ECLI:CZ:US:2019:3.US.529.19.1
sp. zn. III. ÚS 529/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lizy Monique Stern, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem, sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 28 Cdo 3594/2018-547, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2018 č. j. 11 Co 424/2017-504 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. srpna 2017 č. j. 8 C 319/2011-417, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a 1) podniku Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, sídlem Třanovského 622/11, Praha 17 - Řepy, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 3) obce Běšiny, sídlem Běšiny 150, a 4) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc, že postupem Nejvyššího správního soudu (správně "Nejvyššího soudu"), Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") bylo porušeno její právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), došlo k porušení čl. 17 odst. 1 až 3 Listiny a čl. 10 odst. 1 Úmluvy a k porušení principů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) a principu rovnosti (čl. 1 věta prvá Listiny).
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u okresního soudu (vedenou pod sp. zn. 8 C 319/2011) domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl uznán její nárok jako domnělé oprávněné osoby podle §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), ke specifikovaným nemovitým věcem v katastrálním území Běšiny, a jímž by soud dále určil, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle §4 a §4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě k těmto nemovitým věcem. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2017 č. j. 8 C 319/2011-417 žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až V. výrok). Okresní soud zjistil, že v souladu s rozhodnutím pozemkového úřadu podala dne 9. 9. 1999 Věra Sternová žalobu (vedenou pod sp. zn. 10 C 210/99), kterou se domáhala určení, že je domnělou oprávněnou osobou, v roce 2004 a 2005 vzala žalobu zčásti zpět (k nemovitým věcem, jichž se posléze týkalo řízení sp. zn. 8 C 319/2011); po smrti Věry Sternové nastoupila do jejích práv stěžovatelka. Ve věci sp. zn. 8 C 319/2011 vznesli všichni vedlejší účastníci námitku promlčení, kterou okresní soud uznal za důvodnou, neboť žaloba v této věci byla podána po více než devíti letech po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž, kromě jiného, zpochybňovala posouzení běhu promlčecí lhůty, tvrdila, že námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy a připomínala nezbytnost naplnění účelu a smyslu restitucí. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2018 č. j. 11 Co 424/2017-504 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až V. výrok). V odůvodnění objasnil úlohu soudu v situaci, je-li vznesena námitka promlčení, konstatoval, že okresní soud správně posoudil promlčení nároku a přitakal závěru okresního soudu, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, protože promlčení zavinila výlučně žalující strana.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž brojila proti závěru krajského soudu, že vedlejšími účastníky uplatněná námitka promlčení není výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 3594/2018-547 dovolání odmítl shledav, že vymezená otázka byla rozsudkem krajského soudu vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (jakož i rozhodovací praxí Ústavního soudu). V odůvodnění podrobně objasnil výjimečnost situací, v nichž lze odepřít právo uplatnit námitku promlčení, připomenul, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, a po odkazech na judikaturní závěry dovodil, že v dané věci uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není, s ohledem nejenom na dobu prodlení s uplatněním nároku (s časovým odstupem delším devíti let od uplynutí promlčecí doby, jenž zajisté nesvědčí o bdělém přístupu při výkonu práv), ale též další okolnosti případu vedoucí k závěru, že na opožděném uplatnění nároku nese zavinění především sama stěžovatelka a že k němu nepřispěli vedlejší účastníci. Zdůraznil, že stěžovatelkou uváděné skutečnosti nepředstavovaly reálnou překážku uplatnění práva na určení oprávněné osoby k identifikovaným pozemkům. Také shledal, že závěry krajského soudu nejsou v rozporu ani s další stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu a jí bezpočtukrát zdůrazňovaným principem ex favore restitutionis, neboť nejde o konkurenci dvou plausibilních, vzájemně si konkurujících výkladových alternativ restitučního předpisu, kdy bylo by možno upřednostnit výklad pro restituenta příznivější, nýbrž o situaci, kdy stěžovatelka (její právní předchůdkyně) při uplatňování práva jednala očividně v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Po stručné rekapitulaci průběhu řízení stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že ve svém usnesení ani neuvedl, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co stěžovatelka tvrdila, natož aby se s těmito okolnostmi vypořádal. Považuje za pravděpodobné, že se tak stalo z důvodu, že tyto informace (převážně o vytýkaném porušování zákonných povinností) mohou rozrušovat, zneklidňovat či být nepříjemné pro dotčené subjekty, zejména státní orgány, a tak je nejsnazším řešením tyto informace neuvádět (cenzurovat) a tím zabránit jejich rozšiřování. Poté uvádí ty okolnosti, které podle ní dokládají, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům (její předchůdkyně nebyla zapsána jako domnělá oprávněná osoba, bylo zpochybněno postavení dotčených osob jako povinných osob, vedlejší účastníci porušili řadu povinností, na nemovitých věcech docházelo v průběhu restitučního řízení ke vzniku škod), shrnuje, že Nejvyšší soud se omezil jen na obecné konstatování, že uváděné skutečnosti nepředstavovaly reálnou překážku pro uplatnění práva na určení oprávněné osoby, a uzavírá, že Nejvyšší soud porušil svobodu projevu podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 odst. 1 až 3 Listiny.
6. Stěžovatelka je nespokojena také s reakcí Nejvyššího soudu na způsob, jímž došlo k urychlení restitučního řízení, tj. ke zpětvzetí části žaloby, namítá také neprovedení dokazování za účelem verifikace mimořádných okolností ohledně určení povinných osob ke konkrétním pozemkům, určení škůdce a výše škody, atd.
7. Posléze stěžovatelka upozorňuje, že v usnesení Nejvyššího soudu není uvedeno, proč další otázky předložené stěžovatelkou tento soud nepovažoval za otázky zásadního právního významu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Dále Ústavní soud dodává, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li bez zákonného důvodu nečinný, či nevytvoří-li prostor žalovanému účastníkovi bránit se vůči podané žalobě. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení.
11. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že základem sporu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky je posouzení, zda stěžovatelka je oprávněnou (případně tzv. domnělou oprávněnou) osobou podle zákona o půdě a zda ji svědčí z tohoto postavení plynoucí nároky (jde tedy o výklad a použití podústavního práva). Není pochyb o tom, že takový nárok má majetkovou povahu (srov. judikaturní závěry Nejvyššího soudu, na které odkázal na str. 10 odůvodnění rozsudku okresní soud), a protože zákon nestanoví jinak, díky této povaze i tento nárok podléhá promlčení.
12. Je nesporné, že vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení stěžovatelčina nároku. Jak stěžovatelce výstižně objasnil krajský soud (bod 6. až 8. odůvodnění rozsudku), v takovém případě je na soudu, aby se přednostně zabýval promlčením práva, nikoliv nárokem samotným. A protože okresní soud zamítl žalobu z důvodu promlčení, nemusel se již zabývat skutečnostmi rozhodnými pro věcné posouzení nároku samého, včetně posouzení toho, který ze žalovaných je povinnou osobou vůči kterým konkrétním pozemkům. V návaznosti na tyto závěry nemají odvozené námitky stěžovatelky (viz výše sub 6.) žádnou relevanci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
13. Podstatou stěžovatelčiny argumentace tak zůstává problematika posouzení námitky promlčení z hlediska dobrých mravů. Budiž připomenuto, že Ústavní soud se hodnocením námitky promlčení prizmatem dobrých mravů opakovaně zabýval. Jeho judikaturu stručně, leč výstižně a dostatečně, shrnul Nejvyšší soud na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud zdůraznil, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ústavní soud shledal, že okresní soud, krajský soud i Nejvyšší soud ve stěžovatelčině věci posuzovaly, zda výkon práva vznést námitku promlčení vedlejšími účastníky nebyl proveden v rozporu s dobrými mravy, a shodně uzavřely, že marné uplynutí promlčení lhůty bylo zaviněno jednoznačně pouze žalující stranou (str. 13 a 14 rozsudku okresního soudu, bod 11. rozsudku krajského soudu a str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Napadená rozhodnutí obecných soudů tak nevykazují znaky libovůle, neboť obsahují řádné odůvodnění úvah, na kterých jsou jimi vyslovené závěry založeny (viz i jejich rekapitulace výše), tudíž jimi nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na soudní ochranu a nemohlo ani dojít (s ohledem na předmět sporu) k tvrzenému, avšak blíže neodůvodněnému, zásahu do stěžovatelčiny svobody projevu.
14. Opodstatněná není ani úvaha stěžovatelky o cenzuře informací Nejvyšším soudem, který neuvedl, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co stěžovatelka tvrdila, neboť svůj závěr o tom, že vymezená otázka hmotného práva byla krajským soudem vyřešena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (str. 3 i. p.) koncentrovaně, přesvědčivě a logicky odůvodnil (str. 3 a 4). Obdobné platí o stěžovatelčině námitce, že Nejvyšší soud nijak v napadeném usnesení neodůvodnil, proč předložené otázky nepovažoval za otázky zásadního právního významu - tato námitka evidentně navazuje na již zrušenou úpravu dovolání a nerespektuje současnou regulaci přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. §237 občanského soudního řádu).
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení žádného ze základních práv zaručených stěžovatelce, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu