ECLI:CZ:US:2019:3.US.449.19.1
sp. zn. III. ÚS 449/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hona, zastoupeného JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 12 Cmo 176/2018-347 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2018 č. j. 19 Cm 94/2011-340, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Autoklub Bohemia Assistance, a. s., sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o nákladech právního zastoupení podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 26. 6. 2018 č. j. 19 Cm 94/2011-340 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nepřiznal stěžovateli jako žalovanému osvobození od soudních poplatků za dovolání a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce. Podle odůvodnění rozhodnutí stěžovatel v podaném dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 8. 2017 č. j. 12 Cmo 166/2017-321 požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení s tím, že osvobození od soudních poplatků mu bylo v řízení již přiznáno. Krajský soud dne 1. 2. 2018 vyzval stěžovatele, aby předložil řádně vyplněné Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen "Prohlášení"), stav svých účtů za poslední období, je-li majitelem bankovního účtu. V případě, že je podnikatelem, požadoval soud předložení daňových přiznání za poslední dva roky a požadoval i další doklady, které jsou významné pro rozhodnutí soudu o žádosti o přiznání osvobození od poplatkové povinnosti. V reakci na to stěžovatel soudu pouze sdělil, že informaci o svých majetkových poměrech již jednou poskytl (dle sdělení soudu v roce 2013). Stěžovatel aktuální majetkové poměry v roce 2018 přes výzvu soudu nedoložil. Nepřiznání osvobození vylučuje i možnost ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením vrchního soudu ze dne 12. 11. 2018 č. j. 12 Cmo 176/2018-347 bylo usnesení krajského soudu potvrzeno. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že společně s výzvou, učiněnou usnesením krajského soudu ze dne 1. 2. 2018, byl zaslán stěžovateli formulář Prohlášení, a vyzval ho k doložení dalších listin v usnesení specifikovaných. Vrchní soud dovodil, že absence jakýchkoliv údajů o majetku stěžovatele vylučuje možnost přiznání osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení, neboť moderace poplatkové povinnosti je podmíněna skutkově podloženým (vyplněným a podepsaným majetkovým prohlášením žalovaného a jím doloženými listinami) závěrem soudu o nemajetnosti, resp. nepříznivých majetkových poměrech stěžovatele, znemožňujících mu splnění poplatkové povinnosti. To však stěžovatel neučinil. Vrchní soud uzavřel, že pokud krajský soud návrh stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků za dovolání zamítl, nelze jeho závěrům nic vytknout.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že nedoložil krajskému soudu nic, na základě čeho by bylo možné rozhodnout o jeho nároku na přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ustanovení zástupce. Stěžovatel doložil nejen předchozí rozhodnutí soudu o přiznání osvobození od soudních poplatků, ale navíc doložil tytéž informace, které byly dříve pro soud dostatečné nejen k zhodnocení, ale dokonce i k přiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel vylíčil svou majetkovou situaci podáním ze dne 20. 6. 2018, a to nejen odkazem na dřívější rozhodnutí soudu, dříve podaná podání a tvrzení v nich, ale i jasnou aktualizací svých majetkových poměrů ke dni podání, a to i za situace, kdy vnímal opakování dokazování ve věci svých majetkových poměrů za postup zcela nadbytečný pro rozhodnutí ve věci o jeho žádosti. Krajský soud se však s předloženými dokumenty a uvedenými tvrzeními vůbec nevypořádal, a to i přesto, že to byl právě krajský soud, kdo se podle stěžovatele bez zjevného důvodu rozhodl opětovně přezkoumávat jeho majetkové poměry. Stěžovatel tento postup soudů považuje za účelovou svévoli, kterou mu soudy brání nejen v právu na soudní ochranu, ale i v přezkumu vlastních rozhodnutí v meritorní věci.
6. Stěžovatel dále namítá, že oba soudy nepřistupují k řízení o osvobození od soudních poplatků logicky, když je patrné, že je potřeba hodnotit majetkové poměry jednotlivých žadatelů v řízení individuálně a zároveň v logických souvislostech. Je-li na majetek stěžovatele vedeno hned několik exekucí, přičemž v jedné z nich je vymáhán téměř milion Kč a vznikla v průběhu tohoto řízení (tedy mnohem později, než bylo přiznáno osvobození), je z toho nejen patrné, že stěžovatel nemůže mít žádný majetek, který by mohl zapsat do Prohlášení, ale lze z toho i dovodit, že i kdyby měl legální příjmy, stejně by nemohl zaplatit soudní poplatky pro dovolání z důvodu nezabavitelného minima.
7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy ignorují "fakta, listinné důkazy včetně vlastního rozhodnutí", nechtějí provádět dokazování (krajský soud), nebo takové jednání ignorují (vrchní soud); soudy ignorují "podaná tvrzení i návrhy" stěžovatele. Stěžovatel má za to, že v této stížnosti vytýkané postupy zejména krajského soudu, se projevují na délce řízení a zbytečně je protahují. Stěžovatel je toho názoru, že mu bylo na základě svévole soudů nezákonným způsobem odepřeno právo na osvobození od soudních poplatků, a tím i právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Po přezkoumání předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem, když návrh stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků za dovolání zamítl. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel ani přes výzvu soudu aktuální majetkové poměry v roce 2018 nedoložil, čímž vyloučil možnost přiznání osvobození od soudních poplatků v dovolacím řízení. Nepřiznání osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i možnost ustanovení zástupce z řad advokátů, když zastoupení advokátem pro řízení před dovolacím soudem je povinné. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
14. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo zčásti zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Již z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo být stěžovatelovu návrhu (viz shora bod 2) vyhověno.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu