ECLI:CZ:US:2019:3.US.4234.18.1
sp. zn. III. ÚS 4234/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti města Stráž pod Ralskem, sídlem Revoluční 164, Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018 č. j. 28 Cdo 2912/2018-95, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 10. 2017 č. j. 5 C 377/2015-52 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 068 107 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení žalované částky, když tvrdil, že na základě veřejnoprávní smlouvy, kterou dne 23. 6. 2011 uzavřel s městem Ralskem a která byla s účinností od 1. 7. 2011 schválena krajským úřadem, avšak následně byla rozhodnutím Ministerstva vnitra zrušena (přičemž správní žaloba byla zamítnuta rozsudkem městského soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 3 A 20/2014-53), vykonával v období od 1. 7. 2011 do 22. 1. 2014 a od 11. 4. 2014 do 31. 12. 2014 pro město Ralsko namísto Městského úřadu Mimoň působnost stavebního úřadu, aniž by obdržel jakékoliv finanční plnění podle §62 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Stěžovatel byl proto přesvědčen, že mu od vedlejší účastnice náleží peněžitý příspěvek v žalobou uplatněné výši; pouze pro případ, že by mu nárok na příspěvek na plnění úkolů v přenesené působnosti podle §62 zákona o obcích nepříslušel, konstruoval stěžovatel dále opodstatněnost žaloby prostřednictvím úvah o vzniku bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice či o její odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2018 č. j. 58 Co 72/2018-73 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud ve shodě s obvodním soudem konstatoval, že požadovaný příspěvek stěžovateli nenáleží, neboť přenesenou působnost nevykonával v souladu se zákonem. V situaci, kdy vedlejší účastnice příspěvek sama nečerpala a vyplácela jej v souladu se zákonem městu Mimoň, soudy současně neshledaly ani vznik bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice, ani její odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, a stěžovatelově žalobě proto nevyhověly.
4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem oba jemu předcházející rozsudky zrušil a předmětné řízení zastavil; současně postoupil danou věc Krajskému úřadu Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad"). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci nebyly splněny podmínky řízení, jmenovitě pravomoc soudů projednávat a rozhodovat spory v občanském soudním řízení, jež je podle §7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dána pouze ve věcech soukromoprávní povahy, jelikož o sporech mezi obcí a státem o vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti podle §62 zákona o obcích soudy v občanském soudním řízení pravomocí nadány nejsou. Podle dovolacího soudu zde totiž zjevně nejde o věc soukromoprávní povahy, když "poskytování či výše příspěvku nemůže být předmětem smluvního vyjednávání mezi obcí a státem (výplata příspěvku není projevem autonomního nakládání veřejnoprávních korporací s jejich majetkem), nýbrž je upraveno zákonem o státním rozpočtu, a pravomocí autoritativně rozhodovat o výplatě příspěvku je dle výslovné zákonné úpravy nadán v přenesené působnosti příslušný krajský úřad". Nejvyšší soud současně zdůraznil, že na citovaném závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatel svůj nárok uplatnil rovněž z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť jej vznesl jen subsidiárně pro případ, že by mu právo na výplatu příspěvku nebylo dáno. Pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení proto Nejvyšší soud řízení zastavil (§103 a §104 odst. 1 o. s. ř.).
5. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 1. 2019 stěžovatel poukázal na sdělení krajského úřadu ze dne 2. 1. 2019, že krajský soud neshledal zákonné možnosti pro postup v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy neshledal možnost rozhodnout danou věc podle §65 odst. 1 zákona o obcích.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud svým postupem zasáhl do jeho základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Zdůrazňuje, že má-li podle §62 zákona o obcích nárok vůči státu, je oprávněn, není-li nárok splněn, obrátit se na soud, neboť jde o majetkové právo, jež "není vyloučeno ze soukromého práva". Z §65 zákona o obcích pak podle stěžovatele nevyplývá, že by pravomocí autoritativně rozhodovat o výplatě příspěvku byl nadán pouze krajský úřad, resp. tímto ustanovením není založeno oprávnění krajského úřadu rozhodovat o výplatě a výši příspěvku na výkon přenesené působnosti. Navíc z §62 zákona o obcích vyplývá, že obec má tento nárok vůči státu, nikoliv vůči krajskému úřadu; výklad přijatý Nejvyšším soudem proto považuje stěžovatel za nesprávný a jím zvolený postup představuje odepření spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byl vydán napadený rozsudek, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Závěru Nejvyššího soudu o nedostatku pravomoci soudů v posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, svoji kritiku směřuje pouze do oblasti výkladu §62 a §65 zákona o obcích, připíná ji tedy k závěrům, jež nejsou pro posouzení existence podmínek občanského soudního řízení relevantní.
10. Je přitom zřejmé, že vedle sporů striktně soukromoprávní povahy posuzovaných v občanském soudním řízení představují zvláštní druh spory projednávané podle části páté o. s. ř., a mimo to již pouze takové spory, u kterých to výslovně stanoví zákon; že by pravomoc pro posouzení jeho právní věci v občanském soudním řízení nějaký zákon stanovoval [srov. §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], však stěžovatel netvrdí.
11. Jinými slovy řečeno, stěžovatel sice namítá, že postupem Nejvyššího soudu mu byl znemožněn přístup k soudu (denegatio iustitiae), nepředkládá však žádné argumenty pro tvrzení, že jde o majetkové právo, k jehož přiznání je dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení, ani naopak nepředkládá žádnou argumentaci, ze které by bylo zřejmé, proč mu případně v budoucnu ochranu jeho práv nemohou poskytnout správní soudy (§65, resp. §82 soudního řádu správního).
12. Na výše uvedeném nic nemění ani obsah stěžovatelem k doplnění ústavní stížnosti přiloženého stanoviska krajského úřadu ze dne 2. 1. 2019, resp. právní názor v něm obsažený, neboť ani z něj nevyplývá, že stěžovatelem uplatněný nárok má soukromoprávní povahu.
13. Ústavní soud při posouzení dané věci neopomněl, že v nálezu ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 34/02 (N 18/29 SbNU 141; 53/2003 Sb.) konstatoval: "Současná právní úprava není zcela zřetelná. Jednotlivé zákony o územní samosprávě počítají s příspěvky na výkon státní správy v přenesené působnosti (§62 zákona o obcích, §29 odst. 2 zákona o krajích, ve znění pozdějších předpisů). O tomto příspěvku rozhoduje exekutiva státu (vláda České republiky, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo financí). Podrobnější směrnici pro určování výše příspěvku uvedené zákony neformulují, chybí i nárys procedur pro vyjednávání o této výši či mechanismy řešení sporů. Strohá zákonná ustanovení o příspěvcích však lze ještě vykládat ústavně a mezinárodněprávně konformním způsobem tak, že představují garanci hospodárně vynaložených nákladů na výkon státní správy v přenesené působnosti." Ústavní soud se však v posuzované věci nikterak nezabýval otázkou ústavní konformity právní úpravy regulující vyplacení (resp. přiznání) příspěvku podle §62 zákona o obcích; tato otázka nebyla předmětem řízení před Nejvyšším soudem a případný rozpor této úpravy s ústavním pořádkem ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nenamítá.
14. Je tak namístě již pouze uzavřít, že stěžovatel porušení svých základních práv napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu neprokázal; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu