ECLI:CZ:US:2019:3.US.4254.18.3
sp. zn. III. ÚS 4254/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelů J. V. a M. V., zastoupených JUDr. Arturem Ostrým, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti I. výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2018 č. j. 14 Co 154/2018-851, I. výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 2018 č. j. 84 Co 478/2017-394, I. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2018 č. j. 23 Co 229/2018-696 a II. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2018 č. j. 21 Co 318/2018-126, za účasti Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Čtyřmi postupně podanými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených výroků usnesení obecných soudů (pozn. tři z nich podal samostatně, čtvrtou společně se stěžovatelkou) s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z důvodu hospodárnosti Ústavní soud spojil ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 4254/18, sp. zn. I. ÚS 618/19, sp. zn. II. ÚS 2345/19 a sp. zn. IV. ÚS 2443/19 ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 4254/18.
2. Z předložených ústavních stížností a k nim připojených podkladů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti o řízeních týkajících se nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele, příp. ve společném jmění se stěžovatelkou.
3. Výrokem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2018 č. j. 34 E 5/2017-839 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech stěžovatele pro zajištění pohledávky vedlejší účastnice ve výši 8 246 700 Kč a 184 567 556 Kč s příslušenstvím přiznané rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 46 T 21/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. 5 To 24/2016. Dalšími výroky (II. až VI.) rozhodl o souvisejících a navazujících skutečnostech. Toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním, v němž připomínal, že povinností vedlejší účastnice bylo již k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí připojit originál nebo ověřenou kopii exekučního titulu, který by svými náležitostmi obstál jako veřejná listina; podle stěžovatele k okamžiku podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí však takový exekuční titul neexistoval. Pořadí soudcovského zástavního práva se proto nemohlo řídit dnem 29. 5. 2017, jak vyplýval ze VI. výroku napadeného usnesení. Stěžovatel dále namítal, že soudní poplatek měl být vyměřen v poloviční výši. Městský soud usnesením ze dne 22. 5. 2018 č. j. 14 Co 154/2018-851 potvrdil výroky I., II., IV. až VI. napadeného usnesení (I. výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok) a pro nepřezkoumatelnost zrušil výrok o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek (III. výrok). Městský soud v odůvodnění zdůraznil, že v posuzované věci je třeba zohlednit ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž v případě nedoložení exekučního titulu společně s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nedojde k odmítnutí návrhu, nýbrž je povinností soudu oprávněného poučit o jeho povinnostech a teprve po neodstranění nedostatků v přiměřené lhůtě návrh zamítnout. Námitku stěžovatele o nemožnosti dodatečného předložení exekučního titulu vedlejší účastnicí vyhodnotil jako nedůvodnou.
4. Výrokem I. usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 6. 2017 č. j. 16 E 8/2017-23 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci ve společném jmění stěžovatelů pro zajištění pohledávky přiznané stejným exekučním titulem (viz výše). Výroky II. až VII. rozhodl o souvisejících a navazujících skutečnostech. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž vytýkal, že soud nezkoumal formální a materiální vykonatelnost exekučního titulu. Tvrdil, že exekuční titul mu nebyl doručen a listina předložená vedlejší účastnicí je pouhou pracovní verzí. Výroky exekučního titulu rovněž označil za neurčité a nesrozumitelné. Z odvolání dále vyplývá tvrzení stěžovatele, že jako účastnice řízení měla být označena rovněž stěžovatelka, v opačném případě by jí bylo znemožněno uplatňovat svá procesní práva. Stěžovatel závěrem odvolání vyjádřil nesouhlas s postižením celého společného jmění manželů. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 84 Co 478/2017-394 bylo napadené usnesení potvrzeno. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění zejména uvedl, že vedlejší účastnice předložila ověřenou kopii exekučního titulu v průběhu odvolacího řízení, z níž vyplynulo, že exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 4. 1. 2017. Rovněž bylo doloženo doručení exekučního titulu stěžovateli. Odůvodnění se dále vypořádalo s námitkou stěžovatele o neurčitosti a nesrozumitelnosti výroků, absenci uvedení stěžovatelky jako účastnice řízení i postižení celého společného jmění manželů.
5. Výrokem I. usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 6. 2018 č. j. 12 E 1/2017-661 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech ve společném jmění stěžovatelů pro zajištění pohledávky přiznané stejným exekučním titulem (viz výše). Výroky II. až VI. rozhodl o souvisejících a navazujících skutečnostech. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí neexistoval exekuční titul s potřebnými náležitostmi, a proto měl být návrh zamítnut. Z odvolání dále vyplývá nesouhlas stěžovatele s možností odstranění vady původního návrhu dodatečným předložením exekučního titulu, což vede rovněž k nesprávnosti výroku o určení pořadí soudcovského zástavního práva. Stěžovatel dále nesouhlasil s výší vyměřeného poplatku za návrh, který podle jeho názoru měl být poloviční. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2018 č. j. 23 Co 229/2018-696 byl změněn výrok napadeného usnesení o výši soudního poplatku, v ostatních výrocích bylo usnesení Okresního soudu v Benešově potvrzeno. Krajský soud v Praze v odůvodnění zejména zdůraznil, že úředně ověřená kopie exekučního titulu byla vedlejší účastnicí předložena v průběhu odvolacího řízení, přičemž takto předložený exekuční titul obsahuje veškeré formální náležitosti. Neztotožnil se tak s tvrzením stěžovatele, že vady návrhu nemohou být dodatečně odstraněny. V odůvodnění se rovněž vypořádal s tvrzeními stěžovatele zaměřenými na pořadí soudcovského zástavního práva.
6. Výrokem I. usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 10. 2018 č. j. 17 E 19/2017-47 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovité věci ve společném jmění stěžovatelů pro zajištění pohledávky přiznané stejným exekučním titulem (viz výše). Výroky II. až VI. rozhodl o souvisejících a navazujících skutečnostech. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že vedlejší účastnice měla exekuční titul připojit již k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 29. 5. 2017. Vzhledem k tomu, že tak neučinila, měl jí Okresní soud Praha-východ vyzvat k doložení exekučního titulu a poučit ji o případných následcích nesplnění této povinnosti. Podle stěžovatele exekuční titul v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí neexistoval, návrh proto měl být zamítnut. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s výší vyměřeného soudního poplatku, jenž měl podle něj být poloviční. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2018 č. j. 21 Co 318/2018-126 byly výroky II. a III. usnesení Okresního soudu Praha-východ zrušeny a věc v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Výrokem II. usnesení Krajského soudu v Praze byly výroky I., IV., V. a VI. usnesení Okresního soudu
Praha-východ potvrzeny. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze vyplývá, že vedlejší účastnice na základě výzvy předložila ověřenou kopii exekučního titulu, přičemž Okresnímu soudu Praha-východ bylo možno vytknout pouze to, že výzva neobsahovala poučení o následcích jejího nesplnění. Z odůvodnění usnesení rovněž vyplývá, že exekuční titul v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí existoval a byl rovněž vykonatelným.
II. Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavních stížnostech shodně vytýkají obecným soudům rozhodujícím v odvolacím řízení nesprávné posouzení skutečnosti, že exekuční titul v době podání návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí neexistoval, resp. že exekuční titul splňující potřebné náležitosti byl vedlejší účastnicí doložen vždy až v průběhu zahájeného řízení. Nesouhlasí tedy se závěry obecných soudů, že splnit povinnost předložit exekuční titul bylo možné až s dlouhodobým časovým odstupem po dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatelé v ústavních stížnostech rovněž nesouhlasí s odkazem obecných soudů na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť citovaná rozhodnutí se vztahují pouze na situaci, kdy ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí existují prostředky zhojení vad. V nyní posuzovaných věcech však stěžovatelé zdůrazňují, že ke dni podání návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí exekuční titul neexistoval. Na tom podle nich nic nemění ani skutečnost, že exekuční titul již byl vyhlášen ústně, resp. že vedlejší účastnice exekuční titul předložila k pozdější výzvě soudů. Dodatečně předložený exekuční titul nemohl podle stěžovatelů vady návrhů odstranit, neboť postup v podobě výzvy k předložení exekučního titulu je možné použít pouze tehdy, existuje-li exekuční titul ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Tyto závěry stěžovatelé opírají i o komentářovou literaturu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavních stížností a napadenými usneseními dospěl k závěru, že všechny ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzovaných věcech učinit.
11. Z obsahu ústavních stížností je zřejmé, že stěžovatelé brojí proti výkonům rozhodnutí zřízením soudcovských zástavních práv vedeným pro vymožení pohledávek vedlejší účastnice. Společným jádrem ústavních stížností je tvrzení o neexistenci exekučního titulu ke dni podání návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. o nemožnosti odstranění tohoto nedostatku návrhu dodatečně v průběhu vykonávacího řízení k výzvě soudu.
12. Podle §251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), platí, že nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Povinností oprávněného je podle §261 odst. 2 o. s. ř. k návrhu na výkon rozhodnutí připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti. Z §43 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §254 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Z těchto ustanovení je zřejmé, že zkoumání splnění předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuční titul, vykonatelnost a potvrzení o vykonatelnosti), jakož i postup v případech nepřiložení stejnopisu exekučního titulu k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V nyní posuzovaných věcech není pochyb o tom, že požadovaný exekuční titul nebyl přiložen k návrhům vedlejší účastnice na nařízení výkonu rozhodnutí, byl doložen až následně. Stěžovatelé však shodně uvádějí, že postup výzvou soudu adresovanou oprávněnému, resp. následné doložení stejnopisu exekučního titulu je možné pouze tehdy, existoval-li exekuční titul v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Obecné soudy ve všech napadených usneseních shodně odkázaly na §139 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž je rozsudek pravomocný a vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští. U rozsudku odvolacího soudu, jímž je rovněž předmětný exekuční titul, nastává právní moc a vykonatelnost vyhlášením. Obecné soudy v nyní posuzovaných věcech zjistily, že exekuční titul byl vyhlášen a stal se vykonatelným dne 4. 1. 2017. Je proto zřejmé, že ke dni podání návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí vedlejší účastnicí exekuční titul existoval, přičemž byl splněn i další předpoklad nařízení výkonu rozhodnutí, a to jeho vykonatelnost. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že předpokladem vykonatelnosti rozsudku vydaného v odvolacím trestním řízení není jeho doručení účastníkům řízení. Byl-li exekuční titul vedlejší účastnicí předložen až k výzvám obecných soudů po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, nelze obecným soudům vytknout pokračování ve vykonávacích řízeních. Tento postup je plně v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. 20 Cdo 181/2003).
13. Ústavní soud závěrem konstatuje, že z podaných ústavních stížností se skutečným důvodem jejich podání jeví nesouhlas stěžovatelů s údajným získáváním příznivějšího postavení věřitelů (oprávněných) při výkonu rozhodnutí. Stěžovatelé však neuvádějí, v čem konkrétně jsou dotčena jejich vlastní ústavně zaručená práva či svobody, nebo jakého příznivějšího postavení by vůči vedlejší účastnici zrušením napadených usnesení dosáhli.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadenými výroky usnesení městského soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu