ECLI:CZ:US:2019:3.US.4223.16.1
sp. zn. III. ÚS 4223/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného L. L., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017 č. j. 23 Cdo 2730/2017-298 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. srpna 2016 č. j. 75 Co 118/2016-222, spojené s návrhem na zrušení §238 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v části týkající se rozhodnutí o znalečném nebo tlumočném, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ABJEX Team Group s. r. o., sídlem Hněvotín 429, a Vlastimila Vojnara, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel nejprve navrhl zrušení výše označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), jímž měl být v jeho neprospěch porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a posléze v doplnění ústavní stížnosti napadl též shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu (viz níže).
2. Okresním soudem v Olomouci (dále jen "okresní soud") bylo usnesením ze dne 16. 10. 2014 uloženo, aby stěžovatel v řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 205/2013 vypracoval znalecký posudek. Usnesením ze dne 19. 1. 2016 č. j. 29 C 205/2013-188 okresní soud, poté co bylo jeho předchozí rozhodnutí v odvolacím řízení zrušeno, určil stěžovateli znalečné ve výši 63 131 Kč a současně rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu, změnil však nákladový výrok tak, že stěžovatel a vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení a současně rozhodl, že žádný ze subjektů nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem okresního soudu, že právní zastoupení stěžovatele advokátem nebylo v daném řízení účelné, a proto není namístě přiznat stěžovateli náhradu s tímto právním zastoupením spojených nákladů; v případě nákladů odvolacího řízení pak krajský soud uplatnil hledisko úspěchu ve věci, a proto dovodil, že stěžovateli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nevzniklo.
5. Veden nesprávným poučením krajského soudu stěžovatel z procesní opatrnosti souběžně s ústavní stížností podal dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl rubrikovaným usnesením jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."). Jelikož má stěžovatel za to, že Nejvyšším soudem použité ustanovení je v rozporu s čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spojil v doplnění ze dne 12. 9. 2017 ústavní stížnost s návrhem na jeho zrušení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu v dané věci v řízení o znalečném v rozporu s čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny nebyla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení. Podle názoru stěžovatele obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru o neúčelnosti jeho zastoupení advokátem v řízení před okresním soudem; stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že právě právní zastoupení advokátem umožnilo objasnit jeho právní vztah k obchodní společnosti, jejíchž služeb pro znalecké zkoumání použil a ve které je současně společníkem i statutárním orgánem, a nadto připomíná, že k právnímu zastoupení advokátem přistoupil až poté, co předchozí rozhodnutí okresního soudu o znalečném zrušil krajský soud usnesením ze dne 14. 10. 2015 č. j. 75 Co 235/2015-155, přičemž k právnímu zastoupení přikročil i z toho důvodu, že vedlejší účastnice byla v tomto řízení rovněž zastoupena advokátem.
7. Stěžovatel navíc upozorňuje na zjevný rozpor, kdy krajský soud na jedné straně považuje právní zastoupení před okresním soudem za neúčelné, na straně druhé uznává jeho účelnost v odvolacím řízení "z důvodu poměrné složitosti položek účtovaného znalečného", tedy z důvodu složitosti, již vykazovala daná věc již před okresním soudem.
8. Podle stěžovatele proto napadené rozhodnutí krajského soudu není z hledisek konstantní judikatury Ústavního soudu řádně odůvodněno, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Nadto se stěžovatel domnívá, že krajský soud nesprávně použil zásadu úspěchu ve věci, když dospěl k závěru, že byl v odvolacím řízení úspěšný pouze z padesáti procent. Stěžovatel však má za to, že by byl v odvolacím řízení úspěšný v plném rozsahu, pakliže by se krajský soud - nesprávně - nepřiklonil k závěru okresního soudu, že v prvostupňovém řízení nebylo stěžovatelovo právní zastoupení advokátem účelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Podstatou posuzované věci je náhrada nákladů právního zastoupení stěžovatele - znalce - v řízení (resp. v jeho části), ve kterém se rozhodovalo o jemu přiznaném znalečném, přesněji řečeno otázka, zda stěžovatelovo zastoupení advokátem v řízení před okresním soudem správně vyhodnotily jako neúčelné.
13. K náhradě nákladů řízení se přitom Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje značně rezervovaně tak, že spor o ni, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší (na čemž nic nemění ani skutečnost, že ve stěžovatelově případě je znalečné jediným předmětem dané části řízení), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Výše uvedené platí tím spíše za situace, kdy je napadené rozhodnutí krajského soudu ex lege vyloučeno z dovolacího přezkumu.
15. Jinými slovy, náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávního významu pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle nebo kdy je nákladový výrok soudu zcela nedostatečně odůvodněn; to však není případ posuzované věci.
16. Okresní soud odůvodnil nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli tím, že veškeré dotazy soudu na stěžovatele se týkaly jeho znalecké činnosti a souvisely výhradně s jeho odbornou působností jako znalce, pročež nepovažoval právní zastoupení advokátem za účelné. Na tomto závěru okresního soudu přitom Ústavní soud neshledává žádné prvky svévole. Namítá-li stěžovatel, že právě zastoupení advokátem mu umožnilo objasnit jeho právní vztah k obchodní společnosti, jejíchž služeb pro znalecké zkoumání použil a ve které je současně společníkem i statutárním orgánem, postačí připomenout, že prizmatem zásady profesionality by stěžovatel - jako statutární orgán obchodní společnosti - neměl mít důvod k takovému "objasnění" použít služeb advokáta. Je samozřejmě jeho v čl. 37 odst. 2 Listiny zaručeným právem nechat se advokátem zastupovat, takové zastoupení však v případě rozhodování o nákladech řízení může být shledáno neúčelným.
17. Z tohoto důvodu neshledává oproti mínění stěžovatele Ústavní soud rozpor ani v závěru krajského soudu, jenž se ztotožnil se závěrem okresního soudu o neúčelnosti zastoupení advokátem v řízení před prvostupňovým soudem, současně však seznal, že toto zastoupení již bylo účelné v řízení odvolacím. V odvolacím řízení totiž stěžovatel nejenže brojil proti části závěrů usnesení okresního soudu, ale musel taktéž čelit námitkám a argumentům vedlejší účastnice, což v řízení před okresním soudem nebylo třeba. Závěr krajského soudu, jenž vyhodnotil stěžovatelovo právní zastoupení před okresním soudem jako neúčelné a současně označil právní zastoupení v odvolacím řízení za účelné, proto nelze bez dalšího označit za nesprávný, tím méně pak za ústavně nesouladný.
18. Žádné ústavněprávní nedostatky konečně neshledává Ústavní soud ani v úvaze soudu, že stěžovatel a vedlejší účastnice měli každý padesátiprocentní úspěch v odvolacím řízení, neboť právě z výše uvedených důvodů zde není prostor pro úsudek, že by stěžovatel byl v odvolacím řízení plně úspěšný.
19. Jakkoli stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti napadl i rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zjevné, že proti usnesení dovolacího soudu žádné konkrétní námitky nevznáší, domnívá se však, že jím použitý §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. odporuje ústavnímu pořádku.
20. Jelikož však Ústavní soud považuje ústavní stížnost jako celek za zjevně neopodstatněnou (neboť neobsahuje žádnou relevantní námitku), je namístě rovněž stěžovatelův návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jako zjevně neopodstatněný odmítnout, poněvadž takový návrh sdílí osud meritorně neprojednatelné ústavní stížnosti.
21. Ústavní soud ze zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost i návrh s ní spojený odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu