ECLI:CZ:US:2019:3.US.4288.18.1
sp. zn. III. ÚS 4288/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Markem Konečným, advokátem, sídlem Petržílkova 2583/15, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2018 č. j. 32 Co 109/2018-505, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé N. M., zastoupené opatrovníkem Městem Černošice, v sídle Městského úřadu Černošice, Podskalská 1290/19, Praha 2 - Nové Město a 2) J. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 9. 2018 č. j. 32 Co 109/2018-505 potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 1. 2018 č. j. 25 P 140/2015-465, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná stěžovatelem proti rozsudku krajského soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 26 Co 82/2016-314 ve věci zvýšení stěžovatelova výživného na první vedlejší účastnici řízení (nezletilou dceru stěžovatele). Ve shodě s okresním soudem nepovažoval krajský soud za důvodnou zmatečnostní námitku stěžovatele týkající se toho, že v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce - předseda senátu JUDr. Valenta [§229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Krajský soud doplnil dokazování zvukovým záznamem z jednání krajského soudu ze dne 23. 3. 2016 ve věci sp. zn. 26 Co 82/2016. Následně konstatoval, že podjatost soudce bez dalšího nezakládá samotný jeho postup při řízení (srov. §14 odst. 4 o. s. ř.) či jeho chování při jednání. V odvolacím řízení byla taktéž vyvrácena stěžovatelova tvrzení, že byl předsedou senátu JUDr. Valentou omezen v možnosti vyjádřit se k tvrzeným skutečnostem nebo nepravdivé protokolaci. Krajský soud se rovněž vyjádřil k dalším odvolacím námitkám stěžovatele ohledně věcné příslušnosti soudu rozhodujícího o žalobě pro zmatečnost, rozporu mezi ústním a písemným vyhotovením rozhodnutí okresního soudu, vyřízení stěžovatelova návrhu na určení lhůty k projednání žaloby pro zmatečnost či ohledně otázky rozhodování zákonným soudcem okresního soudu aj.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatelovo první podání ze dne 21. 12. 2018 nesplňovalo náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spočívající zejména v právním zastoupení, a proto byl vyzván k odstranění vad podání. Po opakované žádosti o prodloužení lhůty nakonec Ústavní soud obdržel ústavní stížnost sepsanou advokátkou JUDr. Monikou Kolrosovou, u níž však zjistil, že v době jejího sepisu byla tato advokátka již vyškrtnuta ze seznamu advokátů. Proto Ústavní soud učinil další výzvu k odstranění vad návrhu. V následné ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu do datové schránky dne 27. 6. 2019, která již byla sepsána advokátem, stěžovatel stručně opakuje svoje námitky, které uplatňoval již v žalobě pro zmatečnost i ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu. Opětovně poukazuje na to, že rozsudek krajského soudu ve věci zvýšení výživného (rozsudek ze dne 23. 3. 2016 č. j. 26 Co 82/2016-314) vydal podjatý soudce. Krajskému soudu bez bližšího rozvedení vytýká, že nepřihlédl k jeho námitkám a všechny argumenty stěžovatele shledal nedůvodnými. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv.
4. V dalším podání ze dne 25. 7. 2019 označeném jako doplnění podání ze dne 21. 12. 2018, které stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu sám bez právního zastoupení, blíže rozebírá jednotlivá pochybení okresního soudu i krajského soudu, z nichž dovozuje důvodnost žaloby pro zmatečnost a tedy i opodstatněnost ústavní stížnosti. Současně požaduje, aby Ústavní soud zaujal sjednocující stanovisko ke způsobu zápisu nápadu do informačního systému soudů a jejich přidělování podle rozvrhu práce do jednotlivých senátů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto oprávnění vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a důvody pro svůj kasační zásah neshledal. Napadené rozhodnutí krajského soudu je v posouzení základní stěžovatelovy zmatečnostní námitky, že v řízení o zvýšení výživného rozhodoval vyloučený soudce [§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], náležitě odůvodněno a Ústavní soud proti němu nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Rovněž se jasně, přehledně a srozumitelně vypořádává s dalšími stěžovatelovými odvolacími námitkami. Ačkoliv se s ním stěžovatel neztotožňuje, je výsledkem nezávislého soudního rozhodování. Ústavní stížnost tak představuje pouze pokračující stěžovatelovu polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutí krajského soudu, aniž by zároveň předestírala alespoň minimální ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel svou ústavní stížností fakticky staví Ústavní soud do postavení další instance v systému obecného soudnictví, aniž by taková úloha Ústavnímu soudu, jak již bylo naznačeno výše, příslušela (srov. čl. 83 Ústavy).
8. Vzhledem k tomu, že pro řízení před Ústavním soudem platí povinné zastoupení advokátem, která v sobě zahrnuje mimo jiné i to, že jednotlivá podání musí být tímto advokátem sepsána, nemohl Ústavní soud přihlížet k podáním učiněným samotným stěžovatelem (viz jeho podání ze dne 21. 12. 2018 a 25. 7. 2019).
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu