ECLI:CZ:US:2019:3.US.485.19.1
sp. zn. III. ÚS 485/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Annou Růžkovou, advokátkou, sídlem Moskevská 12, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 56 Co 210/2018-979 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. května 2018 č. j. 30 P 70/2016-928, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a nezletilé A. V. a Z. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 5. 2018 č. j. 30 P 70/2016-928 bylo rozhodnuto o návrhu vedlejšího účastníka jako otce (dále též "otec") na novou úpravu jeho styku s vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá") tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu od čtvrtka, kdy si ji převezme po skončení vyučování ze školského zařízení, do neděle do 17:00 hodin, kdy ji v místě svého bydliště předá stěžovatelce jako matce (dále též "matka"), a v každém lichém týdnu od středy, kdy si ji převezme po skončení vyučování ze školského zařízení do čtvrtka do 8:00 hodin, kdy ji do školského zařízení předá (výrok I.). Dále byl upraven styk otce s nezletilou o podzimních a jarních prázdninách, o velikonočních prázdninách, o letních prázdninách a o vánočních svátcích (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že nebude-li nezletilá přítomna ve školním zařízení v den, kdy ji odtud otec přebírá, převezme ji otec ve 13:00 hodin v místě bydliště matky; v době prázdninového styku běžný styk odpadá (výrok III.). Tím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 2. 2015 č. j. 42 P 161/2012-617 ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015 č. j. 23 Co 192/2015-797 (výrok IV.). Rodičům byla nařízena účast na rodinné terapii v Centru sociálních služeb Praha, nedohodnou-li se na jejím absolvování v zařízení jiném (výrok V.). Okresní soud shledal důvody pro novou úpravu styku otce s nezletilou (§909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník"), neboť zjistil, že v době následné po předchozí úpravě styku otce s nezletilou se matka spolu s nezletilou bez souhlasu otce přestěhovala do nového bydliště v obci Z., která je z místa otcova bydliště vzdálená více než dvojnásobně oproti předchozímu bydlišti matky v K. Následkem toho otec nemůže trávit po dobu stanoveného styku čas s nezletilou v případě středečních styků v místě svého bydliště a pronajímá si penzion v nedaleké obci. Náročnější shledal soud i vyzvedávání a vracení nezletilé u víkendových a prázdninových styků. S ohledem na uvedené okresní soud nově rozhodl o právu otce stýkat se s nezletilou.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2018 č. j. 56 Co 210/2018-979 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, který za výše popsaného zjištěného stavu vydal rozsudek o nové úpravě styku otce s nezletilou. Krajský soud se zabýval důvody otce, které ho vedly k podání návrhu na novou úpravu styku. Vzal v úvahu především to, že matka v rozporu se zákonnou úpravou vyplývající z §877 občanského zákoníku změnila bydliště své i bydliště nezletilé a ztížila tím styk otce s nezletilou. Toto ztížení spočívá v tom, že otec musí vynakládat zvýšené náklady na cesty za nezletilou, ať v souvislosti s přebíráním nezletilé ke styku v bydlišti matky, tak v případě jejího vracení do bydliště matky, stejně tak jde o zvýšené nároky na styk s nezletilou v místě předávání, případě předávání nezletilé v místě školy, kterou nezletilá navštěvuje. Krajský soud shodně s okresním soudem rovněž považoval za důvodné přenesení části nákladů vzniklých takto otci na matku v podobě přebírání, případně předávání nezletilé v místě bydliště otce.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud rozšiřoval styk nezletilé s otcem proti přání nezletilé. Stěžovatelka uvádí, že nezletilá opakovaně žádala, aby ji soud vyslechl sám, neboť osobní kontakt s dítětem je nenahraditelný. Stěžovatelka uvádí, že nezletilá nemá k pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí důvěru, neboť se v minulosti stalo, že slova nezletilé byla nesprávně reprodukována. Obecné soudy tak porušily právo nezletilé vyjádřit se osobně před soudem a nerespektovaly tak četnou judikaturu Ústavního soudu, pokud jde o slyšení nezletilého přímo před soudem, ačkoli nezletilé bylo v průběhu řízení 8 let. Stěžovatelka poukazuje na čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, ve kterém se uvádí, že je-li dítě samo schopno formulovat své vlastní názory, mají státy zabezpečit, aby se dítě mohlo svobodně vyjadřovat. Nepřikročení k výslechu nezletilé a nedostatečné odůvodnění činí obě rozhodnutí obecných soudů vadnými, neboť soudy nevysvětlily, jaká újma by nezletilé byla způsobena, kdyby byla vyslechnuta přímo soudem. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17, dostupný v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Stěžovatelka též navrhovala, aby soudy vyslechly dětského psychiatra MUDr. Michala Považana, kterého vedlejší účastnice pravidelně navštěvuje a ke kterému má důvěru, ty tak však neučinily.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217), ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199) a ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18].
10. V nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 Ústavní soud vyslovil, že k porušení práva na soudní ochranu jednoho z rodičů podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde také tím, že obecný soud při posuzování nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédne k právu dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být slyšeno v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud k tomu poznamenal, že podle názoru Výboru pro práva dítěte tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přímo (srov. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte s. 12, bod 35). Byť nelze zjišťování názoru nezletilých prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí považovat za porušení práva dítěte být slyšeno a v každém případě je třeba individuálně posoudit, jaká forma je pro konkrétního nezletilého nejvhodnější, nejsou-li zde však žádné okolnosti, které by to vylučovaly, je třeba preferovat přímé vyslechnutí dotyčného nezletilého.
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud přihlédl k výše uvedenému i ke konkrétním okolnostem dané věci. Co se týče námitek stěžovatelky, že okresní soud neprovedl jí navrhované důkazy, a to důkaz výslechem nezletilé a důkaz výslechem MUDr. Považana, Ústavní soud zkoumal, zda krajský soud postupoval ústavně konformním způsobem, když tyto návrhy matky posoudil jako nedůvodné.
12. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že nezletilé je 8 let, jde tedy o dítě ve věku, ve kterém podle názoru soudu nemůže mít objektivní a vyzrálý náhled na věc. Stanovisko nezletilé bylo okresním soudem zjištěno prostřednictvím opatrovníka. Ten nezletilou vyslechl ve školním zařízení bez přítomnosti rodičů a za situace, kdy nezletilá na konání tohoto výslechu nebyla předem upozorněna. Byly tak vytvořeny objektivní podmínky k tomu, aby nezletilá vyjádřila svůj postoj k věci, k oběma rodičům. Z její výpovědi okresní soud zjistil, že nezletilá nemá k otci negativní postoj, nesdělila opatrovníkovi žádné konkrétní výhrady vůči osobě otce i k průběhu styků.
13. Namítá-li stěžovatelka, že nezletilá nebyla vyslechnuta přímo soudem, Ústavní soud konstantně judikuje, že výslech dětí před soudem je pro ně značně stresující zážitek, a lze- i vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (např. usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 528/15). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. V nynější věci má Ústavní soud za to, že názor nezletilé byl v řízení zjištěn dostatečně. Postup soudu byl přitom v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
14. Zprávu MUDr. Michala Považana, kterou před okresním soudem předložila stěžovatelka, krajský soud posoudil jako neobjektivní, neboť byla vyžádána matkou evidentně pro účely tohoto řízení, pro prokázání skutečnosti, že nezletilá má k otci negativní vztah. To však ani z této zprávy podle krajského soudu nevyplývá a nevyplývá to ani ze zprávy, kterou stěžovatelka předložila od stejného lékaře (zpráva ze dne 12. 11. 2018) v odvolacím řízení. Krajský soud uvedl, že z této zprávy vyplývá, že nezletilá je instruována matkou, na kterou se obrací k doplnění údajů, které měla vyšetřujícímu lékaři sdělit, pročež krajský soud zhodnotil tuto zprávu jako neobjektivní, na základě které není možno dospět k závěru, že vlastním přáním nezletilé je s otcem stýkat se v omezeném rozsahu, případně se s ním nestýkat vůbec.
15. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud na výše uvedené námitky stěžovatelky reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu nezletilé a rovněž proč shodně s okresním soudem nepřihlédl ke zprávě MUDr. Michala Považana. Jak bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy.
16. Uvedené závěry nejsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 827/18, ani s nálezem sp. zn. II. ÚS 2866/17, týkajícím se práva dítěte být slyšeno v jeho věci, ale i jeho práva nevyjadřovat se, na který stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazovala.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu