ECLI:CZ:US:2019:3.US.550.17.1
sp. zn. III. ÚS 550/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Casting - Barrandov, s. r. o., sídlem Šaldova 504/24, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem, sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 29 Cdo 3154/2016-258, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2016 č. j. 1 Cmo 104/2015-236 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2015 č. j. 45 Cm 237/2012-188, ve znění opravného usnesení ze dne 29. května 2015 č. j. 45 Cm 237/2012-226, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Petra Laštovky a Kateřiny Laštovkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 105 000 Kč s příslušenstvím, a co do částky 673 728 Kč s příslušenstvím stěžovatelčinu žalobu zamítl; současně krajský soud rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi částku 69 487,88 Kč a vedlejší účastnici částku 57 428 Kč. Krajský soud tak v převážné míře zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejších účastnících domáhala zaplacení částky 778 728 Kč s příslušenstvím z titulu jejich ručení za závazky obchodní společnosti GASTRO KOČÁREK s. r. o., ve které zastávali v rozhodném období funkce jednatelů, podle §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obchodního zákoníku, neboť v rozsahu zamítavého výroku shledal stěžovatelčino právo rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Uplatněnou žalobou přitom stěžovatelka požadovala částku odvíjející se od výše odměny, jež jí měla vzniknout na základě mandátní smlouvy, uzavřené dne 2. 6. 2010 mezi ní jako mandatářem a obchodní společností GASTRO KOČÁREK s. r. o. jako mandantem. Ačkoliv se projekt, pro který měla stěžovatelka zajistit za odměnu výkonné umělce, nekonal, obchodní společnost GASTRO KOČÁREK s. r. o. mandátní smlouvu neukončila a vznikla jí tak povinnost sjednanou odměnu stěžovatelce zaplatit; jelikož tak neučinila a posléze nedisponovala potřebným majetkem pro uspokojení stěžovatelčiny pohledávky, obrátila se stěžovatelka na vedlejší účastníky, jež ze zákona za předmětný dluh ručí.
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu v meritu věci potvrdil, změnil pouze jeho nákladový výrok tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit na náhradě nákladů vedlejší účastnici částku 69 487,88 Kč (ve stejné výši jako vedlejšímu účastníkovi). Současně vrchní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků částku 13 697 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že rozsudek vrchního soudu nezávisí na stěžovatelkou formulované právní otázce, resp. že rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je zatížen existencí tzv. opomenutého důkazu, neboť krajský soud neprovedl některé stěžovatelkou označené důkazy, a ani se nevypořádal se stěžovatelčinými tvrzeními; vrchní soud pak ve svém rozsudku pouze odkázal na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a obdobně postupoval i dovolací soud.
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 1. 2012 č. j. 14 ECm 2/2011-201 byla obchodní společnosti GASTRO KOČÁREK s. r. o. uložena povinnost zaplatit jí částku 702 000 Kč s příslušenstvím z titulu odměny podle předmětné mandátní smlouvy, obecné soudy proto podle jejího názoru postupovaly v rozporu s §159a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když oprávněnost této odměny v posuzované věci opětovně zkoumaly.
7. Krajskému soudu navíc stěžovatelka vytýká, že řádně nezohlednil nečinnost vedlejších účastníků, jež vedla ke vzniku škody obchodní společnosti GASTRO KOČÁREK s. r. o., a místo toho bez řádného odůvodnění v převážné míře zamítl její žalobu s odkazem na §265 obchodního zákoníku. Přitom právě nečinnost vedlejších účastníků podle stěžovatelky nelze považovat za jednání v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ji krajský soud s důvody, jež jej vedly k úvaze o výši nároku, poprvé seznámil až v samotném rozsudku, pročež postupoval v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř., neboť jí neposkytl potřebné procesní poučení. V návaznosti na tuto námitku stěžovatelka s odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (N 96/18 SbNU 339) a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 157/13 (N 146/70 SbNU 363) krajskému soudu taktéž vytýká, že při rozhodnutí o nákladech řízení nepoužil §142 odst. 3 o. s. ř. místo nesprávně použitého §142 odst. 2 o. s. ř.
8. Vrchní soud pak měl porušit stěžovatelčina základní procesní práva tím, že se řádně nevypořádal s její odvolací argumentací, navíc se - opět bez poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. - věcí zabýval výlučně z pohledu nároku na náhradu škody, přestože se stěžovatelka svojí žalobou domáhala plnění z titulu ručení vedlejších účastníků za dluhy obchodní společnosti GASTRO KOČÁREK s. r. o. v souvislosti s porušením jejich povinností při výkonu funkce jejích jednatelů.
9. Konečně Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že napadené usnesení odůvodnil natolik obecně, že by podobným způsobem bylo možno odůvodnit téměř jakékoliv rozhodnutí odvolacího nebo dovolacího soudu, aniž by bylo nutno se podrobněji zabývat konkrétními námitkami účastníka řízení, tedy v zásadě v rozporu s §157 odst. 2 ve spojení s §132 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Ze stěžovatelkou v ústavní stížnosti uvedených námitek lze za ústavněprávně potenciálně relevantní označit následujících pět: 1) obecné soudy se neřídily pro ně závazným rozsudkem, resp. v něm uvedeným právním závěrem, 2) krajský soud zatížil své rozhodnutí existencí opomenutého důkazu, 3) krajský i vrchní soud postupovaly v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř., 4) krajský soud měl při rozhodování o nákladech řízení použít §142 odst. 3 o. s. ř., a 5) vrchní soud a Nejvyšší soud se řádně nevypořádaly se stěžovatelčinou odvolací, resp. dovolací argumentací. Žádná z těchto námitek však není z dále uvedených důvodů opodstatněná.
13. Z ústavněprávních pozic nelze krajskému soudu vytýkat, že se řádně zabýval oprávněností odměny stěžovatelky vyplývající z předmětné mandátní smlouvy, neboť podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán (zjednodušeně řečeno) pouze rozhodnutími v trestních a přestupkových věcech a rozhodnutími o osobním stavu; jestliže proto krajský soud mechanicky nepřevzal výrok stěžovatelkou dovolávaného rozsudku městského soudu, neshledává Ústavní soud na tomto postupu žádné ústavněprávní nedostatky, zvláště za situace, kdy městský soud v souladu s §153b odst. 1 o. s. ř. v tam konaném řízení neprováděl žádné dokazování.
14. Stěžovatelčině tvrzení, že rozsudek krajského soudu je zatížen existencí opomenutých důkazů, nelze přisvědčit již jen proto, že z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, o jaký konkrétní důkaz má jít, a případně jak by tento neprovedený důkaz mohl ovlivnit daná skutková zjištění, resp. jak by mohl zvrátit skutkové závěry krajského soudu. Postačí proto připomenout, že samotné neprovedení účastníkem řízení označených důkazů k existenci opomenutého důkazu nevede, a že krajský soud tento svůj postup řádně odůvodnil v posledním odstavci na str. 5 napadeného rozsudku.
15. Důvodné nejsou ani stěžovatelčiny námitky poukazující na porušení §118a odst. 2 o. s. ř.; stěžovatelka totiž přehlíží, že k použití tohoto zákonného ustanovení musí soud přistoupit toliko za předpokladu, že jím přijatý právní názor může vést k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene žalobce. To však není případ posuzované věci. Současně je vhodné připomenout, že v kontextu řízení jako celku nemohl být tento postup obecných soudů pro stěžovatelku překvapivý, jak správně poznamenal Nejvyšší soud v prvním odstavci na str. 3 napadeného usnesení.
16. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud měl při rozhodování o nákladech řízení přistoupit k použití §142 odst. 3 o. s. ř., neboť zamítavý výrok založil na své vlastní úvaze, Ústavní soud konstatuje, že i když by (patrně) použití tohoto stěžovatelkou dovolávaného ustanovení mohlo být ústavně souladné, nelze současně ztrácet ze zřetele, že ani krajským soudem zvolený přístup není (přinejmenším z ústavněprávní roviny) nehájitelný. Zamítavý výrok rozsudku krajského soudu je totiž založen na závěru, že stěžovatelka byla (byť formálně vadně) včas informována o ukončení dané mandátní smlouvy (srov. poslední odstavec na str. 6 a třetí odstavec na str. 7 rozsudku krajského soudu), a na základě tohoto závěru stanovil důvodnou část žalobního návrhu (viz čtvrtý odstavec na str. 7 rozsudku); striktně vzato tak nejde o situaci předvídanou v §142 odst. 3 o. s. ř., pročež nelze krajskému soudu důvodně vytýkat, že jej nepoužil.
17. Přisvědčit konečně nelze ani stěžovatelčině námitce, že rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu nejsou řádně odůvodněna. Jakkoli stručné (v části vypořádávající se se stěžovatelčinou odvolací argumentací) a - jak upozornil Nejvyšší soud - také terminologicky nepřesné odůvodnění rozsudek vrchního soudu (na str. 4) obsahuje, je z něj současně přezkoumatelně seznatelné, proč vrchní soud neshledal stěžovatelčiny odvolací námitky důvodnými. Přestože tedy vrchní soud nepředložil v napadeném rozsudku odůvodnění, jemuž by nebylo co vytknout, Ústavní soud konstatuje, že toto odůvodnění v testu ústavnosti obstojí.
18. K napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak třeba zdůraznit, že z hlediska základních procesních práv stěžovatelky není jeho odůvodnění možno cokoli vytknout. Stěžovatelka se sice v ústavní stížnosti dovolává povinnosti dovolacího soudu vypořádat se s jejími námitkami, nepředkládá však žádnou oponenturu vůči jeho závěru, že její dovolání - tedy mimořádný opravný prostředek, který není nikdy a priori přípustný - není přípustné (a není-li přípustné, nemůže být ani důvodné). Za této procesní situace tak Nejvyšší soud nebyl povinen zabývat se věcně stěžovatelčinými námitkami, a jestliže tak v určitém ohledu učinil, postupoval nad rámec povinností stanovených mu příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu v případě nepřípustného dovolání.
19. Je proto namístě pouze uzavřít, že oproti názoru stěžovatelky obecné soudy v napadených rozhodnutích z mezí ústavnosti nevybočily a neporušily žádná jí dovolávaná základní práva. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu