ECLI:CZ:US:2019:3.US.4229.18.1
sp. zn. III. ÚS 4229/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé D. R. J., zastoupené Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Mořinka 70, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 32 Nd 346/2018-450, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Základní školy XXX, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 6. 2017 č. j. 5 C 228/2013-237 bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky z důvodu nedostatku souhlasu opatrovnického soudu s jejím podáním. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 11. 2017 č. j. 21 Co 401/2017-373.
3. V řízení o dovolání proti usnesení městského soudu vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 663/2018 stěžovatelka podáním ze dne 21. 2. 2018 vznesla námitku podjatosti soudců senátu 30 Cdo. Uvedla, že shodný senát již rozhodoval ve věci, která s nyní posuzovanou věcí souvisí, a že soudce JUDr. Tomáš Novosad jako předseda senátu rozhodoval o jejím odvolání u městského soudu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018 č. j. 32 Nd 100/2018-430 bylo rozhodnuto tak, že soudci JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D., LL.M., a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Následně s účinností od 1. 7. 2018 došlo ke změně rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2018, a proto ve věci stěžovatelky příslušelo rozhodnout senátu složenému ze soudců JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a Mgr. Víta Bičáka. Z tohoto důvodu bylo třeba dodatečně rozhodnout o námitce podjatosti rovněž ve vztahu k Mgr. Vítu Bičákovi. Následně byla stěžovatelka vyzvána, aby svoji námitku podjatosti ze dne 21. 2. 2018 doplnila. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v podání nevyhověla všem požadavkům specifikovaným v §15a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 32 Nd 346/2018-437 vyzvána k odstranění vad ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy a poučena o následcích jejího nesplnění. Právní zástupkyně stěžovatelky na výzvu reagovala přípisem ze dne 8. 11. 2018, jímž však vady podání neodstranila, nýbrž pouze rekapitulovala procesní stav a citovala ustanovení §14 odst. 1 a 2 o. s. ř. Vůči soudci Mgr. Vítu Bičákovi neuvedla žádné konkrétní skutečnosti podle §15a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 32 Nd 346/2018-450 rozhodnuto tak, že k námitce podjatosti soudce Mgr. Víta Bičáka uplatněné stěžovatelkou se nepřihlíží.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka po rekapitulaci dosavadního řízení před Nejvyšším soudem v ústavní stížnost uvádí, že mají-li v senátu 30 Cdo se soudci uvedenými v dřívějších usneseních Nejvyššího soudu rozhodovat také další soudci a z informací dostupných na internetu jí nemůže být známo, jaké bude konkrétní složení senátu v její věci, mají k projednávané věci vztah i tito další soudci. V této souvislosti doplňuje, že v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 3421/2016 byla stejným senátem rozhodována věc, která s nyní posuzovanou věcí souvisí. Další obsah ústavní stížnosti se soustředí na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci (stěžovatelka cituje nálezy ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14, ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 189/14 a ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 1150/09; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). S odkazem na tato rozhodnutí stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že její námitka podjatosti všech soudců senátu 30 Cdo je oprávněná. V závěru ústavní stížnosti poukazuje na průtahy v řízení před Nejvyšším soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. K těmto závěrům Ústavní soud doplňuje, že ač byla ústavní stížnost podána proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 32 Nd 100/2018-450, je z jejího obsahu zřejmé, že napadeno je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 32 Nd 346/2018-450. Ústavní soud s ohledem na hospodárnost řízení nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění nedostatku, neboť tuto skutečnost považuje za zjevnou písařskou chybu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro rozhodování o podjatosti a vyloučení soudců, které představuje nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem Nejvyššího soudu o nevyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 663/2018. Ústavní soud uvádí, že z §15a odst. 1 o. s. ř. vyplývá právo účastníků vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. Podle odst. 3 citovaného ustanovení dále platí, že v námitce podjatosti musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému soudci směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán. Je proto třeba konstatovat, že posouzení, zda došlo k naplnění předpokladů vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci, resp. posouzení, zda byly splněny formální požadavky námitky podjatosti, je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že ústavní stížností napadené usnesení nebylo rozhodnutím o nevyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, nýbrž rozhodnutím, že se k námitce podjatosti nepřihlíží, a to z důvodu nevyhovění požadavkům specifikovaným v §15a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka v žádném bodě ústavní stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu nijak nerozporuje, tedy neuvádí, že by její doplnění námitky podjatosti vůči soudci Mgr. Vítu Bičákovi bylo dostatečné nebo že by při posouzení jejího vyjádření Nejvyšším soudem došlo k jakémukoliv pochybení. Brojí-li stěžovatelka proti závěrům o nevyloučení konkrétních soudců (z ústavní stížnosti vyplývá toliko argumentace k soudci JUDr. Pavlu Vrchovi), měla ústavní stížností napadnout již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018 č. j. 32 Nd 100/2018-430.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu