ECLI:CZ:US:2019:3.US.521.19.1
sp. zn. III. ÚS 521/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Tomáše Mertlíka a PhDr. Václava Horáka, zastoupených JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018 č. j. 32 Cdo 1128/2018-549, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017 č. j. 1 Cmo 171/2016-519 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2016 č. j. 34 Cm 21/2009-485, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, a Mgr. Marie Horákové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo vyhověno žalobě první vedlejší účastnice a bylo určeno, že je vlastnicí blíže specifikovaného podniku Městské zdravotnické zařízení K. (výrok I.), stěžovatelé spolu s druhou vedlejší účastnicí jsou povinni vyklidit společně a nerozdílně uvedené nemovitosti (výrok II.), společně a nerozdílně je předat ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rovným dílem nahradit první vedlejší účastnici náklady řízení. Uvedeným rozsudkem přitom krajský soud ve věci rozhodoval již potřetí, když jeho první rozsudek, jímž bylo žalobě rovněž vyhověno, byl spolu s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušen Nejvyšším soudem. Poté, co krajský soud žalobě první vedlejší účastnice znovu vyhověl, vrchní soud toto rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť navzdory předchozím pokynům Nejvyššího soudu nebyly náležitě zkoumány a posouzeny otázky týkající se výkladu příslušných smluvních ujednání.
3. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil zejména následující. Právní předchůdce první vedlejší účastnice (Fond národního majetku České republiky) uzavřel v rámci privatizace s prvním stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí (dále také jako "kupující") dne 1. 10. 1998 kupní smlouvu, na jejímž základě došlo k převedení podniku včetně movitého zařízení a pozemku na kupující. Účelem kupní smlouvy bylo zajištění poskytování zdravotní péče ve stanoveném spádovém území po dobu nejméně deseti let od účinnosti kupní smlouvy, přičemž privatizovaný majetek byl zařazen jako vázaně privatizovatelné zdravotnické zařízení kategorie B a měl být užíván k poskytování zdravotní péče v rozsahu a struktuře uvedené v příloze 1 kupní smlouvy. Pro případ zmaření účelu smlouvy kupujícími bylo v čl. VI kupní smlouvy sjednáno právo právního předchůdce první vedlejší účastnice od smlouvy po dobu deseti let odstoupit. Jelikož bylo na základě kontrol provedených v letech 2005 a 2007 zjištěno dlouhodobé porušování smluvních závazků kupujícími, přičemž nebylo dbáno výzev k nápravě ani k zaplacení smluvní pokuty, odstoupila první vedlejší účastnice dne 22. 2. 2008 od kupní smlouvy. Její následná snaha o provedení změny v zápisu do katastru nemovitostí však byla neúspěšná, a to vzhledem k zápisu druhého stěžovatele, jenž byl v katastru nemovitostí veden jako spoluvlastník dotčených nemovitostí z důvodu společného jmění manželů s druhou vedlejší účastnicí.
4. Vrchní soud k odvolání stěžovatelů a druhé vedlejší účastnice rozhodnutí krajského soudu napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl o jejich povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení první vedlejší účastnici.
5. Dovolání stěžovatelů a druhé vedlejší účastnice bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé znovu namítají, jak činili již v řízení před obecnými soudy, že příloha č. 1 kupní smlouvy, jež měla specifikovat podmínky privatizace zdravotnického zařízení zejména co do počtu a typů ordinací, jež v něm měly být zřízeny, nebyla součástí kupní smlouvy, a stěžovatelé proto předmětnou smlouvu neporušili, když se zmíněnou přílohou neřídili. Odstoupení první vedlejší účastnice od smlouvy nadto nebylo možno považovat za platné, neboť vzhledem k tomu, že smlouva nebyla kupujícími plněna ve smyslu údajné přílohy č. 1 smlouvy již od svého počátku, počala zákonná čtyřletá lhůta pro odstoupení od smlouvy běžet již od okamžiku uzavření této smlouvy, a první vedlejší účastnice tak od smlouvy odstoupila až po marném uplynutí této lhůty. Obecné soudy pochybily rovněž v procesu hodnocení důkazů, když nevzaly v úvahu námitky stěžovatelů, jimiž rozporovali pravost smlouvy předložené první vedlejší účastnicí. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkají způsob, jakým se vypořádal s jejich dovoláním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou - přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů částečně jako nepřípustné; v části, jimiž byly napadeny výroky, kterými vrchní soud rozhodl o nákladech řízení, pak dovolání odmítl jako vadné, neboť postrádalo jakoukoliv argumentaci, a nemělo tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění. Dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu".
9. Jelikož tedy stěžovatelé ústavní stížností napadli rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu ve všech jejich výrocích, s ohledem na právní závěry uvedeného stanoviska musel Ústavní soud posoudit jejich ústavní stížnost v části směřující proti výrokům, jimiž tyto soudy rozhodovaly o nákladech řízení, jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelé v důsledku částečně vadně podaného dovolání nesplnili v uvedeném rozsahu podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Dlužno dodat, že stěžovatelé ostatně ani v ústavní stížnosti proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů výslovně ničeho nenamítali, a žádná pochybení těchto soudů týkající se uvedených výroků tak zřejmě nespatřovali.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska zbývajících stěžovateli uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat jen ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
12. K námitkám stěžovatelů týkajícím se skutkových zjištění obecných soudů, jakož i závěrů, jež z těchto zjištění soudy vyvodily, nutno souhrnně uvést, že totožně formulovanými argumenty se stěžovatelé hájili již v předchozím řízení před obecnými soudy, přičemž jak nejprve krajský soud, tak následně vrchní soud i Nejvyšší soud (byť s ohledem na omezený rozsah svého přezkumu) na tyto námitky odpovídajícím způsobem reagovaly. Stěžovatelé tak Ústavní soud staví do role další přezkumné soudní instance, jež mu však nepřísluší.
13. Ústavní soud připomíná, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v pořadí již třetím rozhodnutím tohoto soudu ve věci, přičemž krajský soud v souladu s pokyny soudů vyšších stupňů opakovaně přistoupil k doplnění dokazování tak, aby byl skutkový stav zjištěn co nejúplněji a nejpřesněji, z čehož je zřejmé, že obecné soudy měly po opakovaném projednání věci k dispozici dostatečné množství informací k přijetí správného právního závěru. Soudy zejména přesvědčivě zdůvodnily, které skutečnosti je vedly k názoru, že stěžovateli rozporovaná příloha č. 1 smlouvy byla v okamžiku uzavření kupní smlouvy její součástí, z čehož zcela logicky, ve shodě s tvrzením první vedlejší účastnice, dovodily porušení smlouvy stěžovateli (resp. prvního stěžovatele a druhé vedlejší účastnice), neřídili-li se tito (a to ani přes opakované výzvy k nápravě) povinnostmi specifikovanými v předmětné příloze smlouvy. Krajský soud a posléze i vrchní soud se po zrušení svých dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem již v souladu se závazným právním názorem tohoto soudu podrobně zabývaly výkladem ujednání obsaženého v čl. VI kupní smlouvy, jakož i zjišťováním vůle obou smluvních stran v otázce sjednání doby deseti let pro odstoupení první vedlejší účastnice (resp. jejího právního předchůdce) od smlouvy pro případ zmaření účelu smlouvy. Obecné soudy smluvenou dobu kvalifikovaly jako promlčecí dobu, resp. sjednané prodloužení zákonné promlčecí doby podle tehdy účinného §401 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ústavní soud nicméně nepřehlédl, že v posuzované věci nešlo o promlčecí dobu, nýbrž o dobu omezující trvání práva odstoupit od smlouvy, čemuž ostatně svědčí i znění předmětného čl. VI kupní smlouvy, jehož znění je citováno na str. 5 rozsudku vrchního soudu. Po uplynutí této doby se přitom právo na odstoupení od smlouvy nepromlčuje, nýbrž bez dalšího zaniká. I přes právě zmíněné nicméně Ústavní soud dospěl k názoru, že napadená rozhodnutí soudů z ústavního hlediska obstojí, neboť předmětné dílčí pochybení soudů se v právním postavení stěžovatelů žádným způsobem neprojevilo. Postačí tak pouze rekapitulovat, že ke zjištění maření účelu smlouvy došlo v důsledku provedené kontroly Ministerstvem zdravotnictví dne 7. 3. 2005. Po marných výzvách k nápravě první vedlejší účastnice přistoupila dne 22. 2. 2008 k odstoupení od smlouvy. Samotný závěr obecných soudů, jenž byl pro posouzení věci rozhodující, tedy že ze strany první vedlejší účastnice došlo v souladu s čl. VI kupní smlouvy k včasnému odstoupení od smlouvy, tak považuje Ústavní soud za správný.
14. Souhlasit nelze ani s námitkami, jimiž stěžovatelé brojí proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejich dovoláním. Přesvědčení stěžovatelů o porušení jejich práva na soudní ochranu je odůvodněno toliko ne příliš přesvědčivými tvrzeními o dezinterpretaci dovolacích námitek Nejvyšším soudem a obecnou polemikou o tom, zda jejich dovolání mělo být shledáno přípustným. Okolnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěrem Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (zčásti) pro nepřípustnost, však nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3608/18 ze dne 29. 1. 2019). Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, jeho úlohou zásadně není přezkoumávat vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování (kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2929/09 ze dne 25. 11. 2010 či sp. zn. I. ÚS 2454/18 ze dne 11. 12. 2018). Ústavní soud přitom považuje argumentaci Nejvyššího soudu v posuzované věci za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho kasační zásah.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části směřující proti výrokům, jimiž krajský soud a vrchní soud rozhodovaly o nákladech řízení, ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu