ECLI:CZ:US:2019:3.US.3963.16.1
sp. zn. III. ÚS 3963/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Šárka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou, sídlem Ovesná 356/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016 č. j. 22 Cdo 324/2016-451, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2015 č. j. 8 Co 166/2015-393 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. února 2015 č. j. 25 C 161/2011-340, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Miroslava Šárka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka k tam specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Kunčice nad Ostravicí a současně nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi spoluvlastníky tak, že vedlejšímu účastníkovi připadne jedna čtvrtina a stěžovateli tři čtvrtiny tohoto výtěžku.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že stěžovatelem vznesenou otázku důvodů pro zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řešil krajský soud ve svém rozsudku v souladu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 5159/2014.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nesprávná a rozporná s jeho ústavně zaručenými základními právy, především s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a s právem vlastnit majetek. Podle názoru stěžovatele totiž obecné soudy pochybily, jelikož neprovedly v dané věci test proporcionality [stěžovatel odkazuje v prvé řadě na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)], tedy vyhověly návrhu na zrušení spoluvlastnictví, aniž by přihlédly k újmě, která tím stěžovateli vznikne. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti opakovaně vyjadřuje přesvědčení, že zamítnutím žaloby by vedlejšímu účastníkovi (stěžovatelovu bratrovi) žádná újma nevznikla, neboť jeho bytová potřeba je zajištěna.
6. Podstatnou část (doplněné) ústavní stížnosti potom tvoří přehled rodinných vztahů, ve kterém stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v minulosti mnohokrát pomohl svému bratrovi v nejrůznějších životních situacích, že se staral o jejich matku a že od roku 1989 spolu s manželkou po všech stránkách spravovali předmětné nemovitosti. V závěru tohoto přehledu přitom stěžovatel poukazuje na ústní dohodu, uzavřenou za života stěžovatelových rodičů, podle které měly předmětné nemovitosti připadnout tomu z bratrů, který se o ně bude starat. Stěžovatel se proto domnívá, že by vedlejší účastník měl existenci této dohody respektovat.
7. Z uvedených důvodů má stěžovatel za to, že obecné soudy pochybily, nepřihlédly-li k §2 odst. 1 a 3, §3 odst. 1 a §8 občanského zákoníku (účinného od 1. 1. 2014). Stěžovatel se totiž domnívá, že jednání vedlejšího účastníka, jenž se o předmětné nemovitosti řadu let vůbec nestaral, neudržoval se stěžovatelem žádný kontakt a dokonce mu odmítal sdělit informace o společných příbuzných, je rozporné s dobrými mravy a nelze mu poskytnout právní ochranu; stěžovatel současně vyjadřuje přesvědčení, že pravým důvodem předmětné žaloby je za každou cenu spoluvlastnictví vypořádat a stěžovatele (a jeho manželku) tím poškodit.
8. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci - mimo jiné s ohledem na jeho věk a zdravotní stav - po důkladně provedeném testu proporcionality měly obecné soudy přinejmenším dočasně odmítnout použít §1140 občanského zákoníku; jelikož tak však neučinily, porušily podle stěžovatele jeho shora dovolávaná základní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Jakkoli to z textu ústavní stížnosti výslovně nevyplývá, je zřejmé, že její podstatou je přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně vyložily §1140 odst. 2 větu druhou občanského zákoníku (případně ve spojení s §2 a §8 občanského zákoníku), když nedospěly k závěru, že zde jsou závažné důvody pro nezrušení předmětného spoluvlastnictví.
12. Již z tohoto důvodu je třeba stěžovatelovu argumentaci, poukazující na neprovedení testu proporcionality, považovat za poněkud "mimoběžnou", neboť jím zdůrazňovaný korektiv (vyvážení) práva vedlejšího účastníka domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, představují právě závažné důvody na straně zbývajících spoluvlastníků (v daném případě na straně stěžovatele) předvídané v §1140 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku. Stěžovatel současně přehlíží, že platná právní úprava vychází z premisy, že nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu, pročež skutečnost, že nezrušením spoluvlastnictví by vedlejšímu účastníkovi žádná podstatná újma nevznikla, je v této souvislosti zcela bez významu. Je proto nepochybné, že důvody pro zamítnutí žaloby (pro tentokrát) musí mít pouze přechodný charakter, neboť v případě opačného výkladu by byla nedůvodně upozaděna až negována dispozice obsažená v §1140 odst. 1 a 2 větě prvé občanského zákoníku.
13. Z odůvodnění všech tří napadených soudních rozhodnutí (viz zejména str. 8 a 9 rozsudku okresního soudu a str. 4 rozsudku krajského soudu) přitom jasně vyplývá, že otázkou, zda v posuzované věci neexistují důvody podřaditelné pod neurčitý právní pojem "nevhodná doba", resp. "jen k újmě jednoho ze spoluvlastníků", se obecné soudy řádně zabývaly, přičemž vzaly rovněž do úvahy otázku, zda zrušení a vypořádání předmětného spoluvlastnictví není v rozporu s dobrými mravy (§2 odst. 3 občanského zákoníku). Nadto je třeba zdůraznit, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí existenci újmy, jež by mu v důsledku zrušení a vypořádání spoluvlastnictví měla vzniknout a jež by současně naplňovala kritéria újmy předvídané v §1140 odst. 2 in fine občanského zákoníku; stěžovatel totiž přesvědčivě nevysvětlil, proč by za svůj vypořádací podíl neměl být schopen koupit byt nebo s jeho pomocí jinak uspokojit svoji bytovou potřebu.
14. Současně je třeba zdůraznit, že se všemi stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesenými námitkami, včetně jeho poukazu na existenci ústní dohody učiněné v rámci rodiny (srov. str. 8 rozsudku okresního soudu), se obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly, pročež na tomto místě postačí odkázat na jejich odůvodnění, obsahující závěry, se kterými se Ústavní soud ztotožňuje.
15. Pro úplnost je možno připomenout, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti zohlednil okresní soud i krajský soud v nákladových výrocích, když oba tyto soudy shodně přikročily k - výjimečnému - použití §150 občanského soudního řádu.
16. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že spoluvlastnictví představuje právní institut, jehož důsledkem je, že každý subjekt, jemuž spoluvlastnické právo svědčí, musí (měl by) vzít na vědomí, že danou věc (případně právo) ovládá pouze ve spojení se zbývajícím spoluvlastníkem či spoluvlastníky. Jinými slovy řečeno, uspokojuje-li někdo svoji bytovou potřebu v rodinném domě, jenž je ve spoluvlastnictví, musí si být vědom toho, že mu k těmto prostorám svědčí toliko "prekérní" vlastnický vztah, vyznačující se permanentní hrozbou, že tento spoluvlastnický vztah bude proti jeho vůli zrušen a vypořádán nedobrovolným prodejem třetí osobě (srov. též Nejvyšším soudem v napadeném usnesení odkazované judikáty). Od osoby alespoň průměrného rozumu (§4 odst. 1 občanského zákoníku) tak lze důvodně očekávat, že s tímto vědomím bude ke svému spoluvlastnickému podílu přistupovat. Nemůže být pochyb o tom, že stěžovatel měl dostatek času připravit se i na situaci, že vedlejší účastník (nebo případně jeho právní nástupce) bude mít v úmyslu spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, a to eventuálně i "za cenu" toho, že předmětné nemovitosti budou prodány ve veřejné dražbě.
17. Z obsahu ústavní stížnosti nepřímo vyplývá, že stěžovatel v průběhu let dospěl k závěru, že mu z vícero důvodů vzniklo právo (legitimní očekávání) v předmětných nemovitostech, resp. v daném rodinném domě spolu s manželkou "dožít" (pročež by stěžovatelem sledovaného cíle nebylo možno dosáhnout ani s použitím §1155 odst. 1 občanského zákoníku). Přehlíží tak, že spoluvlastnické právo vedlejšího účastníka, jehož existenci v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje, by se stalo právem zcela holým, neboť by z něj vedlejší účastník nemohl mít žádný užitek; tímto způsobem však §1140 občanského zákoníku rozhodně nelze pojímat, neboť by tím via facti došlo k popření základního práva vedlejšího účastníka vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem dovolávaná základní práva a že obecnými soudy přijaté závěry jsou ve všech ohledech ústavně souladné; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu