ECLI:CZ:US:2019:3.US.4072.16.1
sp. zn. III. ÚS 4072/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Mgr. Ivy Hoškové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 29 Cdo 206/2016-219, případně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2015 č. j. 5 Cmo 351/2014-192, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Pavla Ryčka a obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 6. 2013 č. j. 7 Cm 355/2012-64 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 10. 2012 č. j. 7 Cm 355/2012-28, kterým bylo (mimo jiné) stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi - jako směnečným rukojmím - uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejší účastnici (vystupující pod tehdejší obchodní firmou ZUQ Czech, s. r. o.) částku 668 013 Kč s 6% úrokem od 9. 4. 2011 do zaplacení a směnečnou odměnu 2 226,71 Kč; současně městský soud směnečný platební rozkaz zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení a stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi (nově) uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 95 328,90 Kč.
3. Vedlejší účastnice se domáhala zaplacení směnečného penízu nejen proti stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi, ale také proti obchodní společnosti BAU INVEST PRAHA, s. r. o. (dále jen "výstavce"), jež předmětnou vlastní směnku vystavila (tehdy pod obchodní firmou STERN real estate s. r. o.) na řad obchodní společnosti Santander Consumer Finance, a. s., a ta ji nedatovaným rubopisem převedla na vedlejší účastnici. Výstavce směnky však v zákonné lhůtě námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesl.
4. Městský soud v odůvodnění rozsudku k námitkám stěžovatelky uvedl, že namítá-li nabytí směnky ke škodě dlužníka, neboť směnka byla účelově převáděna na vedlejší účastnici s cílem znemožnit námitky výstavce proti samotné výši směnečné sumy, pak tato námitka, není-li zároveň doprovázena příslušnými kauzálními námitkami, nemůže sama o sobě vést ke zrušení vydaného směnečného platebního rozkazu, jelikož až řádně uplatněná a prokázaná námitka umožní stěžovatelce uplatnit proti vedlejší účastnici námitky ze vztahů mezi ní a prvním majitelem směnky. Takové námitky však stěžovatelka podle městského soudu neuplatnila, pročež městský soud neprováděl dokazování k námitce nabytí směnky ke škodě dlužníka, neboť takové dokazování by bylo nadbytečné. Současně městský soud zdůraznil, že nebyla prokázána důvodnost ani stěžovatelčiny námitky, že jí nebyla dána zpráva o odepřeném zaplacení podle čl. I. §45 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen "ZSŠ"), protože směnečný rukojmí není mezi v něm vyjmenovanými osobami. Podle městského soudu proto není povinností vedlejší účastnice jako majitelky tzv. nuzné směnky podávat zprávu o odepřeném zaplacení směnky směnečným rukojmím.
5. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku ve věci samé potvrdil, přičemž pouze upřesnil, že se předmětný směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti vůči stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi (a to právě proto, že výstavce proti němu námitky neuplatnil); současně vrchní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 394,40 Kč.
6. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve zdůraznil, že s ohledem na zrušení třídenní lhůty pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) a též s ohledem na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 376/11 (N 12/68 SbNU 177) je nutno považovat za včasné námitky i tvrzení stěžovatelky vznesené (ještě) při prvém ústním jednání konaném před městským soudem; současně však vrchní soud konstatoval, že podle protokolu z tohoto jednání stěžovatelka okruh svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nerozšířila, pouze navrhla provést dokazování, aniž by skutkově uvedla, k jakým skutečnostem mají být navržené důkazy provedeny. Vrchní soud se navíc ztotožnil se závěrem městského soudu, že předmětná směnka je platnou vlastní směnkou, kterou stěžovatelka a vedlejší účastník podepsali jako avalisté a že jde o směnku k tam uvedené leasingové smlouvě, což je z ní zjevné; s odkazem na čl. I. §53 odst. 1 ZSŠ proto neměla vedlejší účastnice povinnost předmětnou směnku avalistům předkládat a ani jim sdělovat, že směnka nebyla proplacena, neboť notifikace není v takovém případě s ohledem na čl. I. §45 ZSŠ povinná. V řízení přitom podle vrchního soudu nebylo prokázáno, že předložená směnka byla původně vystavena jako blankosměnka k zajištění závazků z leasingové smlouvy, soudu byla předložena již úplná vlastní směnka. Jelikož existence vyplňovacího práva nebyla v řízení prokázána, nelze podle vrchního soudu uvést, zda směnka byla, či nebyla vyplněna v souladu se směnečným ujednáním. Za této situace vrchní soud nemohl ani zkoumat, zda má směnka zajišťující charakter a zda stěžovatelka byla, či nebyla účastna kauzálního vztahu. Stěžovatelčiny námitky jsou totiž příliš obecné a nebyly ani při prvém jednání před městským soudem konkretizovány. Vrchní soud proto uzavřel, že se vedlejší účastnice podáním žaloby vůči výstavci směnky i proti avalistům nedopustila výkonu práv, jenž by byl v rozporu s dobrými mravy, jelikož směneční rukojmí jsou zavázáni jako ten, za koho se zaručili, a majitel směnky může podle čl. I. §47 ZSŠ žádat plnění na každém z nich nebo jen na několika z nich či na všech dohromady. Je přitom právem majitele směnky rozhodnout, zda se se svojí žalobou na vydání směnečného platebního rozkazu obrátí na soud ihned po splatnosti směnky (či později) a zda nárok uplatní jen vůči některému ze směnečně zavázaných dlužníků nebo vůči všem současně.
7. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť došel k závěru, že rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedla-li stěžovatelka v dovolání, že je má za přípustné k řešení otázek (ne)určitosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a (ne)provedení navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení připomněl, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese žalovaný směnečný dlužník a že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá, přičemž žalovaný nemůže - se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu - po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. V návaznosti na to Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k neurčitosti stěžovatelčiných (kauzálních) námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu je řešení otázek (ne)provedení navržených důkazů a (ne)správnosti hodnocení soudy provedených důkazů (týkajících se kauzy směnky) právně nevýznamné.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy poskytly ochranu neexistujícímu právu, přičemž zcela pominuly její obranu, když vůbec nezohlednily námitku protismluvního doplnění blankosměnky, vzaly za správné vedlejší účastnicí v žalobě tvrzené nepravdivé skutečnosti a neprovedly jí navrhované důkazy, jimiž by mohla uplatnit své právo na obranu. Stěžovatelka přitom tvrdí, že již z předmětné směnky je zřejmé, že šlo o "kauzální blankosměnku", podle stěžovatelky proto bylo na vedlejší účastnici, aby v řízení předložila dohodu o vyplňovacím právu a současně, aby v žalobě uvedla, na základě čeho byla směnka vyplněna; až pokud žalobce tyto své procesní povinnosti řádně splní, je na žalovaném - avalovi, aby ve stanovené lhůtě předložil konkrétní námitky proti způsobu vyplnění směnky a výši směnečné sumy.
9. Nadto stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že byla porušena její základní procesní práva, neboť zákonem (v tehdy účinném znění) stanovená třídenní lhůta pro podání koncentrovaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu byla příliš krátká, pročež v jejím průběhu stěžovatelka nestihla provést důkladnější právní analýzu, ani nestihla obstarat důkazy, jež by potvrdily jí tvrzené skutečnosti. Její námitky tak byly koncipovány v obecnější rovině, nicméně nebyly neurčité, jak tvrdí obecné soudy.
10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 2. 2017 stěžovatelka zopakovala přesvědčení, že předmětná blankosměnka byla zneužita, a nárok z ní plynoucí je tedy neoprávněný, přičemž přiložila dvě listiny (leasingovou smlouvu a dohodu o směnečném vyplňovacím oprávnění), které nemohla přiložit dříve, protože jimi v době podání ústavní stížnosti nedisponovala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
13. Již z výše rekapitulovaného průběhu řízení před obecnými soudy a obsahu posuzované ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka - s níže pojednanou výjimkou - nepředkládá v ústavní stížnosti argumentaci, jež by dosahovala ústavněprávní úrovně (neboť pouhá citace dovolávaných ustanovení Listiny ústavněprávní argumentaci bez dalšího nezakládá). Z ústavní stížnosti je totiž zjevné, že stěžovatelka sice nesouhlasí s jí napadenými rozhodnutími obecných soudů, není však současně s to zformulovat, čím - konkrétně - obecné soudy porušily jí dovolávaná základní práva. Z ústavní stížnosti je současně zjevné i to, že stěžovatelka překládá Ústavnímu soudu k posouzení námitky, kterými však v převážné míře nikterak nereaguje na shora rekapitulovanou argumentaci obecných soudů; její argumentaci je tak třeba povýtce označit za mimoběžnou, a tedy procesně bezcennou.
14. Přestože stěžovatelka primárně petitem napadá usnesení Nejvyššího soudu, žádné konkrétní námitky proti tomuto rozhodnutí nevznáší. Nenapadá tak v prvé řadě závěr, že její dovolání není přípustné, neboť vrchní soud vyřešil stěžovatelkou předkládané právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavní soud se proto omezí na konstatování, že v postupu dovolacího soudu žádné zjevné ústavněprávní nedostatky neshledal.
15. Jde-li o (petitem ústavní stížnosti toliko eventuálně) napadený rozsudek vrchního soudu, je namístě nejprve zdůraznit, že se z jeho odůvodnění podává, že se všemi stěžovatelkou vznesenými odvolacími námitkami se vrchní soud vypořádal způsobem, jemuž - v kontextu stěžovatelkou v ústavní stížnosti předložené argumentace - není z ústavněprávních pozic co vytknout.
16. Podstatu dané věci je možno shrnout do závěru, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy dostačujícím způsobem nekonkretizovala svoje kauzální námitky proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu, přičemž v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že v dané době platící třídenní lhůta byla nepřiměřeně krátká. V tomto ohledu je třeba sice dát stěžovatelce za pravdu, stěžovatelka však současně přehlíží, že této skutečnosti - s přihlédnutím k výše odkazovaným nálezům Ústavního soudu - si byl vědom rovněž vrchní soud, pročež přihlížel nejen k argumentaci obsažené ve stěžovatelčiných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (č. l. 40 a 41 soudního spisu), ale byl taktéž připraven akceptovat argumentaci, již (by) stěžovatelka předložila v rámci prvního jednání před městským soudem. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že svoje kauzální námitky stěžovatelka nikterak nekonkretizovala ani ve svém odvolání proti rozsudku městského soudu (srov. č. l. 84 - 86), a ostatně ani posléze v ústavní stížnosti. V tomto kontextu proto tvrzení stěžovatelky, že v nepřiměřeně krátké lhůtě nemohla zformulovat konkrétní kauzální námitky (jež jako jediné je možno označit za potenciálně ústavněprávně relevantní tvrzení), nelze mít za důvodné v tom smyslu, že by postupem obecných soudů mohlo být porušeno některé stěžovatelčino základní procesní právo.
17. Jelikož za podstatu posuzované věci je možno rovněž označit stěžovatelčinu (byť výslovně neformulovanou) námitku, že její procesní práva byla v řízení od samého počátku značně omezena, je třeba v tomto ohledu stěžovatelce v převážné míře přisvědčit; postavení avala je totiž vskutku - inherentně - značně nevýhodné, v samotné této skutečnosti však podle Ústavního soudu nelze spatřovat protiústavnost. Podle Ústavního soudu totiž každá plně svéprávná osoba, jež dobrovolně (opak stěžovatelka v řízení netvrdí) vstupuje do postavení směnečného rukojmí, bere nevyhnutelně na sebe nevýhody spojené právě s tímto postavením. Obecným soudům proto nelze v řízení před Ústavním soudem bez dalšího důvodně vytýkat, že postupovaly podle zákona a řádně zohledňovaly specifické principy směnečného práva, vyznačující se striktní formálností směnečných vztahů.
18. V návaznosti na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci Ústavní soud dodává, že do posuzované věci nedopadají závěry - stěžovatelkou ostatně nedovolávaného - nálezu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 290/15 (N 169/78 SbNU 531), resp. v něm odkazovaného nálezu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133), a to v prvé řadě (bez ohledu na ostatní skutkové odlišnosti) právě proto, že stěžovatelka - na rozdíl od tamních stěžovatelů - v řízení před městským soudem řádně nekonkretizovala svoje kauzální námitky, ani netvrdila, že v postavení spotřebitele nebyla s to porozumět komplexně specifikům postavení avala (to ostatně netvrdí ani v ústavní stížnosti).
19. Pro úplnost je pak vhodné již pouze uvést, že na výše uvedeném nemůže nic změnit obsah dvou stěžovatelkou v doplnění ústavní stížnosti předložených kopií listin. Jde-li o leasingovou smlouvu, jde o listinu, jež je obsažena v daném soudním spise (viz č. l. 57), přičemž z ústavní stížnosti (resp. jejího doplnění) nevyplývá, čím by tato listina měla mít vliv na napadená rozhodnutí. Ke stěžovatelkou předložené Dohodě o směnečném vyplňovacím oprávnění ze dne 10. 4. 2008 je potom třeba zdůraznit, že tato listina nebyla součástí předmětného spisového materiálu, pročež obecným soudům nelze vytýkat, že její obsah nezohlednily, a v řízení o posuzované ústavní stížnosti tak obsah této listiny bez dalšího nemá žádný procesní význam. Stěžovatelce nicméně nic nebránilo v tom, aby - za splnění předpokladů uvedených v §228 odst. 1 a §233 odst. 1 občanského soudního řádu - podala žalobu na obnovu řízení, domnívala-li se, že právě tato listina představuje klíčový - městský soudem neprovedený - důkaz, potvrzující důvodnost jejích kauzálních námitek.
20. Je tak namístě uzavřít, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti, resp. že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu