ECLI:CZ:US:2019:3.US.4013.18.1
sp. zn. III. ÚS 4013/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Radka Jocha, zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem sídlem náměstí 28. října 1898/9, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018 č. j. 21 Cdo 3795/2017-249, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2017 č. j. 23 Co 2/2017-220 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. září 2016 č. j. 10 C 8/2015-175, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti D. A. S. Rechtsschutz AG, sídlem Hernsalser Gürtel 17, Vídeň, Rakouská republika, jednající prostřednictvím odštěpného závodu D. A. S. Rechtsschutz, AG, pobočky pro Českou republiku, sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na práci zakotvené v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na rovnost před zákonem podle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2016 č. j. 10 C 8/2015-175 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala vedlejší účastnice řízení (žalovaná) podle §52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 32 367,50 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 23 Co 2/2017-220 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6 776 Kč. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru nebyla dána předčasně, neboť lhůta k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků byla stanovena "ke konci září 2014" a ke dni podání výpovědi - 29. 9. 2014 (po vyhodnocení obchodního, nikoli kalendářního měsíce) bylo nepochybné, že stěžovateli se nepodařilo dosáhnout uspokojivých pracovních výsledků podle zadání ve výzvě ze dne 4. 7. 2014. Vzhledem k tomu, že na věcnou správnost rozsudku obvodního soudu neměl vliv nesprávný závěr obvodního soudu o (z důvodu nastalé koncentrace řízení) nepřípustnosti tvrzení a důkazů uplatněných ve vyjádření stěžovatele ze dne 11. 11. 2015, městský soud napadený rozsudek potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 č. j. 21 Cdo 3795/2017-249 zamítnuto. Stěžovatelovo dovolání ohledně části nastolených otázek (platnost výpovědi z pracovního poměru z hlediska způsobu vymezení lhůty stanovené zaměstnavatelem zaměstnanci k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků; posouzení splnitelnosti pracovního úkolu uloženého stěžovateli ve výzvě vedlejší účastnice řízení k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků spočívajícího v náboru a zaškolení pojišťovacích zprostředkovatelů; zpochybňování skutkových zjištění) shledal Nejvyšší soud nepřípustným. Nejvyšší soud dovolání připustil pouze k jím dosud neřešené otázce, za jakých podmínek může zaměstnavatel přistoupit k podání výpovědi z důvodu podle §52 písm. f) zákoníku práce spočívajícího v neodstranění neuspokojivých pracovních výsledků zaměstnancem. K tomu uvedl, že k platnému rozvázání pracovního poměru výpovědí z důvodu uvedeného v §52 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce může zaměstnavatel přistoupit i před uplynutím přiměřené lhůty, kterou zaměstnanci stanovil k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků v písemné výzvě učiněné v době posledních 12 měsíců, je-li s ohledem na povahu a množství nesplněných pracovních úkolů zaměstnance a stav jejich rozpracovanosti, způsob hodnocení pracovních výsledků zaměstnanců u zaměstnavatele, popřípadě též s přihlédnutím k dosavadnímu přístupu zaměstnance k plnění pracovních povinností nepochybné (zjevné), že v době, která zbývá do jejího uplynutí, k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků zaměstnance nedojde (nemůže dojít). Pro danou věc z uvedeného vyplynulo, že v době podání výpovědi z pracovního poměru ze dne 29. 9. 2014 vedlejší účastnice řízení mohla se stěžovatelem platně rozvázat pracovní poměr z důvodu uvedeného v §52 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce i před uplynutím (přiměřené) lhůty, kterou stěžovateli stanovila k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, neboť z vyhodnocení obchodního měsíce provedeného v září 2014 zcela nepochybně vyplynulo, že s ohledem na povahu a množství nesplněných pracovních úkolů, jak byly stěžovateli vedlejší účastnicí řízení uloženy ve výzvě ze dne 4. 7. 2014, a na stav jejich rozpracovanosti je vyloučeno, aby v době zbývající do uplynutí této lhůty (během dvou pracovních dnů) došlo k požadované nápravě. Nebylo možno tedy souhlasit s argumentací stěžovatele, podle které městský soud naplnění použitého výpovědního důvodu neposuzoval podle stavu v době výpovědi.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje rekapitulaci skutkového stavu a popisu obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatel dovozuje, že mu výpověď z pracovního poměru byla dána neoprávněně, pročež neposkytnutím ochrany státem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na práci podle čl. 26 odst. 3 věty prvé Listiny. Nesouhlasí s tím, že v době výpovědi byly naplněny důvody pro rozvázání pracovního poměru podle §52 písm. f) zákoníku práce. Domnívá se, že lhůtou stanovenou "ke konci září" byl myšlen termín do konce kalendářního měsíce, a nikoliv do konce obchodního měsíce. Nezákonnost výpovědi spatřuje stěžovatel především v tom, že byla dána čistě z formálních důvodů. Podle názoru stěžovatele vedlejší účastnice řízení účelově navodila situaci, v níž stanovila úkoly pro stěžovatele nesplnitelné. Soudům vytýká, že pro nadbytečnost odmítly návrh důkazu výpovědí stěžovatelova nástupce a ze stejného důvodu nepřipustily ani další stěžovatelova tvrzení a důkazy ohledně splnitelnosti požadavků vedlejší účastnice řízení a naopak vycházely pouze z důkazů navržených vedlejší účastnicí řízení. V tomto postupu obecných soudů spatřuje stěžovatel porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel nicméně nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [podle názoru stěžovatele nesprávným posouzením důvodů pro rozvázání pracovního poměru podle §52 písm. f) zákoníku práce]. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.
9. Vytýkal-li stěžovatel soudům, že nepřihlédly k jeho důkazním návrhům, ale naopak vycházely z důkazů vedlejší účastnice řízení, přehlíží, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady stanovené v §132 o. s. ř. respektovány. Stejné platí i pro posouzení, zda je určitý důkaz způsobilý či nezpůsobilý prokázat určitou skutečnost. Samozřejmě, že právo na soudní ochranu je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné a tomuto procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, přičemž nevyhoví-li tomuto návrhu, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nicméně ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
10. V nyní posuzované věci obvodní soud řádně zdůvodnil, proč neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy. Proti závěru obvodního soudu o nadbytečnosti navrhovaných důkazů v situaci, kdy tvrzení stěžovatele zejména ohledně nesplnitelnosti uložených úkolů byla vyvrácena v řízení provedenými výpověďmi svědků, které obvodní soud považoval za věrohodné, nelze mít z pohledu výše uváděných požadavků vyplývajících z práva na soudní ochranu či rovnost účastníků řízení žádné výhrady.
11. Namítal-li stěžovatel porušení práva na práci podle čl. 26 odst. 3 věty prvé Listiny (byť tuto otázku v ústavní stížnosti nikterak blíže nerozebírá), poukazuje Ústavní soud na usnesení ze dne 18. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 678/01 či na usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 835/06 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž mj. konstatoval, že obsahem práva na práci může být rovněž právo udržet si získané zaměstnání, konkrétně právo na ochranu před svévolnou výpovědí; na druhé straně je ale třeba mít na zřeteli i čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že uvedeného práva se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Jestliže tedy v daném případě obecné soudy správně dospěly k závěru, že výpověď byla stěžovateli dána v souladu s příslušným zákonem (zákoníkem práce), pak je porušení čl. 26 odst. 3 Listiny vyloučeno. Vzhledem k tomu, že i v tomto případě jde o případ výpovědi podané v souladu se zákoníkem práce, což potvrdily obecné soudy, a zároveň Ústavní soud na postupu těchto soudů neshledal nic protiústavního, nemůže jít o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 26 odst. 3 věty prvé Listiny.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu