ECLI:CZ:US:2019:3.US.4021.18.1
sp. zn. III. ÚS 4021/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace VITAMO s. r. o., sídlem Slunečnicová 2284/40, Praha 10 - Záběhlice, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo nám. 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018 č. j. 30 Cdo 2700/2018-89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2018 č. j. 21 Co 447/2017-65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. září 2017 č. j. 25 C 124/2017-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle jejího tvrzení byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobou doručenou mu dne 1. 6. 2017 domáhala po žalované vedlejší účastnici zaplacení částky 71 025,40 Kč s úrokem z prodlení jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSB 27 INS 31704/2013 s tím, že bylo porušeno právo stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle tvrzení stěžovatelky insolvenční řízení stále probíhalo, nebylo dosud skončeno, ke dni podání návrhu trvalo 3 roky, 6 měsíců a 20 dní a stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 217 000 Kč.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2017 č. j. 25 C 124/2017-42 žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. Podle závěru učiněného obvodním soudem nárok na posouzení přiměřenosti délky dosud neskončeného konkursního řízení byl v posuzované věci uplatněn předčasně, neboť vzhledem ke složitosti konkursního řízení a jeho specifickým fázím a procesním formám nemůže být před jeho skončením zjevné, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 1. 2018 č. j. 21 Co 447/2017-65 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal, přičemž se zabýval důvody uvedenými v §205 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zejména důvody uplatněnými stěžovatelkou, a odvolání důvodným neshledal.
5. Rozsudek odvolacího soudu, v plném rozsahu, stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 2700/2018-89 podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, odmítl. Dovolací soud konstatoval, že dovoláním předestřená otázka, zda lze přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé insolvenční řízení (jeho část) přiznat i v případě, kdy insolvenční řízení nebylo dosud ukončeno, nemůže založit podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji nevyřešil v poměrech projednávané věci jinak, než jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1455/2009.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy v napadených rozhodnutích s tím, že je považuje za nesprávná, nezákonná a protiústavní, neboť jsou v rozporu s ústavním pořádkem i s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a v návaznosti na to i s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
7. Stěžovatelka namítala, že pokud Nejvyšší soud ve svém usnesení odkázal na svoji judikaturu (usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3729/2013 a rozsudek ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1455/2009), ta se týkala naprosto jiných, skutkově odlišných případů. Stěžovatelka současně upozornila na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, podle něhož je možné přiznat poškozenému zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení i v případě, že posuzované nepřiměřeně dlouho trvající řízení ještě nebylo ukončeno. Tento závěr se podle tvrzení stěžovatelky týká i insolvenčního řízení.
8. Stěžovatelka má za to, že celkový rozsah nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou insolvenčního řízení bude možné komplexně a v celé šíři posoudit až po pravomocném skončení insolvenčního řízení, avšak již nyní lze posoudit, zda stěžovatelce vznikla dosavadní délkou předmětného insolvenčního řízení nemajetková újma a již nyní lze tuto (částečnou) nemajetkovou újmu objektivizovat a vyčíslit. Soudy se podle tvrzení stěžovatelky vůbec nezabývaly posouzením otázky, zda jí dosavadní délkou insolvenčního řízení vznikla či nevznikla nemajetková újma. Jelikož soudy k přiměřenosti či nepřiměřenosti dosavadní délky insolvenčního řízení žádný názor nezaujaly, lze jejich rozhodnutí o meritu věci považovat za nepřezkoumatelná.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že jelikož se odmítl dovolacími námitkami po věcné stránce podrobně zabývat s odkazem na údajnou nepřípustnost podaného dovolání, porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, což ve svém důsledku znamená také porušení jejího práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě totiž Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost představuje v podstatě pouhou polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině běžného zákona.
13. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly.
14. Obvodní soud po právní stránce dovodil, že stěžovatelka podala návrh na zadostiučinění za nemajetkovou újmu předčasně, když Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 sice uvedl, že "přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebylo doposud pravomocně skončeno". Tento obecný závěr však Nejvyšší soud ve vztahu ke konkursnímu řízení rozsudkem ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1455/2009 modifikoval tak, že vzhledem ke složitosti konkursního řízení a jeho specifickým fázím a procesním formám nemůže být před jeho skončením zjevné, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
15. Nejvyšší soud se předestřenou otázkou vznesenou stěžovatelkou, že až do skončení insolvenčního řízení nemůže být objektivně určitelná výše tvrzené újmy způsobená stěžovatelce, podrobně zabýval a stěžovatelce vysvětlil, že byla obecnými soudy vyřešena v souladu s jeho judikaturou, na kterou rovněž odkázal. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že za této situace všechny další stěžovatelkou nastolené otázky se míjely s argumentací, na níž napadené rozhodnutí vybudoval městský soud. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž městský soud nároku stěžovatelky nevyhověl, nemůže žádná další její námitka naplnit předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu Nejvyšší soud odkázal na závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/11, ve kterém dospěl k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.
17. Ústavní soud se obdobnou problematikou opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí, ve kterých obecně konstatoval, že jestliže ve věci rozhodující soudy posoudily žalobu jako předčasnou, je zřejmé, že stěžovatelé se budou moci domáhat svého práva v budoucnu, přičemž nebude založena překážka věci rozsouzené a není tedy nutné, aby Ústavní soud nahrazoval soudy obecné, dbajíc na zásady subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace jeho zásahu (srov. usnesení ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1649/07, ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 430/12, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 1659/15 a ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 1997/17).
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu