ECLI:CZ:US:2019:3.US.467.19.1
sp. zn. III. ÚS 467/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace WAKE spol. s r. o., sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Jiřím Solilem, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 3. prosince 2018 č. j. 2051407/18/2300-11450-403121, za účasti Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby bylo zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen "finanční úřad") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozhodnutím finanční úřad deklaroval, že úřední osoby Marcela Soukupová a Ing. Vladimíra Finková nejsou vyloučeny z postupu při správě daní ve věci daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2014 a 2015 a daně silniční za zdaňovací období kalendářního roku 2015 prováděné u stěžovatelky. V odůvodnění je uvedeno, že k výzvě k odstranění vad podání stěžovatelka upřesnila, že má podezření, že Ing. Finková a Soukupová jednají nezákonně na pokyn svých nadřízených nebo s jejich přímým vědomím. Ředitel finančního úřadu, který o námitce podjatosti rozhodoval, vyhodnotil, že stěžovatelka nezaměnitelným způsobem označila jen dvě úřední osoby (Ing. Finkovou a Soukupovou), proti nimiž podala námitku podjatosti. Jejich podjatost však neshledal, jelikož pro to nesvědčí žádná objektivně zjištěná skutečnost. Důvody uváděné stěžovatelkou měly svůj původ v prostém nesouhlasu s průběhem a prováděním daňové kontroly či hodnocením důkazů.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že v průběhu daňové kontroly čelí stále totožným dotazům ze strany správce daně, vždy obohaceným o další požadavek. Od počátku rovněž vnímá snahu o zpochybnění jakéhokoli poskytnutého dokladu. Ing. Finková odmítla vyhovět žádosti stěžovatelčina zástupce o nahlédnutí do spisu s odůvodněním, že zástupce nemá plnou moc a že pracovnice finančního úřadu čerpají dovolenou. Následně však vyšlo najevo, že spis nebyl připraven. Stěžovatelka rovněž poukázala na další jednání zejména Ing. Finkové. Uvedla, že úřední osoby Ing. Finková a Soukupová proti ní vystupují šikanózně.
4. Stěžovatelka má za to, že ve své námitce podjatosti jednoznačně vyjádřila podezření, že Ing. Finková a Soukupová protiprávně jednaly na pokyn svých vedoucích či s jejich vědomím. Protože tyto osoby nejsou stěžovatelce známy, směřovala námitka podjatosti proti finančnímu úřadu jako takovému. Výzvu ke konkretizaci osob považuje za účelovou snahu připravit si konstrukci pro odmítnutí námitky. Dle stěžovatelky se v napadeném rozhodnutí ředitel finančního úřadu nevypořádal s její námitkou podjatosti, ale pouze nesprávně uvedl, že nebylo možno seznat, vůči jakým nadřízeným směřovala. Ve vztahu ke dvěma úředním osobám jmenovaným ve výroku obsahovalo rozhodnutí ředitele finančního úřadu jen vágní formulace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
6. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnosti nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Bylo-li samostatným rozhodnutím rozhodnuto o námitce podjatosti v rámci jiného řízení, které bude zakončeno dalším rozhodnutím, nabízí se účastníku řízení, který námitku podjatosti vznesl, bránit se žalobou před správním soudem proti rozhodnutí o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí, jímž se řízení končí. V rámci takové žaloby je možno namítat i to, že ve věci rozhodovala či činila úkony podjatá osoba. Samotné rozhodnutí o námitce podjatosti, došlo-li k němu v rámci jiného řízení, je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem [§70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "s. ř. s."; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Afs 20/2003-23 (č. 114/2004 Sb. NSS); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz], a proto je proti němu žaloba proti správnímu rozhodnutí nepřípustná dle §68 písm. e) s. ř. s. Protože je však v naznačené situaci možno své právo bránit dalšími procesní prostředky, tj. správní žalobu proti rozhodnutí o odvolání proti správnímu rozhodnutí, jímž se řízení končí, v níž lze namítat i rozhodování podjatého správního orgánu, je ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního orgánu o námitce podjatosti nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09).
8. V posuzované věci nelze přehlížet, že stěžovatelka podala námitku podjatosti v průběhu daňové kontroly. Na daňovou kontrolu nemusí vždy nezbytně navazovat další správní rozhodnutí, jímž je typicky platební výměr. Je-li daňová kontrola ukončena bez kontrolního zjištění (bez nálezu), nemusí na ni navazovat vydání platebního výměru, jímž se doměřuje daň. V posuzované věci tedy nelze vycházet z toho, že by procesním prostředkem k ochraně stěžovatelčiných práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mohla být žaloba proti rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru. Nabízí se však jiný prostředek ochrany, a to žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle §82 s. ř. s. a násl.
9. V rozsudku ze dne 17. 4. 2007 č. j. 8 Aps 2/2007-61 Nejvyšší správní soud uvedl, že "je třeba nezákonnou daňovou kontrolou rozumět mj. kontrolu, v jejímž průběhu dochází k nezákonnému postupu ze strany pracovníka správce daně. Daňový subjekt má v takovém případě právo obrátit se na soud se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. Provádění daňové kontroly pracovníky správce daně, kteří by měli být vyloučeni [...], je přitom třeba považovat za takový nezákonný postup." Obdobný závěr Nejvyšší správní soud zopakoval v rozsudku ze dne 17. 1. 2008 č. j. 5 Aps 3/2007-129, kde uvedl, že "je třeba nezákonnou daňovou kontrolou rozumět mj. kontrolu, v jejímž průběhu dochází k nezákonnému postupu ze strany pracovníka správce daně. Daňový subjekt má v takovém případě právo obrátit se na soud se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. Provádění daňové kontroly pracovníky správce daně, u nichž byl dán zákonný důvod vyloučení, je beze sporu možno za nezákonný postup považovat." Poukázat lze též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2007 č. j. 5 Aps 4/2006-97, kde bylo uvedeno, že "rozhodnutí o zamítnutí vyloučení určitého pracovníka z vedení či provádění daňového řízení není rozhodnutím meritorním, které by zasahovalo přímo do subjektivních práv daňového subjektu a není tudíž přezkoumatelné ve správním soudnictví dle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. [§70 písm. a), §68 písm. e) s. ř. s.]. Úkonem, který však zasahuje do sféry práv daňového subjektu a před nímž je třeba poskytnout soudní ochranu, není s ohledem na výše uvedené, rozhodnutí o námitce podjatosti, ale zásah sám - tj. nezákonné fyzické provádění daňové kontroly. K problematice potřebnosti soudní ochrany týkající se daňové kontroly, jakož i její formy, se vyjádřil Nejvyšší správní soud a v usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004-110 vyslovil, že zahájení i provádění daňové kontroly [...] může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat žalobu podle §82 a násl. soudního řádu správního."
10. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla rozhodnutí finančního úřadu o námitce podjatosti. Z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu je patrné, že stěžovatelka může ochrany svých práv, byla-li porušena, dosáhnout v řízení před správními soudy, konkrétně v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem pokynem nebo donucením správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.). Tímto zásahem totiž může být i provádění daňové kontroly pracovníky správce daně, u nichž byl dán zákonný důvod vyloučení, jak bylo objasněno v bodě 9. Podání takové žaloby a rozhodnutí o ní, včetně rozhodnutí o kasační stížnosti, je proto nutno vnímat jako procesní prostředek, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka však ani netvrdí, natož aby doložila jeho vyčerpání. Její ústavní stížnost je proto nepřípustná, proto se nebylo možno zabývat věcně námitkami v ní uplatněnými.
11. Svým významem ústavní stížnost podstatně nepřekračuje vlastní zájmy stěžovatelky, jelikož stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze poukazuje na konkrétní postup úředních osob a konkrétní obsah rozhodnutí, který se vzpírá možnosti zobecnění, a tudíž i překročení vlastních zájmů stěžovatelky. Z tohoto důvodu není přípustnost ústavní stížnosti dána ani dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jelikož nebylo tvrzeno podání opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí, nepřichází v úvahu ani přípustnost ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
12. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj