ECLI:CZ:US:2019:3.US.4096.18.1
sp. zn. III. ÚS 4096/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Miroslavem Hofmannem, advokátem, sídlem Gočárova třída 1000/29, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 sp. zn. 6 Tdo 599/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017 č. j. 10 To 79/2017-4407 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. července 2017 č. j. 62 T 3/2017-4102, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 7. 2017 č. j. 62 T 3/2017-4102, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 11. 2017 č. j. 10 To 79/2017-4407 byl stěžovatel spolu s dalšími obviněnými uznán vinným tím, že jiného zbavili osobní svobody jako členové organizované skupiny a způsobili takovým činem fyzické a psychické útrapy a smrt v úmyslu získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, totiž zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 a 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. a) a b), a dále tím, že jiného násilím a hrozbou násilí a jiné újmy zavlekli z ciziny do České republiky, přičemž jednali jako členové organizované skupiny v úmyslu získat pro sebe značný prospěch, totiž zločinem zavlečení podle §172 odst. 2 a 3 písm. a) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl stěžovateli vyměřen úhrnný trest odnětí svobody na dobu dvanácti let, a dále mu byl dle §80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 6 Tdo 599/2018 bylo stěžovatelovo dovolání (a dovolání dalších odsouzených) jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Není mu zřejmé, proč na jednu stranu soudy části jeho výpovědi uvěřily a považovaly ji za usvědčující vůči ostatním spoluobviněným, a naopak nepovažovaly za věrohodnou tu její část, která se týkala fáze napadení poškozeného. Logické a přesvědčivé rozhodnutí obecných soudů v tomto směru schází a došlo tak k libovůli v rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud konstatuje, že závěry o vině stěžovatele a jemu uloženému trestu jsou podrobně odůvodněny a známky libovůle nevykazují. Pouhý názor stěžovatele, že jeho výpověď měla být soudy hodnocena jiným způsobem, nijak nesvědčí o tom, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a základních svobod. Jestliže obecný soud dospěl k závěru, že stěžovatel se snaží upozaďovat svoji roli týkající se nejzávažnější části spáchaného skutku, byť v jiných ohledech vypovídá pravdivě, stěží lze jeho úvahy označit za nepřesvědčivé. Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti ani nepředložil žádnou zásadnější argumentaci, se kterou by bylo na místě se vypořádat, Ústavní soud v dalším pro stručnost na rozhodnutí obecných soudů plně odkazuje (viz zejména str. 52 až 57 rozsudku krajského soudu, body 81 až 92 odůvodnění rozsudku vrchního soudu a body 73 až 82 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu