ECLI:CZ:US:2019:3.US.575.18.1
sp. zn. III. ÚS 575/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obce Morašice, sídlem Morašice 17, zastoupené JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 22 Cdo 4595/2017-315 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. března 2017 č. j. 18 Co 455/2016-294, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Bohumila Ševčíka, 2) Ing. Jaroslavy Ševčíkové, 3) Branka Danielovského a 4) Marie Helceletové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených napadených rozhodnutí a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2016 č. j. 3C 96/2003-251 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v civilním řízení domáhala určení vlastnictví k pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Skupice u Chrudimi, takto vymezeného geometrickým plánem (dále jen "předmětný pozemek"). Žalobě o určení vlastnictví k předmětnému pozemku předcházel spor o průběh vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. X2 a parc. č. X3 v katastrálním území Skupice u Chrudimi. Okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), neboť měl za prokázané, že žalovaní vedlejší účastníci 3) a 4) vlastnictví k předmětnému pozemku vydrželi, a stěžovatelku a vedlejší účastníky 1) a 2) zavázal k náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 č. j. 18 Co 455/2016-294 rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a v části týkající se nákladů řízení jej změnil.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 11. 2017 č. j. 22 Cdo 4595/2017-315 odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení stěžovatelkou namítaného práva mělo podle jejího tvrzení dojít ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a krajského soudu, když tyto soudy učinily při svém rozhodování nesprávné závěry. V důsledku toho, dle přesvědčení stěžovatelky, nebyla jejímu vlastnickému právu poskytnuta zákonná ochrana.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvíjí vlastní úvahy o hodnocení skutkového stavu, předkládá svůj výklad podmínek vydržení a polemizuje se závěry obecných soudů o vydržení sporného pozemku vedlejšími účastníky 3) a 4), resp. jejich právními předchůdci. Poukazuje též na provedené úpravy při obnově katastrálního operátu, které považuje za nezákonný zásah do svého vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "provedené úpravy při obnově katastrálního operátu považuje (...) za nezákonný zásah státu do práv obce dle článku 87, odst. 1, písm. c) a do práva vlastnit majetek", z obsahu ústavní stížnosti ani z plné moci pro zastupování stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem se nepodává, že jde o návrh zastupitelstva obce podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí a neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by rozhodnutím obecných soudů nastala v právní sféře stěžovatelky, přičemž stěžovatelka nepředložila žádné argumenty, které by měly ústavněprávní relevanci. Ústavní stížnost představuje toliko vyjádření pokračující nespokojnosti stěžovatelky s meritorním rozhodnutím ve věci, bez konkretizace vad v rozhodování obecných soudů, které by měly zásah do jejího práva způsobit. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry soudů však porušení jejího práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny nezpůsobuje. Postačí tudíž odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ke stěžovatelčině dovolací argumentaci (popř. konstatoval její obecnost či absenci) a shledal, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí citoval, popř. na ni odkázal. Dospěl proto k odůvodněnému závěru, že soudy podrobně ozřejmily, proč vedlejší účastníci 3) a 4) [a jejich právní předchůdci] "byli v objektivně posuzované dobré víře, že jsou výlučnými vlastníky předmětného pozemku, pročež mohli vlastnické právo k němu vydržet", přičemž poukázal i na to, že není možné učinit závěr, že by stěžovatelka ve vydržecí době proti držbě předmětného pozemku něco namítala.
12. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si zásah Ústavního soudu. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu