ECLI:CZ:US:2019:3.US.563.17.1
sp. zn. III. ÚS 563/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti JUDr. Karla Falty, zastoupeného Mgr. Davidem Junkem, advokátem, sídlem Americká 339/39, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016 č. j. 29 ICdo 5/2016-108, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 102 VSPH 82/2015-84 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 č. j. MSPH 199 ICm 3139/2014-44, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Ing. Lucie Kovářové, insolvenční správkyně dlužníka INKOMA STAV s. r. o., sídlem Pražská 530/21, Mělník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel jako jednatel obchodní společnosti INKOMA STAV s. r. o. podal dne 7. 4. 2014 insolvenční návrh dlužníka a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 4. 2014 č. j. MSPH 99 INS 9524/2014-A-12 zjistil úpadek dlužníka a jmenoval vedlejší účastnici insolvenční správkyní; usnesením ze dne 23. 7. 2014 č. j. MSPH 99 INS 9524/2014-B-10 městský soud prohlásil na majetek dlužníka konkurs.
3. Rubrikovaným rozsudkem městský soud k žalobě vedlejší účastnice určil, že právní úkony, kterými dlužník převedl ve prospěch stěžovatele finanční prostředky v celkové výši 600 000 Kč (bankovní převod částky ve výši 250 000 Kč dne 25. 3. 2014 a bankovní převod částky ve výši 350 000 Kč dne 27. 3. 2014), jsou neúčinnými právními úkony, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 600 000 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. Vrchní soud ve shodě s městským soudem uzavřel, že označené platby dlužníka, jimiž byla uspokojena pohledávka stěžovatele z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, byly projevy vůle směřující k zániku povinnosti splatit dluh, a tedy právními úkony podle §34 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013. Dlužník byl ke dni uskutečnění finančních převodů podle §3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v úpadku pro platební neschopnost, neboť měl více věřitelů, jimž neplnil splatné závazky (dluhy) po dobu delší než tři měsíce; vrchní soud přitom konstatoval, že se stěžovateli "fikci" (správně "domněnku") úpadku podle §241 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona nepodařilo vyvrátit. Předpoklady pro závěr o neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů podle §241 insolvenčního zákona (když nebyly splněny důvody uvedené v pátém odstavci téhož ustanovení) jsou tak u obou finančních převodů podle vrchního soudu naplněny.
5. Stěžovatelovo dovolání poté odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem předestřenou právní otázkou (zda občanskoprávní úprava bezdůvodného obohacení má přednost před úpravou neúčinnosti právních úkonů podle insolvenčního zákona) se již dovolací soud zabýval, přičemž jím přijaté závěry nejsou v rozporu s odůvodněním rozsudku vrchního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že městský soud porušil jeho základní procesní práva, neboť ho podle §118 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neseznámil s výsledky přípravy jednání a nesdělil, která právně významná skutková tvrzení účastníků řízení lze považovat za shodná, která z nich naopak zůstala sporná, a které z dosud navržených důkazů tedy budou provedeny. Pakliže by tak totiž městský soud (řádně) učinil, měl by stěžovatel možnost doplnit svá předchozí tvrzení a označit k nim důkazy, aby vyvrátil domněnku úpadku dlužníka podle §241 odst. 2 insolvenčního zákona před koncentrací řízení podle §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že podle rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 lze pokládat první jednání podle §118b odst. 1 věty druhé o. s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v §118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se však v dané věci nestalo. Pochybení městského soudu následně nezhojil ani vrchní soud, jenž se touto stěžovatelovou námitkou vůbec nezabýval.
7. Stěžovatel v návaznosti na předchozí argumentaci vyjadřuje přesvědčení, že procesní pravidla uvedená v §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. úzce souvisejí s poučovací povinností soudu stanovenou v §118a o. s. ř. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10 přitom §118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci řízení nebyli zaskočeni jiným právním hodnocením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou podle názoru soudu významné, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Stěžovatel proto v ústavní stížnosti namítá, že během jednání městského soudu konaného dne 10. 12. 2014 nebyl poučen podle §118a o. s. ř. (pozn.: kopii protokolu o tomto jednání stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti). Podle mínění stěžovatele ho tak tímto svým postupem městský soud znevýhodnil oproti druhé procesní straně, a tím porušil princip rovnosti účastníků řízení; dané pochybení navíc nenapravil ani vrchní soud v rámci odvolacího řízení, a následně ani Nejvyšší soud v řízení dovolacím.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ve lhůtě podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Ratio decidendi rozhodnutí napadených ústavní stížností představuje úsudek (resp. právní závěr), že stěžovatel měl správně svoji pohledávku za dlužníkem přihlásit do insolvenčního řízení, a jelikož tak neučil, a naopak v zákonné lhůtě před zahájením insolvenčního řízení v době, kdy byl dlužník v úpadku (podle domněnky uvedené v §241 odst. 2 insolvenčního zákona), převedl jménem dlužníka ve dvou platbách celkem částku 600 000 Kč, je třeba na inkriminované právní jednání hledět jako na neúčinné právní úkony podle §241 ve spojení s §235 odst. 1 insolvenčního zákona.
11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je pak tvrzení stěžovatele, že městský soud procesně pochybil, když nepostupoval řádně podle §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. a současně nedostál své poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř.
12. Z uvedené rekapitulace je tak zřejmé, že stěžovatel předkládá poněkud mimoběžnou argumentaci, když nikterak nezpochybňuje skutkové ani právní závěry obecných soudů, domnívá se však, že řízení bylo zatíženo závažnou procesní vadou; tato jeho stěžejní námitka však z níže uvedených důvodů není jakkoli případná.
13. Nejvyšší soud na str. 3 a 4 ústavní stížností napadeného usnesení podrobně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem uvádí, proč je inkriminované jednání třeba klasifikovat jako (ostatní věřitele dlužníka - úpadce) zkracující právní úkon podle §241 insolvenčního zákona, přičemž rovněž odkazuje na závěry svých předchozích rozhodnutí. S tam přijatými právními závěry přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nepolemizuje; proti rozhodnutí Nejvyššího soudu dokonce v ústavní stížnosti nesměřuje žádnou konkrétní námitku.
14. Již v tomto ohledu je tak možno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť nikterak nezpochybňuje právní závěry rozhodnutí, proti kterým svým petitem směřuje.
15. Dovolává-li se nicméně stěžovatel porušení §118 odst. 1 a 2 a §118a o. s. ř., je třeba zdůraznit, že tato jeho kritika směřující primárně proti rozsudku městského soudu by mohla být procesně relevantní pouze za předpokladu, že by městský soud přijal právní závěry, použité na skutková zjištění, která byla právě v důsledku jeho procesních pochybení nesprávná v tom smyslu, že by byla zpochybnitelná provedením důkazů k tvrzením, jež stěžovatel nemohl kvůli nedostatku poučení v řízení označit a předložit. Jinými slovy řečeno, stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti by v kontextu posuzované věci mohla dosáhnout ústavněprávní úrovně toliko za situace, kdy by stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl tvrzení a dostatečným způsobem k nim označil i potenciální důkazy, jež v řízení před městským soudem nemohl v důsledku pochybení městského soudu předložit, a jež by současně byly s to zvrátit dosavadní skutková zjištění (jež však stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje). Uvádí-li proto stěžovatel v bodu 8. ústavní stížnosti na str. 4, že "za dané situace, kdy není vyloučeno, že by jako účastník řízení" při řádném naplnění §118 odst. 1 a 2 a §118a o. s. ř. soudem "doplnil svá tvrzení a návrhy", je třeba uzavřít, že již tato formulace předznamenává hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného.
16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právní závěry městského soudu nemohly být z podstaty věci pro stěžovatele překvapivé, neboť na právním hodnocení inkriminovaného plnění dlužníka jako zvýhodňujícího právního úkonu byla založena předmětná žaloba vedlejší účastnice (již z těchto důvodů tak nelze stěžovatelovy odkazy na výše uvedené judikáty považovat za přiléhavé, neboť jejich závěry na posuzovanou věc zjevně nedopadají).
17. Již pouze nad rozhodný rámec je vhodné připomenout, že podle - stěžovatelem nerozporovaných - skutkových zjištění obecných soudů došlo k inkriminovanému jednání, tedy plnění dlužníka stěžovateli, v okamžiku, když již byla splněna v §3 insolvenčního zákona předvídaná kritéria úpadku, tedy existence více věřitelů s pohledávkami déle než 30 dnů (resp. déle než tři měsíce) po splatnosti (srov. poslední odstavec na str. 2 a druhý odstavec na str. 6 rozsudku městského soudu a druhý odstavec na str. 6 rozsudku vrchního soudu), pročež (bez ohledu na výše uvedené) závěr, že inkriminované plnění - byť z hlediska právního důvodu jakkoli oprávněné - je třeba hodnotit jako zvýhodňující právní úkon podle §241 insolvenčního zákona, nevykazuje žádné ústavněprávní nedostatky. Za této situace tak není namístě vrchnímu soudu v řízení před Ústavním soudem důvodně vytýkat, že se v odůvodnění svého rozsudku věcně nevypořádal s tvrzením stěžovatele (obsaženém v druhém doplnění jeho odvolání), že městský soud nepostupoval v souladu s §118 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť je zjevné, že toto jeho tvrzené pochybení nemohlo mít žádný efektivní vliv na správnost - a tím méně pak na ústavnost - přijatých skutkových a právních závěrů.
18. Ústavní soud ze zaznamenaných důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva, resp. že nebylo porušeno žádné stěžovatelem dovolávané ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy; Ústavní soud tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu