ECLI:CZ:US:2019:3.US.4259.18.1
sp. zn. III. ÚS 4259/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Michalem Noskem, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2018 č. j. 6 Co 1036/2018-327 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2018 č. j. 24 P 14/2015-269, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) J. V., 2) nezletilého O. V., a 3) nezletilé N. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 10, čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 5. 2018 č. j. 24 P 14/2015-269 bylo stěžovateli jako otci (dále též "otec") sníženo výživné na vedlejšího účastníka 2), nezletilého syna (dále též "nezletilý syn") počínaje dnem 15. 8. 2017 na částku 500 Kč měsíčně a na vedlejší účastnici 3), nezletilou dceru (dále též "nezletilá dcera") od stejného data rovněž na částku 500 Kč měsíčně. Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §923 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a §475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neboť od doby, kdy bylo naposledy o výživném rozhodováno, došlo ke změně poměrů jak u nezletilých, tak u rodičů.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 9. 2018 č. j. 6 Co 1036/2018-327 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že došlo ke změně poměrů, a to jak na straně nezletilých dětí, jejichž potřeby rostou úměrně s jejich věkem, tak na straně otce, u kterého došlo ke snížení jeho pracovní schopnosti v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu I. stupně. Krajský soud dospěl k závěru, že jsou důvody ke snížení výživného otci ode dne 15. 8. 2017, tedy od data přiznání invalidního důchodu I. stupně, na částky stanovené okresním soudem. I krajský soud vyšel z příjmu, kterého otec nyní dosahuje, který tvoří invalidní důchod a vyplácené dávky pomoci v hmotné nouzi. Otec sice doložil, že je v podstatě nezaměstnatelný, avšak kdyby měl skutečnou snahu, mohl by dosahovat vyššího příjmu, než kterého dosahuje nyní. Krajský soud však vyšel ze skutečného příjmu, který otec má, nikoliv z potencionálního příjmu, kterého by mohl dosáhnout a tomuto příjmu odpovídá výživné ve výši 500 Kč na nezletilého syna a 500 Kč na nezletilou dceru. Podle soudu je zřejmé, že potřeby nezletilých dětí od poslední úpravy výživného výrazně vzrostly, a to zejména s jejich nástupem do první třídy základní školy; na druhé straně je však třeba přihlédnout k tomu, že u otce došlo rovněž ke změně poměrů v souvislosti s jeho zdravotním stavem. Takto stanovené výživné odpovídá §913 odst. 1 a §915 odst. 1 občanského zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerozhodly v zájmu nezletilých dětí a nejednaly nestranně a s ohledem na skutečné poměry stěžovatele. Naopak rozhodly způsobem, který poškozuje zájmy nezletilých dětí a zasahuje do Listinou garantovaných práv stěžovatele. Stanovením výše výživného, které je nad možnosti stěžovatele, se stěžovatel dostane pod hranici chudoby a nejen, že nebude moci plnit svou vyživovací povinnost, ale nebude také schopen žádného styku se svými dětmi.
5. Stěžovatel má za to, že v daném případě soud veškeré důkazy o jeho nemajetnosti a jeho zatím sice aktivní, nicméně neúspěšné snaze tento stav změnit, ignoroval a vydal rozhodnutí, které již tak špatné postavení stěžovatele ještě dále zhoršuje. Stěžovatel chápe, že v tomto řízení jsou stěžejní potřeby nezletilých dětí a na jejich výživu a zaopatření má soud hledět především, nicméně při stanovení výše výživného má objektivně zhodnotit všechny aspekty, tedy i osobní a majetkové poměry všech zúčastněných. Ke stejnému názoru dospěl také Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4239/12 (N 104/69 SbNU 709), podle nějž při rozhodování o výživném je vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale i celkovou situaci ohledně movitého a nemovitého majetku v jeho vlastnictví a jeho životní úroveň. Obecné soudy podle stěžovatele dále nezohlednily situaci na trhu práce v Moravskoslezském kraji.
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nevyužily svého práva nestanovit stěžovateli vyživovací povinnost k nezletilým dětem, a to přes skutečnost, že se stěžovatel práci záměrně nevyhýbá, naopak ji aktivně hledá. Stěžovatel namítá, že takové rozhodnutí není ku prospěchu nikoho, neboť stěžovatel není schopen stanovené výživné ani po snížení na částku 2 x 500 Kč platit a tudíž tato rozhodnutí nepomohou ani nezletilým dětem, ani matce a už vůbec ne stěžovateli, který se těmito rozhodnutími dostane do ještě hlubších existenčních problémů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s výší výživného, které mu bylo napadenými soudními rozhodnutími uloženo platit pro jeho nezletilé děti. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil závěr, že došlo ke změně poměrů, a to jak u nezletilých dětí, jejichž potřeby rostou úměrně s jejich věkem, tak u otce, u kterého došlo ke snížení jeho pracovní schopnosti v souvislosti s přiznáním invalidního důchodu I. stupně. Okresním soudem stanovené výživné shledal krajský soud souladným s §913 odst. 1 a zejména pak s §915 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4239/12 není případným, neboť byl vydán za jiných skutkových okolností dané věci, kdy otec nezletilého užíval značné sumy peněz od svých rodičů, k nimž nebylo při stanovení výživného přihlédnuto.
13. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu