ECLI:CZ:US:2019:3.US.454.19.1
sp. zn. III. ÚS 454/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Davidem Bukalem, advokátem, sídlem Sokolská 586/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 7 Tdo 1312/2018-34, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2018 č. j. 8 To 220/2018-1415 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. března 2018 č. j. 3 T 69/2016-1377, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1 - 22 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v bodě 10 pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 a 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 16. 5. 2016 č. j. 3 T 164/2015-313 byl odsouzen podle §205 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci uvedené ve výroku. Dalším výrokem bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o náhradě škody.
3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se stěžovatel trestného jednání dopustil v podstatě tím, že v době od 26. 5. 2015 do 24. 11. 2015 na různých místech České republiky vnikl do různých objektů (jakými byly např. nemocnice, kanceláře, dílny, hotely, restaurace, školy, hasičská stanice), zčásti bez použití násilí, zčásti po násilném vypáčení uzavřených prostor, kde ke škodě různých poškozených odcizil věci (peněženky s hotovostí, osobními doklady a platebními kartami, mobilní telefony, notebooky apod.), čímž způsobil škodu přesahující 100 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože dne 11. 3. 2015 vykonal trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen ve věci vedené Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 132/2008 mj. za trestný čin krádeže, a předtím dne 22. 6. 2013 vykonal trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl uložen ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 39/2007 také mimo jiné za trestný čin krádeže.
4. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí o vině je postaveno v případě jednotlivých útoků pouze na nepřímých důkazech, přičemž jsou spojovány s jeho osobou buď na základě jeho trestní minulosti nebo na základě blízké časové či místní návaznosti jednotlivých útoků, případně jejich obdobného provedení. Takové hodnocení považuje za nesprávné, nadto provedené důkazy o jeho vině nesvědčí, neboť pouze nasvědčují tomu,
že se na místě činu pohyboval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona
o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti Ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů, čímž usiluje o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 tr. zákoníku, pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §205 odst. 2 a 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
10. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, ale zejména její čl. 39 a 40 vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Jeho účelem je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí (stěžovatel ostatně proti provádění důkazů žádné námitky nevznáší) a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, kdy v odůvodnění svého rozsudku rozebral provedené důkazy ke každému z dílčích majetkových útoků a poté je zhodnotil i v jejich souhrnu. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Jeho skutková zjištění, s nimiž se krajský soud ztotožnil, jsou řádně důkazně podložena, přičemž nejde jen o důkazy prokazující přítomnost stěžovatele na místě činu (pořízené kamerové záznamy zachycující stěžovatele bezprostředně před krádeží či po ní, případně přímo při krádeži), ale jde vždy i o další důkazy, z nichž je zřejmá spojitost osoby stěžovatele se spáchaným útokem (výpovědi svědků a poškozených, částečné doznání stěžovatele, odcizené věci nalezené u stěžovatele). Stěží tak může obstát jeho obhajoba, že v předmětných budovách hledal práci, nebo že musel mít dvojníka.
12. Také Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)], shledal, že mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se ztotožnil i krajský soud, a obsahem důkazů není žádný, natož extrémní rozpor, a to ani v otázce ztotožnění stěžovatele s osobou pachatele útoků.
13. Nelze tak přisvědčit stěžovateli, který tvrdí, že rozhodnutí o vině je postaveno u jednotlivých útoků pouze na nepřímých důkazech spojovaných s jeho osobou buď na základě jeho trestní minulosti nebo na základě blízké časové či místní návaznosti jednotlivých útoků, případně jejich obdobného provedení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu i městského soudu nadto vyplývá, že soudy přihlédly k návaznosti jednotlivých útoků z hlediska časové i místní souvislosti a obdobného způsobu jejich páchání i v minulosti spáchaných krádeží, za něž byl již stěžovatel pravomocně odsouzen, pouze podpůrně.
14. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí řádného procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
15. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl
jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu