ECLI:CZ:US:2019:3.US.4226.18.1
sp. zn. III. ÚS 4226/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Janoucha, zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 9 As 340/2018-32 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2018 č. j. 38 A 3/2018-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutími ze dne 31. 5. 2018 č. j. 21/2018-510-RK/4, ze dne 29. 6. 2018 č. j. 28/2018-510-RK/3 a ze dne 29. 6. 2018 č. j. 26/2018-510-RK/3, rozhodl ministr dopravy jako odvolací správní orgán o tom, že se rozklady stěžovatele proti rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 28. 3. 2018 č. j. 543/2017-910-IPK/14, ze dne 24. 4. 2018 č. j. 133/2017-910-IPK/36, a ze dne 3. 5. 2018 č. j. 134/2017-910-IPK/25, jimiž byly povoleny stavby stavebních objektů na dálnici D3, jako nepřípustné zamítají, neboť stěžovatel nebyl v postavení účastníka dotčených stavebních řízení. Ve stejných dnech (31. 5. 2018 a 29. 6. 2018) vydal ministr dopravy sdělení č. j. 21/2018-510-RK/3, č. j. 26/2018-510-RK/4 a č. j. 28/2018-510-RK/4, v nichž stěžovatele vyrozuměl o tom, že po zamítnutí nepřípustného rozkladu rozkladová komise podle §92 odst. 1 věty druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), zkoumala, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozklady napadených pravomocných rozhodnutí vedlejšího účastníka v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Rozkladová komise žádné důvody k zahájení přezkumného řízení z moci úřední ani v jednom případě neshledala. Ministr dopravy se se závěry rozkladové komise ztotožnil, o čemž stěžovatele předmětnými sděleními vyrozuměl.
3. Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí a sdělení ministra dopravy žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který nejprve vyloučil žalobu v části směřující proti sdělením ministra dopravy k samostatnému projednání a poté ji usnesením ze dne 31. 7. 2018 č. j. 38 A 3/2018-18 odmítl. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že shora předmětná sdělení ministra dopravy nejsou rozhodnutími podle §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), a jako taková jsou proto vyloučena z přezkumu ve správním soudnictví podle §70 písm. a) s. ř. s.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že oznámení o nezahájení přezkumného řízení podle §94 správního řádu je pouhým sdělením, nikoliv rozhodnutím. Takový akt totiž nezasahuje do právní sféry účastníků správního řízení, protože jejich práva a povinnosti, změněné nebo vzniklé původním rozhodnutím, nejsou tímto sdělením nijak dotčena.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že se soudy nezabývaly jeho námitkou zcela zřejmé účelovosti postupu správního orgánu. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem soudů, že o postupu dle §94 správního řádu není povinen správní orgán rozhodnout a postačí, když se k takovému návrhu jakkoliv vyjádří, tím spíše pak takto nelze postupovat podle §95 správního řádu. Stěžovatel upozorňuje, že §94 a 95 upravují různé mimořádné opravné prostředky, kdy přezkum dle §94 správního řádu může správní orgán ukončit sdělením, nicméně postup dle §95 správního řádu vyžaduje řádné rozhodnutí ve správním řízení. Přezkoumával-li tedy vedlejší účastník rozhodnutí dle §95 odst. 1 správního řádu, jak sám uvádí, byl povinen postupovat dle §96 správního řádu a o zahájení přezkumného řízení vydat usnesení, a následně rozhodnout buď podle §97 odst. 1 správního řádu anebo postupem podle §97 odst. 3 správního řádu. Závěrem stěžovatel poukazuje na účelovost rozhodnutí vedlejšího účastníka, který přezkoumával v rozkladové komisi svá vlastní rozhodnutí v den vydání přezkoumávaného rozhodnutí, případně i ještě před jeho vydáním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace správními soudy v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že proti sdělení ministra dopravy, který podle §42 a §94 odst. 1 správního řádu vyrozuměl stěžovatele o tom, že nebyly shledány důvody pro zahájení přezkumného řízení z moci úřední ve vztahu k pravomocným stavebním povolením, není žaloba přípustná. Nejvyšší správní soud odkázal v této souvislosti na svou bohatou judikaturu, která se touto otázkou zabývala, a která dospěla k závěru, že přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení (§94 odst. 1 správního řádu), je pouhým sdělením úřadu straně a není rozhodnutím podle §65 s. ř. s., takový úkon je vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu podanou správní soud odmítne jako nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d), §68 písm. e), §70 písm. a) s. ř. s.].
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, která Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud i krajský soud při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl.
11. Ostatně stěžovatel v kasační ani ústavní stížnosti proti závěru, že dotčená sdělení ministra dopravy nijak do jeho práv nezasahují, ničeho konkrétního nenamítal, jeho námitky se vztahovaly ke skutečnosti, že ministr dopravy svým sdělením ze dne 14. 5. 2008 "přezkoumával" rozhodnutí, které bylo vydáno až dne 31. 5., obdobně to platí o sděleních a rozhodnutích ze dne 29. 6. 2018 vydaných téhož dne. Tato tvrzení však svědčí o nepochopení dané problematiky stěžovatelem - jak již bylo vysvětleno Nejvyšším správním soudem v bodě 13 napadeného rozsudku, v případě dotčených sdělení nebyla předmětem zkoumání ministra dopravy rozhodnutí o zamítnutí rozkladů, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale stavební povolení (rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 28. 3. 2018 č. j. 543/2017-910-IPK/14, ze dne 24. 4. 2018 č. j. 133/2017-910-IPK/36 a ze dne 3. 5. 2018 č. j. 134/2017-910-IPK/25), která již byla v danou chvíli pravomocná.
12. Nejvyšší správní soud taktéž srozumitelně vysvětlil, že §95 správního řádu navazuje na §94 správního řádu a upravuje postup v samotném přezkumném řízení. Nejde tedy o žádný samostatný typ přezkumného řízení, neboť správní řád zná pouze jedno přezkumné řízení, které je upraveno jako celek v části druhé, hlavě IX správního řádu. Jakkoli tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vystavěl argumentaci o dvou typech přezkumného řízení (§94 a §95 správního řádu) je nutno ji odmítnout jako nesprávnou a rozpornou s textem zákona.
13. Ústavní soud připomíná, že přezkumné řízení je mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti změně či zrušení již pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které je možno zahájit výhradně jen z moci úřední správním orgánem nadřízeným správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal (podnět podaný v této souvislosti účastníkem správního řízení není považován za návrh na zahájení řízení), a to za podmínky, že lze současně důvodně pochybovat o tom, že pravomocné rozhodnutí správního orgánu bylo učiněno v souladu s právními předpisy. Ve věci stěžovatele je však rozhodné, že přezkumné řízení nebylo vůbec zahájeno, neboť ministr dopravy ve sdělení výslovně uvedl, že po seznámení se se závěry rozkladové komise stejně jako rozkladová komise neshledal rozpor s právními předpisy, který by zakládal důvody k zahájení přezkumného řízení z moci úřední podle §95 odst. 1 správního řádu. Takové sdělení, jak již bylo shora uvedeno, není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., a je proto vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví.
14. Ústavní soud uzavírá, že správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich použitím právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2019
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu