ECLI:CZ:US:2019:3.US.4209.18.1
sp. zn. III. ÚS 4209/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. října 2017 č. j. 28 T 3/2017-1159, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2018 č. j. 5 To 3/2018-1243 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 6 Tdo 1049/2018-40, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 10. 2017 sp. zn. 28 T 3/2017 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 20. 8. 2014 č. j. 3 T 162/2014-253, byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Předmětná trestná činnost měla spočívat, stručně shrnuto, v tom, že stěžovatel jako jednatel spoluodsouzené obchodní společnosti X, která je registrována jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty, v rozporu s §21 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nepodal příslušnému správci daně, to je Finančnímu úřadu pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště v Olomouci, daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za období 3. čtvrtletí roku 2012 a neuhradil vzniklou daňovou povinnost, přestože věděl, že jmenované obchodní společnosti taková povinnost vznikla, když v období od 7. 8. 2012 do 28. 8. 2012 nakoupila a dovezla z jiného členského státu Evropské unie, konkrétně ze Slovenska, do České republiky v celkem sto dvaceti případech pohonné hmoty, konkrétně 2 288 996 litrů motorové nafty a 1 244 219 litrů automobilového benzinu Natural 95, a následně tyto pohonné hmoty v České republice prodal obchodní společnosti Jadris - NCL s. r. o., a uvedeným jednáním zkrátil daňovou povinnost obchodní společnosti X a způsobil tak České republice škodu v celkové výši 19 434 386 Kč.
4. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2018 č. j. 5 To 3/2018-1243 bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu zamítnuto jako nedůvodné.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 6 Tdo 1049/2018-40 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že soudy se v řízení dostatečně nevypořádaly s naplněním subjektivní stránky trestného činu. Ačkoliv již v minulosti podnikal, s obchodováním s pohonnými hmotami neměl žádné zkušenosti, neboť dříve působil pouze v oblasti autodopravy. K podnikání týkajícímu se nákupu a prodeje pohonných hmot ho přivedl pan V., který se prezentoval jako člověk, který se v daném oboru dobře orientuje. Investice stěžovatele do společnosti X., která představovala prakticky všechny jeho finanční prostředky, tak byla činěna s důvěrou ve schopnosti osob, které již zkušenosti s podobnými obchody mají. I proto byla jeho role jednatele ve společnosti X pouze formální - stěžovatel neovlivňoval, ani neznal nákupní a prodejní ceny, neměl k dispozici účetnictví ani účetní doklady a fakticky neovládal internetové bankovnictví společnosti ani její finance a na dojednávání a vedení konkrétních obchodů se podílel v naprosto minimální míře. Jeho role v obchodní činnosti společnosti X byla de facto rolí investora neodpovídající jeho formálnímu postavení jednatele, když zejména opatřil svým podpisem listiny nezbytné pro zahájení obchodování s pohonnými hmotami, příležitostně na pokyn pana V. vybral z účtu hotovost, kterou mu předal, a přeposílal kódy pro internetové bankovnictví. Měl za to, že obchodování společnosti je zákonné. V době, kdy do celého projektu vstupoval (tedy na začátku srpna 2012) neměl důvod domnívat se, že v souvislosti se zamýšlenými obchody má být v konečném důsledku krácena daň a neměl důvod být s tímto následkem srozuměn, a to nejméně po celou dobu měsíce srpna 2012, kdy proběhla všechna zdanitelná plnění. Žádný konkrétní důkaz nehovoří o opaku. Pokud mohlo dojít k nějakému vývoji subjektivní stránky jeho jednání, pak až později, kdy však na konci srpna 2012 (tedy v době, kdy mělo dojít k převodu obchodního podílu ve společnosti) a v následujícím období již stěžovatel objektivně neměl možnost dostát povinnostem společnosti X podat daňové přiznání a zejména uhradit daň z přidané hodnoty, neboť nikdy nedržel účetnictví této společnosti (bez něhož nelze podat daňové přiznání) a zejména neměl žádné finanční prostředky, jimiž by mohl daňovou povinnost splnit. Soudy jeho úmysl dovodily především ve vztahu k době, kdy mělo být přiznání podáno a daň uhrazena - v tomto směru se zejména vyslovil ústně krajský soud, byť do písemného vyhotovení rozsudku se to nepromítlo. Úmysl v takovéto pozdější fázi celého děje je však irelevantní, neboť tehdy již objektivně nemohl protiprávní následek odvrátit; jakékoliv jednání stěžovatele (ať již aktivní či pasivní), k němuž by došlo v tomto pozdějším období (byť by bylo kryto nepřímým úmyslem) by již nemohlo být v příčinné souvislosti s následkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Nutno konstatovat, že obecné soudy se stěžovatelovým tvrzením o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu věnovaly. Krajský soud tak například vyložil, že "je třeba poukázat na tu skutečnost, že stěžovatel se začal zabývat obchodováním s pohonnými hmotami ve společnosti X za situace, že sám již soukromě podnikal, a to v oblasti autodopravy. V žádném případě tedy nebyl osobou, která by neměla žádné zkušenosti s podnikáním a také s tím, že je třeba podávat daňová přiznání a uhrazovat daně, přičemž osobou odpovědnou za výše uvedené je buďto ten, kdo podniká jako fyzická osoba, anebo statutární orgán obchodní společnosti. (...) Aby byla pravdivá obhajoba stěžovatele, pak by stěžovatel musel být osobou buď naprosto naivní s přístupem k celé věci srovnatelným s přístupem svědka J., a nikoliv osobou, která již má zkušenosti s podnikáním, na celé záležitosti se minimálně aktivně spolupodílí a investuje do ní i finanční prostředky." Jestliže z výpovědí svědků K., P., G., V., G. a svědkyně M. soud dovodil, že stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s případným škodlivým následkem činu, nejeví se, že by se dopustil jakékoliv libovůle při svém rozhodování, když je zřejmé, z jakých skutečností při svých úvahách vycházel. Úlohou Ústavního soudu pak není, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
10. Namítá-li stěžovatel nerelevantnost úmyslu, kdyby vznikl až v určité pozdější fázi daného jednání, z písemného odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů plyne, že stěžovatel zde vychází z odlišného skutkového děje, než jaký byl soudy shledán, a jeho úvahy, co by existence úmyslu nastoupivšího až později znamenala, postrádají význam. Soudy zjevně dovodily, že stěžovatelův úmysl musel existovat podstatně dříve, než jak se snaží tvrdit.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu