není proto významné, o jakém plnění bylo rozhodčím nálezem rozhodnuto.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry městského a obvodního soudu o výši nákladů řízení vedlejšího účastníka 2) uložených stěžovatelce k náhradě. Výroky I. a III. usnesení městského soudu a I. výrok usnesení obvodního soudu stěžovatelka nijak nenapadá ani netvrdí jejich nesoulad s ústavním pořádkem.
10. Podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jedním z těchto nákladů je rovněž soudní poplatek, který byl úspěšný žalobce nucen zaplatit při uplatnění svého práva před soudem. Podle položky č. 17a sazebníku, který tvoří přílohu k zákonu o soudních poplatcích, ve znění do 30. 11. 2016, platilo, že za návrh na zrušení rozhodčího nálezu, je-li jeho předmětem peněžité plnění a navrhuje se zrušení z důvodu, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy, se vybere poplatek podle položky 1, v ostatních případech činí 3 000 Kč. Z citovaných ustanovení je zřejmé, že uložení povinnosti nahradit náklady řízení úspěšnému účastníkovi a určení jejich výše jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. Ústavní soud k veškeré argumentaci stěžovatelky uvádí, že v žádném bodě nedosahuje ústavní roviny. Tvrzení o nesprávném určení výše soudního poplatku byla obsažena již v odvolání stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu, avšak městský soud se v napadeném usnesení rovněž vypořádal s otázkou, zda nyní posuzovaná věc spadala pod položku č. 17a písm. a) sazebníku. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení (srov. bod 8.) uvedl, že důvod, pro který vedlejší účastníci navrhovali zrušení rozhodčího nálezu, spadá do kategorie, u níž je třeba vycházet z obecných pravidel pro vyměření soudního poplatku podle položky č. 1. Tomu odpovídal následný výpočet a jeho zdůvodnění, jež stěžovatelka kromě tvrzení o nepřiměřenosti z pohledu žalobce nijak nenapadla. Vzhledem k tomu, že městský soud vycházel z platné a účinné právní úpravy a při rozhodování o odvolání se vypořádal se všemi argumenty stěžovatelky, byť odlišně od jejího přesvědčení, nelze konstatovat porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu ani jejího práva vlastnit majetek.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu