ECLI:CZ:US:2019:3.US.4029.18.1
sp. zn. III. ÚS 4029/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem, sídlem Palackého 28, Blatná, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. srpna 2018 č. j. 2 T 155/2017-667, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, a J. D. a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že tímto rozsudkem byl policista J. D. zproštěn obžaloby pro trestný čin ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví, když podle soudu šlo u J. D. o nutnou obranu. Soud totiž zjistil, že stěžovatel J. D. předtím v restauraci brutálně napadl (za což byl stěžovatel jiným rozsudkem odsouzen pro trestný čin výtržnictví a ublížení na zdraví ve stadiu pokusu); následně pak skutečně J. D. stěžovatele napadl, ale to jen proto, že se mu snažil do příjezdu policie zabránit v útěku a stěžovatel jej při této příležitosti znovu napadl, čemuž se J. D. jen adekvátně bránil.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že u J. D. šlo o nutnou obranu, neboť kdyby ho při útěku z restauračního zařízení nepronásledoval, tak k jejich dalšímu kontaktu nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatel má sice právo, aby [v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)] bylo proti J. D. vedeno efektivní trestní řízení, ale nemá již právo na konkrétní výsledek tohoto trestnímu řízení, tedy na to, aby byl J. D. shledán vinným ze spáchání určitého trestného činu a za to odsouzen. V dané věci přitom okresní soud dospěl k závěru, že v žalobě označený skutek, kterého se J. D. skutečně dopustil, není trestným činem, neboť se jen bránil stěžovatelovu útoku do příjezdu policie, kdy stěžovatel jej napadl. Obrana J. D. byla přitom podle okresního soudu vzhledem k předchozímu stěžovatelově útoku adekvátní. Tento závěr okresního soudu je pak i podle Ústavního soudu zcela ústavně akceptovatelný.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu