ECLI:CZ:US:2019:3.US.4059.17.1
sp. zn. III. ÚS 4059/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace CODAN AGENTURA spol. s r. o., sídlem Provaznická 399/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 30 Cdo 885/2017-677, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Zdeňka Smejkala a 2) Ing. Jarmily Smejkalové, zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se žalobou podanou dne 22. 12. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") vůči stěžovatelce domáhali určení vlastnictví k v žalobě vymezeným nemovitým věcem a jejich vyklizení. Výroky I. a II. rozsudku obvodního soudu ze dne 20. 5. 2011 č. j. 21 C 603/2004-356 byla žaloba vedlejších účastníků zamítnuta. Tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 3. 2012 č. j. 58 Co 46/2012-431 potvrzen, ale následně, při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 27. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3765/2012-503, rozsudkem městského soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 58 Co 185/2013-542 změněn tak, že předmětné nemovité věci jsou ve společném jmění vedlejších účastníků a stěžovatelka je povinna je vyklidit. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 2769/2013-594 odmítnuto pro nepřípustnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3646/13 (N 2/84 SbNU 35) byly rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 3765/2012-503, rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. 58 Co 185/2013-542 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 2769/2013-594 zrušeny.
3. Nejvyšší soud v následném řízení I. výrokem rozsudku ze dne 18. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 885/2017-677 dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 28. 3. 2012 č. j. 58 Co 46/2012-431 zamítl. O nákladech řízení rozhodl ústavní stížností napadeným II. výrokem tak, že stěžovatelce se právo na náhradu nákladů odvolacího (po vydání rozsudku městského soudu ze dne 28. 3. 2012 č. j. 58 Co 46/2012-431) a dovolacího řízení nepřiznává. Tento výrok odůvodnil použitím §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy v nyní posuzované věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele, aby procesně úspěšné stěžovatelce nebyla výjimečně náhrada nákladů přiznána. Konkrétně uvedl, že vedlejší účastníci až do vydání kasačního nálezu vycházeli z ustálené judikatury Nejvyššího soudu o sjednání propadné zástavy, tedy že nemohli předvídat judikaturní vývoj. Rovněž zohlednil tíživou majetkovou situaci vedlejších účastníků.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka po rekapitulaci řízení před obecnými soudy vyjadřuje nesouhlas s využitím moderačního práva podle §150 o. s. ř. Nejvyšším soudem. V prvé řadě namítá, že v nyní posuzované věci nebylo zohledněno pravidlo úspěchu ve věci. Jeho užití mělo jednak odpovídat ustálené judikatuře Ústavního soudu (např. závěrům vysloveným v nálezu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 1085/13 (N 207/75 SbNU 323), že rozhodnutí o nákladech řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, jednak je v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky, že v případě úspěchu ve věci jí budou nahrazeny náklady řízení. Použití §150 o. s. ř. je podle stěžovatelky rovněž v rozporu s konstatováním Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 3646/13, že všechny rekapitulované skutečnosti je třeba vzít v úvahu při rozhodování o nákladech řízení. Napadený výrok o nákladech řízení považuje za eskalaci sporu mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem v posuzování právních otázek, které byly předmětem soudního řízení.
5. Další část ústavní stížnosti se vztahuje k odůvodnění použití moderačního práva. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1605/15) vyplývá, že i při použití §150 o. s. ř. musí být účastníkům vytvořen procesní prostor k vyjádření se a uvedení tvrzení či návrhů, které by mohly takový postup podpořit či naopak vyvrátit. Stěžovatelka upozornila, že moderační právo až do vydání kasačního nálezu nebylo využito, proto jeho nynější aplikaci považuje za nespravedlivou. K samotným předpokladům užití moderačního práva v nyní posuzované věci uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu v otázce propadné zástavy nebyla jednotná, což právě vedlo k vydání kasačního nálezu Ústavního soudu. Jde-li o tíživé majetkové poměry vedlejších účastníků, uvádí stěžovatelka, že jejich vztah je obchodněprávní a již z podstaty věci je na něj třeba nahlížet jinak než na vztahy občanskoprávní. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká odlišné nahlížení na procesní strany, kdy u stěžovatelky jako právnické osoby předpokládá stabilní finanční situaci, kdy jí nepřiznání náhrady nákladů řízení nezpůsobí žádnou újmu. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že vedlejší účastníci nepodali ani jeden návrh na osvobození od soudních poplatků, který by závěr o jejich tíživé situaci podpořil. Z veřejného seznamu má naopak vyplývat, že vedlejší účastníci jsou vlastníky řady nemovitých věcí. Úvahy Nejvyššího soudu proto nezohlednily všechny okolnosti.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků
6. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky k vyjádření k ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Zopakoval zejména, že vedlejší účastníci až do vydání zrušovacího nálezu Ústavního soudu nemohli předvídat judikaturní vývoj v řešení posouzení propadné zástavy. K judikatuře o použití moderačního práva uplatněné stěžovatelkou v ústavní stížnosti uvedl, že v napadeném rozhodnutí jasně konstatoval, na základě jakých úvah dospěl k závěru o nepřiznání náhrady nákladů řízení. Zohlednil jak dosavadní judikaturní vývoj k předmětu řízení, tak i dopad tohoto vývoje na majetkovou situaci stěžovatelky i vedlejších účastníků. Přiznání náhrady nákladů úspěšné straně by se v tomto případě jevilo jako nespravedlivé. Nejvyšší soud ve vyjádření rovněž uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o eskalaci sporu s Ústavním soudem při posouzení předmětných otázek.
8. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvedli, že postup stěžovatelky vykazuje znaky plánovaného schématu totální ekonomicko-právní likvidace druhého účastníka sporu. Argumentaci zaměřili jak na ustálenost dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k posouzení propadné zástavy, tak i na dopady do majetkové sféry obou procesních stran. Jde-li o náklady řízení ve výši 185 130 Kč, které byly stěžovatelce dříve přiznány a jež nebyly dotčeny výrokem II. ústavní stížností napadeného rozsudku, uvedli vedlejší účastníci, že je stěžovatelce již nahradili.
9. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků doručil Ústavní soud stěžovatelce k replice. Stěžovatelka k předmětu nyní podané ústavní stížnosti zopakovala, že k ní Nejvyšším soudem nebylo přistupováno stejně jako k vedlejším účastníkům, kteří v dřívějších rozhodnutích byli procesně úspěšní a jimž náhrada nákladů řízení byla přiznána. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že je z něj zřejmá jeho vědomost o nejednotnosti judikatury, neboť uvedl, že "většinová" judikatura byla jednotná. V takovém případě měl věc postoupit k rozhodnutí velkého senátu, což však neučinil a do současné doby tuto svoji pasivitu ani nevysvětlil. Jde-li o finanční situaci vedlejších účastníků, odkázala stěžovatelka na obsah ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, napadeným rozsudkem a vyjádřeními účastníka a vedlejších účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
13. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s využitím moderačního práva při rozhodování o nákladech řízení. Podle §150 o. s. ř. platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V nyní posuzované věci je proto třeba konstatovat, že posouzení naplnění předpokladů aplikace moderačního práva je otázkou běžného zákona, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo u nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci je v prvé řadě nutno odmítnout tu část argumentace stěžovatelky, kterou namítá porušení pravidla úspěchu ve věci jako rozhodného kritéria pro přiznání náhrady nákladů řízení. Pravidlo úspěchu ve věci zakotvené v §142 odst. 1 o. s. ř. je obecným pravidlem sporného řízení, nicméně moderační právo představuje výjimku z něj, přičemž stěžejním účelem tohoto ustanovení je vyloučení případů zjevné nespravedlnosti při bezvýhradném trvání právě na pravidle úspěchu ve věci. Již z tohoto pohledu je zřejmé, že samotné použití §150 o. s. ř. je dovolenou odchylkou od obecného pravidla. Je však třeba souhlasit se stěžovatelkou, že i tento postup musí být obecným soudem řádně zdůvodněn. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že předpoklady použití moderačního práva nejsou nastaveny paušálně, nýbrž neurčitě jako důvody hodné zvláštního zřetele, a to za účelem nalezení účinné ochrany individuálně v každé posuzované věci zvlášť. Nelze proto Nejvyššímu soudu vytknout, považoval-li za takový důvod např. objektivní nemožnost vedlejších účastníků předvídat vývoj judikatury k řešení právní otázky, jež byla předmětem řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3646/13, jímž byla zrušena dřívější rozhodnutí obecných soudů v nyní posuzované věci, neboť ani s jeho zohledněním nebyli vedlejší účastníci schopni judikaturní vývoj efektivně předvídat. Odkazuje-li stěžovatelka na další závěr Ústavního soudu vysloveného v citovaném nálezu (srov. bod 42. nálezu), že všechny uvedené okolnosti mají být zohledněny při rozhodování o nákladech řízení, je třeba uvést, že jednak z tohoto závěru nevyplývá povinnost náklady řízení stěžovatelce přiznat, jednak však, že takto mají soudy postupovat v případě vyhovění žalobě vedlejších účastníků. V nyní posuzované věci je zřejmé, že I. výrok ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu zamítá dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 28. 3. 2012 č. j. 58 Co 46/2012-431, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby vedlejších účastníků. Jde-li o nesouhlas stěžovatelky se závěry o finanční tísni vedlejších účastníků a skutečnost, že vedlejší účastníci tuto tíseň nikdy netvrdili, odkazuje Ústavní soud na žalobu vedlejších účastníků, jíž bylo řízení v nyní posuzované věci zahájeno a z níž uvedené tvrzení jednoznačně vyplývá. Zohlednění finanční tísně jedné procesní strany proto nemůže založit nerovný přístup k druhé procesní straně, jež se finanční tísně nijak nedovolává. Ústavní soud závěrem odmítá tvrzení stěžovatelky o zneužití moderačního práva Nejvyšším soudem za účelem eskalace sporu s Ústavním soudem při posuzování právních otázek jako ryze spekulativní úvahu.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu