ECLI:CZ:US:2019:3.US.4088.18.1
sp. zn. III. ÚS 4088/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Markem Bukovským, advokátem, sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 7 Tdo 1039/2018-24, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. dubna 2018 č. j. 7 To 26/2018-336 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 4 T 106/2017-225, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v době od 1. 9. 2015 do 15. 5. 2017 úmyslně řádně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna, ač mu tato povinnost byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2014 sp. zn. 14 Co 285/2014, podle kterého byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů a stěžovatel byl zavázán platit na jeho výživu částkou 1 000 Kč měsíčně k rukám matky, takže na výživném zůstal dlužen 21 000 Kč a tuto povinnost nekompenzoval ani jiným vhodným způsobem.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a sám stěžovateli uložil trest odnětí svobody na čtyři měsíce a pro výkon trestu ho zařadil do věznice s ostrahou.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že trestní řízení bylo vedeno za období neplacení výživného, kdy byl nezletilý syn ve střídavé péči obou rodičů. Stěžovatel se v civilním řízení domáhal svěření nezletilého do své péče a změny rozhodnutí o výživném, čemuž bylo rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. 0 P 113/2012 vyhověno. Trestní zákoník tak byl užit zjevně proti svému smyslu a účelu, jímž je zájem nezletilého na řádné výživě. Poukazuje na porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege a zásady subsidiarity trestní represe. Dle jeho názoru nastolila napadená rozhodnutí naprosto nežádoucí stav, kdy trestní odpovědnost je uplatňována zcela v rozporu s úpravou provedenou civilními soudy. Je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo svěřeno do péče stěžovatele, nemůže být v nejlepším zájmu jeho odsouzení pro dluh na výživném. Má za to, že neuhrazení výživného nemělo žádné dopady na širší společnost, takže trestní represi je nutno důkladně vážit s ohledem na společenskou škodlivost, následky jednání i morální rozměr. Odkazuje přitom na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (dostupném jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí nejsou ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody řádně odůvodněna. Klade si otázku, proč je kvůli dluhu 21 000 Kč vůči dítěti nutno zavřít do vězení jeho otce, který má dítě svěřeno do své péče a řádně se o ně stará. Je přesvědčen, že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K námitce, kterou stěžovatel brojí proti nepřiměřenosti uloženého trestu, poukázal na vyčerpávající odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu i na svou argumentaci užitou v napadeném usnesení. Připomněl, že rozhodnutí civilního soudu o následném svěření nezletilého do péče stěžovatele nemůže mít vliv na jeho trestní odpovědnost.
8. Krajský soud uvedl, že v odvolacím řízení provedl poměrně rozsáhlé doplnění dokazování mimo jiné výslechem stěžovatele a matky nezletilého a obsahem opatrovnického spisu. K otázce přiměřenosti trestu poukázal na poznatky, které měl o stěžovateli v době rozhodování (stěžovatel se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro přečin zanedbání povinné výživy, nevyjádřil souhlas s uložením trestu obecně prospěšných prací a ani dodatečně na dlužném výživném nic neuhradil, ačkoliv nebyl bez prostředků). V podrobnostech odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku.
9. Okresní soud v Bruntále poukázal na to, že informace tvrzené v ústavní stížnosti jsou neúplné a vytržené z kontextu. Připomněl, že stěžovatel měl v rozhodné době zákonnou i rozsudkem uloženou povinnost platit výživné na svého syna, tuto povinnost však ani částečně neplnil a pokračoval v ní i přes předchozí odsouzení za totožnou trestnou činnost. Na to nemá žádný vliv ani rozhodnutí opatrovnického soudu, neboť šlo o předběžné opatření, kterým byl nezletilý svěřen do péče stěžovatele za účelem zajištění jeho školní docházky v jednom místě. Toto rozhodnutí neřešilo poměry nezletilého zpětně. Připomněl též, že stěžovatel byl za stejnou trestnou činnost vůči svému synovi stíhán třikrát a pouze v jednom případě výživné doplatil. Poukazuje-li stěžovatel na to, že byl odsouzen za několik let starý dluh, okresní soud uvedl, že stěžovatel nebyl ochoten ani u odvolacího řízení tento dluh doplatit, a to i přesto, že matka nezletilého se v daném období řádně o svého syna starala a zajišťovala mu potřebnou výživu.
10. Nejvyšší státní zastupitelství se plně postavilo za judikaturně podložené stanovisko dovolacího soudu, že zákonné znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku jsou naplněny i v případě, že se nezletilé dítě nachází ve střídavé péči rodičů. Výrok o vině stěžovatele nepovažuje za odporující zákonným podmínkám uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
11. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
12. Okresní státní zastupitelství v Bruntále se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
15. Stěžovatel usiluje o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
16. Čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
17. Skutkové závěry okresního soudu jsou dostatečně důkazně podloženy nejen výpovědí stěžovatele a svědeckou výpovědí matky nezletilého, ale i řadou listinných důkazů, obsahem opatrovnického spisu a skutečností uvedených v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Z nich se dostatečně podává, že stěžovatel věděl, že byl povinen v době, kdy byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů, přispívat na jeho výživu částkou 1 000 Kč měsíčně k rukám matky, což však dlouhodobě úmyslně neplnil, i když k tomu měl dostatek finančních prostředků. Jeho obhajoba, že existovala dohoda s matkou, že místo výživného bude platit nezletilému hokejový kroužek, byla provedeným dokazováním jednoznačně vyvrácena. K tvrzení stěžovatele i jeho osobním a majetkovým poměrům odvolací soud nad rámec důkazů provedených v nalézacím řízení doplnil dokazování. Ani závěry vyplývající z doplněného dokazování ho však nevedly ke změně v posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele za neplnění vyživovací povinnosti za žalované období. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že po dobu, kdy měl nezletilého v průběhu střídavé péče u sebe, se o něho staral řádně, neboť byl povinen respektovat soudní rozhodnutí, přičemž po matce nemůže oprávněně požadovat, aby se vzdala nároku na výživné, které pro nezletilého určil a vyměřil soud, aby tak byla kompenzována rozdílná hmotná úroveň rodičů, v níž se nezletilý ocital, a aby byla zajištěna odpovídající výživa nezletilého po dobu, kdy byl v péči matky. Osobní péči stěžovatele v době, kdy se u něho nezletilý nacházel, nelze považovat za způsob splnění soudem stanovené vyživovací povinnosti. Namítal-li stěžovatel, že se nezletilému věnoval více než matka, provedenými listinnými důkazy, které podrobně rozebral okresní soud, byla tato jeho obhajoba vyvrácena, naopak bylo zjištěno, že matka se v době, kdy měla syna ve své péči, o něj řádně starala a zajišťovala mu potřebnou výživu.
18. Poukazuje-li stěžovatel na zásadu subsidiarity trestní represe, promítnutou do §12 odst. 2 tr. zákoníku, s touto námitkou se ústavně konformně vypořádal Nejvyšší soud, který odkázal na věk nezletilého a na soustavnost jednání stěžovatele, který výživné, jehož účelem bylo vyrovnat zhoršenou hmotnou úroveň matky, neplatil po relativně dlouhou dobu. Nadto lze odkázat i na odůvodnění rozsudku okresního soudu, v němž je konstatováno, že v neplnění vyživovací povinnosti stěžovatel prakticky kontinuálně pokračoval i po minulém trestním stíhání za totožnou trestnou činnost, přestože měl po celou dobu dostatek finančních prostředků. V trestním právu sice platí zásada subsidiarity trestní represe, tato je však relevantní pouze pro případy, kdy je možné jednání pachatele nepostihovat trestněprávními nástroji. Trestní odpovědnost je tedy vyloučena jen tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. To však vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze v posuzované věci dovodit. Skutková podstata přečinu zanedbání povinné výživy byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, takže soudy nemohly za situace, kdy stěžovatel přes předchozí odsouzení opakovaně neplnil vyživovací povinnost k nezletilému synovi, rezignovat na ochranu oprávněných zájmů společnosti na zabezpečení řádné výživy nezletilých cestou trestní represe. Nadto se stěžovatel mohl trestní odpovědnosti vyhnout, zaplatil-li by svůj dluh na výživném dodatečně (viz §197 tr. zákoníku). Tato možnost mu nebyla neznámá, neboť v minulosti tak v jednom případě postupoval a výživné doplatil, což vedlo ke zproštění obžaloby pro přečin zanedbání povinné výživy z důvodu zániku trestnosti činu.
19. Soudy všech stupňů se dostatečně zabývaly i námitkami stěžovatele týkajícími se přiměřenosti trestu. Nelze přitom dospět k závěru, který činí stěžovatel, že by jejich rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna. Stěžovateli byl uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby stanovené v §196 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí krajského soudu, který opětovně zvážil všechny okolnosti případu, dobu páchání trestné činnosti a osobu pachatele a poté shledal uložený trest v horní polovině zákonné trestní sazby za nepřiměřeně přísný. Z tohoto důvodu zrušil výrok o trestu a stěžovatele nově odsoudil k trestu odnětí svobody vyměřenému v dolní polovině zákonné trestní sazby. Zdůvodnil-li nepodmíněnost trestu opakovanou recidivou stěžovatele a okolností, že se trestného činu dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení uloženého mimo jiné za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, nelze dospět k závěru, že tím porušil zásady subsidiarity a přiměřenosti trestní represe, neboť pouhá pohrůžka trestem by na něho zjevně nemohla dostatečně působit.
20. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 je nepřípadný pro odlišné individuální okolnosti. Ve věci řešené uvedeným nálezem soud prvního stupně při svých úvahách o trestu za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 3 a 4 tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vzal v potaz polehčující okolnosti a skutečnost, že se nezletilý syn obviněného po smrti své matky a sourozence k obviněnému silně citově připoutal, a proto mu uložil trest domácího vězení, zatímco odvolací soud výrok o trestu zrušil a nově obviněného odsoudil k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let, přičemž tuto změnu odůvodnil toliko vysokým stupněm škodlivosti trestného jednání s fatálním následkem. Ústavní soud přistoupil k vydání kasačního nálezu, neboť shledal, že na rozdíl od soudu prvního stupně není rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o trestu dostatečně odůvodněno a ospravedlněno vzhledem ke všem specifickým okolnostem, polehčujícím okolnostem a osobě obviněného. V posuzované věci ovšem krajský soud výrok o trestu odůvodnil řádně, přičemž nemohl přihlédnout k žádným polehčujícím okolnostem, jako je doznání, upřímná lítost či bezúhonnost stěžovatele. Pouhá skutečnost, že je nezletilý nyní v péči stěžovatele, proto nemůže sama o sobě odůvodnit jiné rozhodnutí o trestu.
21. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další tvrzená práva. Postup soudů při vydání napadených rozhodnutí lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nemá důvod zasahovat.
22. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu