ECLI:CZ:US:2019:3.US.4076.18.1
sp. zn. III. ÚS 4076/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2018 č. j. 14 Co 417/2017-844 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 9. října 2017 č. j. 52 P 146/2016-743, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a G. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7, čl. 8 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 3, čl. 17, čl. 24 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 12. 2015 č. j. 52 Nc 4784/2015-210 byl nezletilý T. D. (dále jen "nezletilý") svěřen do péče vedlejší účastnice (dále jen "matka") a stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně. Rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 1. 2017 č. j. 52 P 146/2016-570 byla schválena dohoda uzavřená mezi stěžovatelem a matkou o styku stěžovatele s nezletilým. Stěžovatel se poté domáhal změny úpravy péče o nezletilého a výživného, přičemž nejprve navrhoval svou výlučnou péči s odkazem na nevyhovující výchovné prostředí, v němž nezletilý s matkou žije, a posléze navrhl střídavou péči. Matka se domáhala změny úpravy styku stěžovatele s nezletilým s odůvodněním, že nastupuje na plný úvazek do zaměstnání a bude problematické předávání nezletilého stěžovateli ve stanovenou dobu.
3. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl návrh stěžovatele na změnu úpravy péče a výživného zamítnut (výrok I.), neboť nebyla shledána změna poměrů podle §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), a dále byl nově stanoven styk stěžovatele s nezletilým (výrok II.).
4. O odvolání matky podaném proti výroku o nové úpravě styku a o odvolání stěžovatele proti výroku o zamítnutí jeho návrhu na změnu péče a výživného rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu v zamítavém výroku potvrdil a v části, v níž bylo rozhodnuto o nové úpravě styku stěžovatele s nezletilým, jej změnil způsobem uvedeným ve výroku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že je napadenými rozhodnutími diskriminován, neboť ve všech řízeních vždy tvrdil a prokazoval, že má veškeré předpoklady (srovnatelné s podmínkami u matky) pro péči o nezletilého, který k němu má pozitivní vztah. Přesto mu soudy střídavou péči neumožnily. Nezletilý ani nebyl odborně psychologicky vyšetřen, ač o to stěžovatel žádal. Soudy ve svých rozhodnutích opakovaně poukazují na špatnou komunikaci mezi rodiči, skutečné příčiny však nezjišťují. Stěžovatel má za to, že matce současný stav selhávající komunikace vyhovuje, přestože vede k prokazatelnému zhoršování zdravotního a psychického stavu nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem, svá rozhodnutí opřely.
8. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Předmětem řízení před okresním soudem byl návrh matky na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilým a návrh stěžovatele na změnu úpravy péče o nezletilého. Na straně jedné okresní soud dospěl po provedeném a řádně zhodnoceném dokazování k závěru o nutnosti změny dosavadní úpravy styku, přičemž styk stěžovatele s nezletilým rozšířil, s čímž krajský soud v podstatě souhlasil, na straně druhé návrh stěžovatele na změnu péče zamítl, neboť neshledal, že by od poslední úpravy došlo k nějaké změně poměrů. Právě proti zamítavému výroku, potvrzenému rozhodnutím krajského soudu, stěžovatel brojí ústavní stížností. Ve svých námitkách však opomíjí, že soudy neřešily úpravu péče o nezletilého, neboť o té bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 4. 12. 2015 č. j. 52 Nc 4784/2015-210, ale zabývaly se tím, zda po vydání uvedeného rozhodnutí nastaly takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho změnu tak, jak předpokládá úprava §909 obč. zák. Musí přitom jít o výraznou změnu zásadního rázu, která nastala ve skutečnostech tvořících skutkový podklad předchozího rozhodnutí. Objektivně však soudy nezjistily žádné skutečnosti, které by prokazovaly jakékoliv nedostatky v péči matky a v dosavadním výchovném prostředí. Žádné takové okolnosti ostatně stěžovatel ani netvrdí, neboť pouze poukazuje na to, že je diskriminován neumožněním střídavé péče.
10. Poukázaly-li soudy v této souvislosti na přetrvávající konflikty mezi rodiči, jejich vzájemnou nevraživost a nevhodnou komunikaci, když jejich negativní chování vůči sobě nezletilého zatěžuje a způsobuje mu evidentně zhoršování jeho zdravotního stavu, z čehož vyvodily nemožnost svěření nezletilého do střídavé péče, je jejich důkazně podložený názor ústavně akceptovatelný.
11. Svěření dítěte do střídavé péče ani za situace, kdy oba rodiče naplňují výchovná kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým" řešením, neboť soudy jsou povinny vzít v úvahu i všechny další relevantní skutečnosti, jež s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče. Mezi takové okolnosti lze zařadit i situace, kdy rodiče, byť jsou stejně způsobilí vychovávat své dítě, nemají vyřešenu otázku vzájemné komunikace a slušného jednání. Z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že neexistenci kvalifikované komunikace mezi stěžovatelem a matkou soudy zjistily a náležitě vyhodnotily již při rozhodování o svěření nezletilého do péče matky. Přestože jim bylo opakovaně doporučeno využít odborné psychologické pomoci, oba se dle zprávy opatrovníka shodli na tom, že velmi konfliktní vztahy mezi nimi přetrvávají. Nelze přitom dospět k závěru, jenž činí stěžovatel, který z nevhodné komunikace viní matku, neboť z podrobného dokazování provedeného před okresním soudem a doplněného v odvolacím řízení vyplývá jeho významný podíl na vzájemném negativním chování. I z tohoto důvodu nemůže očekávat změnu původního rozhodnutí.
12. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům soudů. Považuje však za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z §909 obč. zák.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu