ECLI:CZ:US:2019:3.US.4184.18.1
sp. zn. III. ÚS 4184/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti EICB Real Estate Srubec s. r. o., sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2018 č. j. 4 Afs 191/2018-38 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2018 č. j. 50 Af 40/2017-33, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že dne 23. 6. 2015 Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích (dále jen "správce daně") zahájil u stěžovatelky kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí 2012. Stěžovatelka se zabývá developerskou činností, při níž nakupuje pozemky, zřizuje inženýrské sítě a základní technickou vybavenost.
V kontrolovaných zdaňovacích obdobích prodávala pozemky pro zástavbu rodinnými domy. V daňových přiznáních uplatnila nárok na daňový odpočet v plné výši, přičemž nebylo rozlišeno, jaký rozsah přijatých zdanitelných plnění připadá na plnění osvobozená od daně.
3. Podle zprávy o daňové kontrole č. j. 1326747/16/2201-61561-307375, projednané se stěžovatelkou dne 3. 6. 2016, bylo v kontrolovaných zdaňovacích obdobích zjištěno, že stěžovatelka uskutečňovala nejen zdanitelná plnění s nárokem na odpočet daně podle §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), ale též osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně podle §56 téhož zákona. Přijatá zdanitelná plnění se přitom týkala nejen pozemků, které stěžovatelka prodávala jako zdanitelné, ale též pozemků, které jsou chápány jako nezastavěné, jejichž převod je od daně osvobozen. Proto došlo k neoprávněnému uplatnění nároku na daňový odpočet a správce daně nárok na odpočet upravil podle §76 zákona o dani z přidané hodnoty.
4. Po projednání zprávy o daňové kontrole vydal správce daně dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty, a to dne 7. 6. 2016 č. j. 1430435/16/2201-51522-307389, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2012 ve výši 11 699 Kč a stanoveno penále ve výši 2 339 Kč, dne 7. 6. 2016 č. j. 1430346/16/2201-51522-307389, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2012 ve výši 2 496 Kč a stanovena povinnost zaplatit penále ve výši 499 Kč a dne 10. 6. 2016 č. j. 1430420/16/2201-51522-307389, kterým byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2012 ve výši 130 715 Kč a stanoveno penále ve výši 26 143 Kč.
5. Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací orgán") rozhodnutím ze dne 10. 10. 2017 č. j. 43524/17/5300-22443-607102 rozhodnutí správce daně potvrdilo.
6. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka žalobou. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 5. 2018 č. j. 50 Af 40/2017-33 žalobu zamítl (výrok I.). Dále krajský soud rozhodl, že odvolacímu orgánu se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).
7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2018 č. j. 4 Afs 191/2018-38 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále namítá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno v rozporu s principem rovnosti a zákazu svévole orgánů veřejné moci, neboť Nejvyšší správní soud v předmětné věci upřednostnil výklad, který dává více práv státu. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dále porušil zásadu, že fiskální politika nemůže mít jednostranný charakter. Dále Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádným způsobem nevypořádal se všemi důvody, které stěžovatelka uvedla ve své kasační stížnosti. Stěžovatelka uvedla, že svůj návrh doplní o konkretizaci jednotlivých porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i právních principů, k čemuž však již nedošlo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
13. V posuzované věci se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry orgánů Finanční správy České republiky a krajského soudu, že došlo k neoprávněnému uplatnění nároku na daňový odpočet. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami, které uvedla ve své kasační stížnosti, neupřesnila však již, se kterými námitkami se Nejvyšší správní soud konkrétně nevypořádal. Ústavní soud je na rozdíl od stěžovatelky toho názoru, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky obsaženými v její kasační stížnosti, zejména že správce daně nebral v průběhu daňového řízení v úvahu, že odpočet daně z přidané hodnoty může být uplatněn kdykoliv ve tříleté lhůtě, tj. nemusí jít o stejné období, v němž se uskutečňuje nějaké zdanitelné či osvobozené plnění. Nejvyšší správní soud se zabýval rovněž její námitkou ohledně věrohodnosti důkazu stavebním deníkem u obchodní společnosti SWIETELSKY stavební, s. r. o., jakož i námitkou stěžovatelky vztahující se k pracím provedeným Jindřichem Davidem a jejich posouzením správními orgány a krajským soudem. Dále se zabýval námitkou stěžovatelky ke způsobu uplatnění §76 zákona o dani z přidané hodnoty a námitkou, že správce daně nepostupoval před zahájením daňové kontroly v souladu se zákonem, když nevydal výzvu k podání dodatečných daňových tvrzení podle §145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů. Závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu