ECLI:CZ:US:2019:3.US.4028.18.1
sp. zn. III. ÚS 4028/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem Mořinka 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 8 Tdo 1346/2018-20, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. července 2018, č. j. 6 To 186/2018-109, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. dubna 2018, č. j. 5 T 24/2018-73, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v návětí tohoto usnesení, neboť jimi dle jeho názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 10 Listiny a dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž se svou ústavní stížností spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "nalézací soud").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu zákazu činnosti dle §73 odst. 1 trestního zákoníku spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání třiceti měsíců. Do výroku o trestu napadeného rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") zamítl svým napadeným rozhodnutím, které je specifikováno v návětí tohoto usnesení. Proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl svým rozhodnutím rovněž specifikovaným v návětí.
4. Stěžovatel se od počátku pokoušel obecné soudy přesvědčit, že je na místě uložit mu ještě podmíněný trest odnětí svobody, neboť se plně doznal, má psychické problémy, které řeší alkoholem a dobrovolně nastoupil protialkoholní léčbu, přičemž řízení motorového vozidla potřebuje i ke své výdělečné činnosti. V průběhu řízení přidal i argumentaci, že mu byl uložen exemplární trest a že má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, z nichž jedno, které s ním žije ve společné domácnosti, je na něm psychicky závislé.
5. Obecné soudy oproti tomu založily závěr o nutnosti uložit nepodmíněný trest odnětí svobody poukázáním na to, že stěžovatel byl opakovaně trestán za trestné činy související s řízením motorového vozidla, opakovaně se dopouštěl přestupků spočívajících v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, v době činu mu bylo naměřeno 2,71 g/kg alkoholu v krvi, tedy poměrně vysoká hodnota, čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, jeho doznání nelze přeceňovat, neboť byl přistižen při činu, a v době činu ani neměl platné řidičské oprávnění. Nejvyšší soud pak vyhodnotil dovolání stěžovatele jako podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu, neboť stěžovatel namítal toliko nepřiměřenost trestu, která samostatným dovolacím důvodem není.
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě iteruje argumenty, které uplatňoval již před obecnými soudy. Namítá tak, že nebylo provedeno dostatečné dokazování k jeho osobě a osobním poměrům a že obecné soudy dostatečně nezohlednily polehčující okolnosti na jeho straně, zejména potřeby jeho nezletilých dětí, psychickou závislost jeho syna na něm, nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou nezpůsobil, jakož i uložení exemplárního trestu, jeho náhled na své problémy s alkoholem, jakož i skutečnost, že po dobu výkonu trestu odnětí svobody nebude mít kdo za něj plnit jeho vyživovací povinnost k nezletilým dětem.
V. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavními zákony, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nejsou způsobilá ani potenciálně porušit některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Svou ústavní stížností se stěžovatel zjevně domáhá toho, aby mu byl uložen mírnější trest co do druhu či výměry. Ústavní soud setrvale judikuje, že k přezkumu uložených trestních sankcí zásadně není oprávněn zasahovat (k tomu srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 492/17 ze dne 17. 4. 2018, bod 49. - všechna zde uvedená rozhodnutí jsou k dispozici rovněž na stránkách https://nalus.usoud.cz - pozn. Ústavního soudu), nejde-li o zcela výjimečné případy, např. není-li výrok o trestu odůvodněn tak, aby dostál ústavním požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827 či nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017].
10. Samotná diskrece obecných soudů při ukládání trestních sankcí, je-li dostatečně odůvodněná a nejde-li o svévoli, však zásadně ústavněprávnímu přezkumu podléhá jen v tom rozsahu, v němž se nachází mimo zákonné podmínky pro uložení určitého druhu trestu či jeho výměry či bylo-li by založeno na stejné vadě, která by opravňovala Ústavní soud zasáhnout, pokud by jí bylo stiženo rozhodnutí v otázce viny, zejména v důsledku ústavních deformit v procesu dokazování (srov. shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 492/17, body 56. až 57.).
11. Žádný takový deficit, který by umožňoval výjimečný zásah Ústavního soudu proti výroku o trestu, však napadená rozhodnutí nevykazují. Obecné soudy se zabývaly zcela dostatečně zvažováním kritérií pro ukládání trestu zejména dle §39 trestního zákoníku (srov. k tomu např. napadené usnesení odvolacího soudu, body 7. až 9.), zejména pečlivě vážily polehčující okolnosti na jedné a přitěžující okolnosti na druhé straně a zejména odvolací soud se výslovně v reakci na argumentaci stěžovatele uvedenou v odvolání zabýval detailně odůvodněním toho, proč trest uložený nalézacím soudem nelze považovat za nepřiměřený. Ústavní soud proto proti jejich hodnotícím úvahám a na nich položených závěrech o volbě druhu a výměry uložených trestů zasáhnout nemohl.
12. Ani hypoteticky nemohl stěžovatel uspět s námitkou, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných obecnými soudy a uvedených výše sub 5., stěžovatel žádá v zásadě imunizaci proti nepodmíněnému trestu odnětí svobody bez ohledu na svou předchozí trestní minulost páchanou především v souvislosti s řízením motorových vozidel a svému opakovanému deliktnímu jednání souvisejícímu s požíváním alkoholu za volantem. Byť to obecné soudy výslovně neuvedly, je zřejmé, že zájem na ochraně společnosti ve stěžovatelově případě jednoznačně převažuje nad zájmem stěžovatele na ochraně jeho rodinného a soukromého života, respektive nad zájmem jeho nezletilých dětí být v osobní péči stěžovatele.
13. Stěžovatel ostatně netvrdil ani neprokazoval, že by se v případě jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody jeho nezletilé děti ocitly zcela bez péče, resp. bez péče ve své rodině, případně že by jim bylo po dobu výkonu trestu zcela zabráněno ve styku s ním. Jakkoliv tak obecné soudy měly a mohly přímo v odůvodnění napadených rozhodnutí výslovně uvést, jak se do jejich úvahy promítly stěžovatelovy závazky vůči jeho dětem, tato vada nemůže dosáhnout ústavně relevantní intenzity.
14. Rovněž námitku průtahů v řízení nemohl Ústavní soud stěžovateli uznat byť potenciálně za důvodnou. Ten ve své ústavněprávní argumentaci selhal již jen v prokázání průtahů, natož pak v prokázání využití právních prostředků na jejich odstranění. Mezi předmětným skutkem a právní mocí napadeného rozsudku nalézacího soudu uplynula doba zhruba šesti měsíců. Včetně řízení o dovolání pak trestní řízení proti stěžovateli netrvalo ani rok. Stěžovatel přitom neuvedl nic, co by na průtahy v této jinak vcelku standardní době skončení trestního řízení poukazovalo. Ústavní soud mu tak vyhovět nemohl.
VI. Závěr
15. Stěžovatel svou ústavní stížností cílil na dosažení přehodnocení přiměřenosti trestů, které mu byly uloženy. Ústavní soud však neshledal v jeho věci nic, co by z ústavněprávního hlediska v této souvislosti opravňovalo jeho zásah proti napadeným rozhodnutím. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. Právní osud ústavní stížnosti sdílí i s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku nalézacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu