ECLI:CZ:US:2019:3.US.4165.18.1
sp. zn. III. ÚS 4165/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Hora, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 23 Cdo 3022/2018-308, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 č. j. 21 Co 161/2017-275 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. října 2016 č. j. 16 C 83/2013-250, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Česká distribuční a. s., sídlem Na Rovince 879, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 16 C 83/2013-250, uložil stěžovateli, jako žalovanému, povinnost zaplatit vedlejší účastnici, jako žalobkyni, částku 11 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení (I. výrok), zamítl vzájemnou žalobu stěžovatele na zaplacení částky 91 244 Kč se zákonným úrokem z prodlení (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 21 Co 161/2017-275 rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s okresním soudem v závěru, že vedlejší účastnice unesla břemeno tvrzení a na základě provedených důkazů i břemeno důkazní o tom, že pro stěžovatele provedla sjednané práce, to je roznos katalogů ve sjednané lhůtě. Naopak první reklamace stěžovatele byla uplatněna v rozporu se všeobecnými obchodními podmínkami, neboť stěžovatel nedodržel při reklamaci stanovenou reklamační lhůtu a zároveň jeho reklamace neobsahovala přesný popis zjištěného problému. Při reklamaci druhého roznosu stěžovatel sice uplatnil reklamaci ve stanovené lhůtě, ale včas provedenou kontrolou nebyly zjištěny žádné nedostatky (stěžovatel se přitom této kontroly mohl zúčastnit, ale odmítl to). Krajský soud na základě těchto prokázaných skutečností přitakal závěru okresního soudu, že vedlejší účastnici svědčí právo na zaplacení požadované částky 11 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení, neboť stěžovatel nezaplatil za druhý roznos katalogů. Pokud stěžovatel namítal, že oba roznosy byly provedeny v menším rozsahu úspěšnosti než 50 %, krajský soud k tomu konstatoval, že bylo na něm, aby toto tvrzení prokázal. Stěžovatel však ani po řádném poučení žádná tvrzení o rozhodujících skutečnostech nedoplnil, a to z toho důvodu - jak výslovně uvedl - že povinnost důkazního břemene na něj soudem kladenou považoval za nepřiměřenou. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující výrok rozsudku okresního soudu a též zamítavý výrok o stěžovatelově vzájemné žalobě na zaplacení 91 244 Kč s příslušenstvím, představující částku 64 083 Kč, kterou stěžovatel požadoval po žalobkyni z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout vynaloženými náklady v přímé souvislosti s porušením smluvních povinností žalobkyně (stěžovatel musel nechat dotisknout katalogy pro druhý roznos) a částky 27 161 Kč s příslušenstvím, kterou požadoval z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyně, jež měla žalobkyně získat úhradou prvního roznosu katalogů. Dále krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (I. výrok) a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Nejvyšší soud dovolání odmítl jednak pro nepřekročení majetkového censu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jednak proto, že stěžovatelem položená otázka, týkající se důkazního břemene žalovaného ve vztahu ke vzájemné žalobě žalovaného, není otázkou v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou, neboť Nejvyšší soud otázku důkazního břemene, které tíží žalovaného, již řešil, a krajský soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že kontrola provedená vedlejší účastnicí neproběhla podle jejich vlastních kontrolních mechanismů a hlavně nevypovídá nic o roznosu katalogů ve smluvených obcích. Naopak po stěžovateli podle jeho názoru nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal doručení katalogů do všech poštovních schránek. Naopak tvrdí-li vedlejší účastnice, že oba roznosy proběhly v rámci běžné chybovosti, neměl by pro ni být problém, aby to dokázala. Výklad, který obecné soudy zvolily v jeho věci, je naopak podle stěžovatele přehnaně formalistický.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Z jejich obsahu plyne, že zejména krajskému soudu nešlo o to, aby stěžovatel musel prokázat všechny případy, kdy bylo doručení katalogů provedeno vadně (nebylo provedeno vůbec), ale stěžovatel neučinil ani základní kroky k tomu, aby nedostatky v doručení prokázal, ani v ústavní stížnosti neuvádí, že by například disponoval věrohodně ověřitelným vzorkem adres, kam katalog nebyl doručen. Navíc - a stěžovatel to v ústavní stížnosti nerozporuje - se kontroly roznosu uskutečněné žalobkyní odmítl zúčastnit. Za této situace, jak v závěru odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval krajský soud, nelze uvažovat o tom, že by procesní situace byla pro stěžovatele tak objektivně nepříznivá, že by mělo v jeho věci dojít na základě soudcovského uvážení - byť obecně by to bylo možné, a to nejen ve věcech zdravotnického práva [srov. k tomu například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku ve věci Metalco Bt. proti Maďarsku ze dne 1. 2. 2011, stížnost č. 34976/05] - k obrácení důkazního břemene.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu