ECLI:CZ:US:2019:3.US.4195.16.1
sp. zn. III. ÚS 4195/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALVET s. r. o., sídlem Sokolovská 25/18, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, sídlem Olivova 116/7, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 23 Cdo 4766/2016-245, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 Cmo 125/2015-190 a rozsudku Městského soudu v Praze 26. srpna 2014 č. j. 52 ECm 9/2012-143, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 455 515 Kč s příslušenstvím za nezaplacené zboží (zlaté šperky) odebrané vedlejší účastnicí na základě smlouvy o komisním prodeji ze dne 27. 5. 2009; toto zboží přitom měla vedlejší účastnice převzít prostřednictvím svého zástupce M. G. ve své provozovně - obchodním domě Bílá Labuť, Na Poříčí 1068/23, Praha 1 - Nové Město, ve dvou dodávkách dne 27. 5. 2009 a 18. 6. 2009. Městský soud stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka svá skutková tvrzení neprokázala, jelikož jí předložené listiny neprokazují existenci smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, na jehož základě (resp. v jehož rámci) by bylo předmětné zboží dodáno do komisního prodeje, když v řízení současně nebylo prokázáno, že by byl M. G. skutečně stěžovatelkou zmocněn k tomuto jednání, a stejně tak nebylo prokázáno, že předmětné zboží bylo dodáno pro vedlejší účastnici.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil; vrchní soud se totiž plně ztotožnil se závěry městského soudu, tedy v prvé řadě se závěrem, že inkriminovanou komisionářskou smlouvu nepodepsala vedlejší účastnice, ale M. G. a že předmětné zboží nepřevzala vedlejší účastnice, ale taktéž M. G. - ani v jednom případě přitom nebylo prokázáno, že by k takovému jednání byl vedlejší účastnicí zmocněn.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením (v části směřující proti meritornímu výroku rozsudku vrchního soudu) jako nepřípustné, jelikož dospěl k závěru, že rozsudek vrchního soudu není v rozporu se stěžovatelkou odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1635/2005 a 33 Cdo 2212/2000.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v dané věci postupovaly v rozporu s §31 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť nevzaly na zřetel, že vedlejší účastnice zmocnila M. G. ústně, což bylo možné, neboť občanský zákoník v případě plné moci nestanovil žádnou povinnou formu tohoto právního úkonu. V návaznosti na to stěžovatelka namítá, že rozsudek městského soudu nerespektuje závěry, ke kterým dospěla Policie České republiky (dále jen "policie"), podle kterých vedlejší účastnice ústně pověřila M. G. k inkriminovanému jednání, jak vyplývá z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 14. 7. 2010, městský soud však zcela nesprávně konstatoval, že takový důkaz je důkazem pouze podpůrným a jako samostatný důkaz nemůže obstát. Stěžovatelka navíc zdůrazňuje, že vedle posuzované věci M. G. zastupoval vedlejší účastnici i v řadě jiných obchodních případů; ani tuto skutečnost však obecné soudy nevzaly do úvahy. Stěžovatelka přitom v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že vedlejší účastnice jednala od samého počátku promyšleně a vědomě, když v rámci svých obchodněprávních vztahů využívala zastoupení svého druha M. G. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 29 Odo 1635/2005 stěžovatelka uvádí, že otázka, zda bylo v právním úkonu výslovně uvedeno, že nějaká osoba jedná za smluvní stranu na základě plné moci, je pro posouzení platnosti takového právního úkonu nevýznamná.
6. Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že v posuzované věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, ze kterých měly obecné soudy učinit jednoznačný závěr, že vedlejší účastnice zmocnila k inkriminovanému jednání svého druha M. G., že stěžovatelčina žaloba byla podána po právu, a proto že jí mělo být vyhověno.
7. Jmenovitě vrchnímu soudu navíc stěžovatelka vytýká, že nepřihlédl k obsahu svědecké výpovědi svědka L. L., příslušníka policie, čímž zatížil svoje rozhodnutí procesní vadou podle §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně vyložily §31 (ve spojení s §33) občanského zákoníku, když nevzaly dostatečně do úvahy skutečnost, že plná moc nemusí mít písemnou formu, a že tedy vedlejší účastnice mohla M. G. zmocnit k inkriminovaným jednáním i ústně.
11. Vznáší-li stěžovatelka tuto klíčovou námitku, přehlíží, že podle §31 odst. 4 věty prvé občanského zákoníku musela být plná moc udělena písemně v případě, kdy byla vystavena k právnímu úkonu, jenž musel být učiněn v písemné formě, a to nejen vyplývala-li jeho písemná forma přímo ze zákona, ale i tehdy, když si tuto formu smluvní strany ujednaly; nadto platilo, že ústní (či konkludentní) forma plné moci připadala do úvahy toliko v případě, že zmocnitel zmocňuje zmocněnce k (jednomu) konkrétnímu právnímu úkonu (§31 odst. 4 věta druhá téhož zákona). Jinými slovy řečeno, stěžovatelkou dovolávanou ústní formu mohla mít pouze speciální plná moc, nikoliv generální plná moc. Ze skutkových tvrzení stěžovatelky by přitom bylo možno uvažovat pouze o generální plné moci, nikoliv o řadě plných mocí speciálních.
12. Je tak zjevné, stěžovatelčina námitka není důvodná, navíc je zde důvod ji považovat za nepřípustnou, neboť z obsahu napadených soudních rozhodnutí nevyplývá, že by ji stěžovatelka v předchozím řízení uplatnila.
13. V návaznosti na výše uvedené je třeba zdůraznit, že důvodným není ani stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1635/2005, a to nejen proto (jak zdůraznil dovolací soud v napadeném usnesení), že na rozdíl od tam posuzované věci ve stěžovatelčině věci nejde o prodej podniku (závodu), ale v prvé řadě právě proto, že napadené rozsudky městského soudu a vrchního soudu nezávisejí na vyřešení otázky, zda v dané smlouvě bylo výslovně uvedeno, že zmocněnec jedná za zmocnitele.
14. Tvrdí-li dále stěžovatelka v ústavní stížnosti, že policie "vyslechla M. G. a učinila na základě tohoto výslechu jednoznačný závěr, že M. G. zastupoval v této věci M. T.", postačí zdůraznit, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, v jakém právně relevantním rozhodnutí policie tento závěr učinila. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti opakovaně odkazuje pouze na úřední záznam o podání vysvětlení M. G.; pakliže má stěžovatelka vskutku na mysli toto "rozhodnutí", není podle názoru Ústavního soudu advokátem zastoupené stěžovatelce nutno podrobněji vysvětlovat, že v úředním záznamu o podání vysvětlení policie žádné "rozhodnutí" učinit nemůže, tím méně pak závěr, jenž by bez dalšího měl být relevantní v občanském soudním řízení, jehož předmětem má být obchodněprávní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Nepovažovaly-li obecné soudy tento důkaz za dostatečný k prokázání existence zmocnění M. G. vedlejší účastnicí, nelze tomuto postupu (nejen) z ústavněprávních pozic ničeho vytknout.
15. Obdobný závěr je pak možno učinit rovněž v případě svědecké výpovědi svědka L. L., neboť z této svědecké výpovědi naopak vyplývá, že vedlejší účastnice se na předmětné obchodní transakci nikterak neúčastnila (viz str. 4 rozsudku městského soudu).
16. Je tedy namístě konstatovat, že závěr obecných soudů, podle kterého z provedených důkazů nevyplývá, že by vedlejší účastnice zplnomocnila M. G. k inkriminovanému jednání (k podpisu smlouvy a převzetí zboží), resp. že se stěžovatelce existenci takového zplnomocnění nepodařilo prokázat, není zatížen zjevnými ústavněprávními nedostatky.
17. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že potenciální argumentaci opírající se o §16 obchodního zákoníku stěžovatelka neuplatnila, pročež nebyl prostor se zabývat otázkou, zda by na výše uvedeném mohla něčeho měnit skutečnost, že inkriminované jednání činil M. G. v provozovně vedlejší účastnice.
18. Ústavněprávní pochybení neshledal konečně Ústavní soud ani na napadeném usnesení Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud v jeho odůvodnění přezkoumatelně vysvětlil, proč stěžovatelčiny odkazy na dva konkrétní judikáty nezakládají přípustnost jejího dovolání.
19. Je proto namístě uzavřít, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, přičemž žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci nepředkládá. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu