ECLI:CZ:US:2019:3.US.432.19.1
sp. zn. III. ÚS 432/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele nezl. J. R., zastoupeného zákonnou zástupkyní M. R., právně zastoupeného Mgr. Janou Hansalanderovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 22, Rakovník, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018 č. j. 32 Co 334/2018-290 a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 12. září 2018 č. j. 0 P 75/2018-262, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a R. R., M. R. a S. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Dále byla podle jeho přesvědčení porušena jeho svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 Listiny a nebylo bráno v potaz to, co je pro stěžovatele jako nezletilé dítě v jeho nejlepším zájmu podle Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") v záhlaví citovaným usnesením zastavil řízení o změně úpravy výchovy a výživy stěžovatele a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém usnesení uvedl, že dané řízení bylo zahájeno v době, kdy bylo vydáno usnesení ze dne 28. 5. 2018 č. j. 0 P 75/2018-140, kterým okresní soud nařídil předběžné opatření, jímž byl stěžovatel dočasně předán do péče svého dědečka S. R. Následně ale Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 7. 2018 č. j. 32 Co 225/2018-252 návrh na vydání předmětného předběžného opatření zamítl.
3. V této situaci okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení uzavřel, že důvodem pro vedení řízení o změně úpravy výchovy a výživy bylo právě usnesení o nařízení předběžného opatření. Byl-li ale následně krajským soudem návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut, odpadl důvod pro vedení řízení o změně úpravy výchovy a výživy, a proto soud musel řízení zastavit.
4. K následnému odvolání krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Zastavil-li totiž okresní soud řízení o změně úpravy výchovy a výživy stěžovatele, postupoval podle krajského soudu zcela správně, neboť takovým rozhodnutím zhojil svoje pochybení, když dané řízení nemělo být vůbec z úřední povinnosti zahajováno. Je totiž zřejmé, že pro další vedení předmětného řízení nebyl žádný důvod, když o péči o stěžovatele bylo pravomocně rozhodnuto soudem Slovenské republiky, které nepozbylo účinnosti a rozhodnutí českého soudu o zahájení řízení o změně úpravy výchovy a výživy stěžovatele bylo neslučitelné s překážkou rei iudicatae, vyplývající z přímo použitelného předpisu unijního práva [nařízení Rady (ES) č. 2201/2003], neboť bylo v rozporu s pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím jiného členského státu Evropské unie.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se zastavením řízení o ústavní stížnosti nesouhlasí, když obsáhle argumentuje, proč je pro něj výchovné prostředí jeho dědečka S. R. vhodné, neměl být tedy vracen do výchovného prostředí babičky ve Slovenské republice, byť byl babičce svěřen do péče na základě rozhodnutí slovenského soudu; jeho matka mu totiž nemohla vytvořit vhodné výchovné prostředí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelova argumentace je poněkud mimoběžná s odůvodněním ústavní stížností napadených rozhodnutí. Předběžné opatření, jímž měl být stěžovatel dočasně předán do péče svého dědečka na území České republiky, bylo zrušeno usnesením krajského soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 32 Co 225/2018-252. Ústavní stížnost směřující proti tomuto naposledy citovanému usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 3513/18 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Není tedy dán důvod (ten totiž odpadl), aby bylo vedeno řízení a aby bylo rozhodováno - bez ohledu na hodnocení správnosti předběžného opatření - o změně úpravy výchovy a výživy stěžovatele. Stěžovatel naopak svou ústavní stížností argumentačně opakovaně brojí proti zamítnutí návrhu, aby byl dočasně předán do péče dědečkovi. Tato otázka však nebyla předmětem nyní ústavní stížností napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud má tedy za to, že odstraněním rozporu s přímo použitelným předpisem unijního práva (bod 4. i.f.) došlo k obnovení práva stěžovatele na účinnou právní ochranu podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a proto nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, tudíž byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu