ECLI:CZ:US:2019:3.US.528.19.1
sp. zn. III. ÚS 528/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Praha, sídlem Střelničná 1861/8a, Praha 8 - Kobylisy, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem, sídlem tamtéž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 32 Cdo 1171/2018-181 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017 č. j. 18 Co 253/2017-158, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Společenství vlastníků domu Belárie park 2075, Praha 12, sídlem Vorařská 2075/2, Praha 4 - Modřany, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada rovnosti účastníků v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 C 84/2014, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Vedlejší účastník se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit mu částku ve výši 60 411,86 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za škodu. K tomu uvedl, že dne 30. 4. 2010 uzavřel se stěžovatelem Smlouvu o správě, v níž se stěžovatel mj. zavázal provádět pro něj správu domu a pozemku a s ní související ekonomické služby, technologicko-provozní servis a správní činnost. Činností stěžovatele dle Smlouvy o správě bylo i poskytování součinnosti společnosti Ista ČR, s.r.o., která pro vedlejšího účastníka prováděla rozúčtování nákladů na teplo a teplou vodu. Protože stěžovatel této společnosti předal nesprávné údaje spočívající v nesprávných hodnotách odečtu spotřeby tepla a teplé vody v jednotlivých sekcích domu vedlejšího účastníka za roky 2010 a 2011, byla vyhotovena nesprávná rozúčtování těchto nákladů mezi vlastníky bytových jednotek a nesprávná vyúčtování záloh za služby, což si vyžádalo nutnost provedení nového rozúčtování, za které vedlejší účastník zaplatil částku ve výši 25 852,86 Kč společnosti Strabag, a.s. a dále částku ve výši 34 559 Kč společnosti Ista ČR s.r.o., jejichž uhrazení se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal, jak uvedeno shora.
4. Tato žaloba byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 11. 2016 č. j. 26 C 84/2014-128 zamítnuta (výrok I.) a vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23 040 Kč (výrok II.). Obvodní soud tak učinil s odůvodněním, že vedlejší účastník nepostupoval podle §437 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v posledně účinném znění, když se po stěžovateli před uplatněním nároku na náhradu škody z vadného plnění nedomáhal odstranění vady jeho plnění, kterou obvodní soud označil za vadu odstranitelnou, a namísto toho nechal chybně vypracovaná rozúčtování nákladů za spotřebu tepla a teplé vody i zúčtování záloh za služby za roky 2010 a 2011 opravit třetími osobami, přičemž po stěžovateli požadoval úhradu nákladů za opravu těchto vyúčtování. Protože vedlejší účastník nevyčerpal možnost domáhat se opravy plnění stěžovatele ze smlouvy o dílo zatíženého odstranitelnou vadou, nemohl se dle názoru obvodního soudu důvodně domáhat úhrady nákladů, které vynaložil na odstranění této vady třetími osobami, z titulu náhrady škody.
5. Rozhodnutí obvodního soudu bylo k odvolání vedlejšího účastníka změněno rozsudkem městského soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 18 Co 253/2017-158, jímž městský soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, když zavázal stěžovatele k povinnosti uhradit mu částku ve výši 60 411,86 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud uvedl, že obvodní soud věc nesprávně právně posoudil, když shledal, že újma, jejíž reparace se vedlejší účastník po stěžovateli domáhal, je vadou odstranitelnou a lze ji odstranit opravou plnění stěžovatele. Přitom zdůraznil, že stěžovatel pro vedlejšího účastníka nezpracovával rozúčtování nákladů na spotřebu tepla a teplé vody, ani pro něj takové rozúčtování nepořizoval, nýbrž toliko předával údaje stavů měřidel třetí osobě, s níž měl vedlejší účastník uzavřenou samostatnou smlouvu, jejímž předmětem bylo právě provedení předmětného rozúčtování touto třetí osobou. S přihlédnutím k této skutečnosti proto městský soud uzavřel, že ani v případě, kdy by stěžovatel sám vadu spočívající v nesprávném spárování měřidel a vchodů domu stěžovatele odstranil tím, že by předal třetí osobě pověřené zpracováním předmětných rozúčtování opravené údaje, nevedlo by to k odstranění závadného stavu, který se v poměrech vedlejšího účastníka projevil tak, že stěžovatel byl nucen zaplatit třetím osobám za vícepráce spočívající v novém provedení rozúčtování nákladů na základě již opravených vstupů.
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 32 Cdo 1171/2018-181 odmítnuto, neboť dovolací soud jej shledal nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). K tomu uvedl, že byť bylo dovoláním napadeným rozhodnutím městského soudu rozhodnuto o částce 60 411,86 Kč, je tato částka součtem dvou vedlejším účastníkem uplatněných samostatných nároků se samostatným skutkovým základem, přičemž žádný z těchto nároků nepřevyšuje částku 50 000 Kč.
III.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil správnost právního posouzení věci městským soudem, zejména pak jím vyslovený závěr, že stěžovatel by ani při uplatnění nároku na odstranění vad nebyl schopen vady svého plnění opravit, a postup vedlejšího účastníka je proto po právu. Dále namítl, že městský soud nepřípustně zasáhl do jeho ústavně zaručených práv tím, že vydal pro něj zcela nepochopitelné a překvapivé rozhodnutí, aniž by takový jeho postup měl oporu ve zjištěném skutkovém stavu, účastníci řízení jej mohli předpokládat a vyjádřit se k rozhodným skutečnostem. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel vyjádřil nesouhlas s jeho názorem, že žalobou uplatněná částka je součtem dvou samostatných nároků, z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a dovolání proto není podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné. Tento závěr stěžovatel označil za zcela nelogický, neboť dle jeho mínění jde o jeden skutek a jednu škodu, byť se na její opravě podílely dva subjekty.
IV.
8. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a to jak ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, tak ve vztahu k rozhodnutí městského soudu, neboť Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel se při podání dovolání, které bylo shledáno objektivně nepřípustným z důvodů dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, řídil nesprávným poučením městského soudu, kterého se mu v této souvislosti dostalo.
V.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i vyžádaného spisového materiálu, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel se ve svých námitkách proti tomuto rozhodnutí omezil na tvrzení, že závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je "špatný", neboť dle přesvědčení stěžovatele šlo v dané věci o jeden jediný nárok ve výši 60 411,86 Kč, nikoli dva samostatné nároky, z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jak uzavřel dovolací soud. Takto pojatá námitka je však pouhou polemikou s věcnou správností závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, která postrádá ústavněprávní relevance, neboť staví Ústavní soud do role další instance, která mu - jak bylo uvedeno shora - nepřísluší. Ústavní soud přitom neshledal, že by dovolací soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání řádným způsobem neodůvodnil. Ústavní soud proto nemá dovolacímu soudu co vytknout.
12. Jde-li pak o rozhodnutí městského soudu, ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí neshledal Ústavní soud námitky stěžovatele důvodnými. Ústavní soud má předně za to, že městský soud svůj závěr, že postup vedlejšího účastníka je po právu, neboť ani v případě, že by stěžovatel sám vadu svého plnění odstranil, nevedlo by to k odstranění závadného stavu, který se v poměrech vedlejšího účastníka v příčinné souvislosti s pochybením stěžovatele projevil, řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Jakákoli argumentace stěžovatele v této souvislosti je přitom opět jen vyjádřením jeho pokračujícího nesouhlasu s právním posouzením věci městským soudem, jež však důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu být nemůže (viz výše).
13. Na právě uvedeném pak nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že městský soud nepřípustně zasáhl do jeho ústavně zaručených práv tím, že vydal pro stěžovatele zcela nepochopitelné a překvapivé rozhodnutí, aniž by takový jeho postup měl oporu ve zjištěném skutkovém stavu, účastníci řízení jej mohli předpokládat a vyjádřit se k rozhodným skutečnostem. To proto, že o překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] jde pouze tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze, neboť, jak je patrné z obsahu vyžádaného spisového materiálu, městský soud během jednání o odvolání vedlejšího účastníka sdělil účastníkům svůj odlišný právní názor týkající se posouzení povahy vedlejším účastníkem vymezeného žalobního nároku a dal přítomným účastníkům prostor se k tomuto jeho odlišnému právnímu náhledu vyjádřit. Stěžovatel - jsa při jednání městského soudu zastoupen právním zástupcem - této možnosti také využil. Ústavně zaručené právo stěžovatele na předvídatelné soudní rozhodnutí tedy rozhodnutím městského soudu nikterak dotčeno nebylo.
VI.
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu