ECLI:CZ:US:2019:3.US.4309.18.1
sp. zn. III. ÚS 4309/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 682/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2018 sp. zn. 44 To 477/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2018 sp. zn. 0 Nt 16024/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces obsažené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. 0 Nt 16024/2018 bylo rozhodnuto, že dle §72 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu, dle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario se záruka za další chování stěžovatele ze strany A. H. a M. L. nepřijímá a dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario se písemný slib stěžovatele nepřijímá.
4. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 44 To 477/2018 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především rozporuje důvodnost samotného trestního stíhání, když má za to, že je nedostatečně důkazně podloženo. To zejména jelikož jako podstatný důkaz jsou proti němu užívány záznamy z kamer z prostoru bezpečnostních schránek, ač skutky jím spáchané se měly odehrát ve dnech 3. 6. 2018 a 12. 6. 2018 a pro tato data nebylo sledování příslušných prostor nijak povoleno. S touto jeho námitkou se obecné soudy ani řádně nevypořádaly. Pokud obvodní soud dále odkazoval na přiznání stěžovatele a spoluobviněného S., není to dle stěžovatele podstatné, když doznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti dokazovat vinu.
6. Stěžovatel rovněž není přesvědčen o naplnění vazebních důvodů. K vazbě útěkové upozorňuje, že jeho partnerka je s ním těhotná a matka trpí onkologickým onemocněním. Nabízel též záruky důvěryhodných osob - L. L. a A. H. V případě paní H. navíc nebylo bez bližšího odůvodnění vyhověno jeho návrhu na její výslech.
7. Co se týče vazby předstižné, stěžovatel namítá, že soud se neměl co zabývat skutečností, že je stíhán i pro jinou trestnou činnost v jiných trestních věcech, když je třeba posuzovat pouze trestní stíhání, pro které je ve vazbě. Konstatování soudů, že se dopouštěl v minulosti majetkové trestné činnosti, je pak příliš obecné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy v případě vazby útěkové že uprchne nebo se bude skrývat, respektive u předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
11. Ke stěžovatelem zpochybňované použitelnosti pořízených kamerových záznamů, ale i dalším námitkám proti procesnímu postupu obecných soudů a dostatečnosti odůvodnění jejich rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že v těchto směrech nelze klást na řízení o vazbě stejné požadavky jako na rozhodnutí o vině. V rozhodovací praxi Ústavního soudu tak například bylo akceptováno, že v řízení o vazbě může být podkladem i obsah úředních záznamů, byť tyto by při rozhodování o věci samé procesně použitelné nebyly (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1196/09). Nelze pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že i když se obecné soudy v napadených rozhodnutích s některými argumenty uváděnými stěžovatelem podrobněji nevypořádaly, nelze to považovat za jejich pochybení, když stěžovatel danými námitkami klade na užité důkazní prameny a dokazování takové nároky, které od toliko vazebního rozhodování nelze požadovat.
12. Co se týče důvodnosti trestního stíhání proti stěžovateli, lze zdůraznit, že tato není podložena pouze danými kamerovými záznamy, ale i dalšími důkazy, včetně stěžovatelem zmiňovaných doznání. Jestliže stěžovatel uvádí, že přiznání nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti dokazovat vinu, pak to je sice pravdou, nicméně z této skutečnosti nikterak nevyplývá, že by nemohly na tato doznání odkazovat a podkládat jimi své závěry.
13. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů za nepřesvědčivé. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí dostatečně konkrétními důvody. V tomto směru lze odkázat zejména na podrobné rozhodnutí soudu druhého stupně. V případě vazby předstižné přitom soudy své závěry nezaložily na pouhém odkazu na to, že je stíhán i v jiných trestních věcech, a jeho trestní minulosti, nýbrž především zvážily údajný rozsah, opakovanost a sofistikovanost trestné činnosti, stíhané v řízení současném, jakož i fakt, že měla pro stěžovatele představovat významné příjmy.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu