ECLI:CZ:US:2019:3.US.588.19.1
sp. zn. III. ÚS 588/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KASTO Tábor, s. r. o., sídlem Chýnovská 178, Tábor, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Švecem, advokátem, sídlem Průběžná 1826/63, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2018 č. j. 23 Cdo 1137/2018-166, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2017 č. j. 11 Co 235/2017-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. dubna 2017 č. j. 11 C 203/2015-120, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Karla Bárty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") částečným rozsudkem ze dne 20. 4. 2017 č. j. 11 C 203/2015-120 zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) povinnost zaplatit jí jednotlivé částky ve výši ve výroku tohoto rozsudku blíže specifikované, představující kapitalizované úroky z dlužné jistiny.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2017 č. j. 11 Co 235/2017-145 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dospěl i s poukazem na konstantní judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. 23 Cdo 2914/2015) k závěru, že částečným plněním na jistinu (v podobě započtení) vedlejšího účastníka řízení nedošlo k uznání zbytku závazků (úroků z prodlení) podle §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), pročež byl závěr obvodního soudu o promlčení nároků stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení správný.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2018 č. j. 23 Cdo 1137/2018-166 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dostatečně a jednoznačně vyřešena, a to, zda s konkludentním uznáním (započtením) nepromlčené jistiny, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, je podle §407 odst. 3 obch. zák., spojen účinek uznání i ohledně zákonných úroků z prodlení, resp. zda zbytkem dluhu ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. se rozumí i příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. Nejvyšší soud předně uvedl, že dovolací přezkum neotevírá stěžovatelkou formulovaná otázka, zda se zbytkem závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. rozumí i příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení, a zda tedy konkludentním uznáním nepromlčené jistiny dochází také k uznání zákonných úroků z prodlení podle tohoto ustanovení. Vzhledem k tomu, že městský soud postupoval podle §407 odst. 3 obch. zák., vycházel tedy ze závěru, že splněním (započtením) jistiny může dojít také k uznání příslušenství pohledávky (úroků z prodlení), by v situaci, kdy se stěžovatelka použití §407 odst. 3 obch. zák. sama domáhá, posouzení jí předložené otázky bylo jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro ni příznivější rozhodnutí.
5. Nejvyšší soud dále konstatoval, že se městský soud neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. Uvedl, že k uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. nepostačuje, že dlužník částečně plní svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že k částečnému plnění došlo za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek závazku. Městský soud se proto správně zabýval otázkou, zda byla v projednávané věci splněna i další podmínka pro uznání závazku částečným plněním spočívající v tom, že z jednání dlužníka lze usuzovat, že plněním (resp. započtením) uznal i zbytek závazku. Vyšel-li městský soud z toho, že účastníci spolu řadu let spolupracovali, aniž by od sebe kdy požadovali úroky z prodlení, navíc v době podpisu kompenzačního jednání považovali vzájemné pohledávky za zcela uhrazené, nelze za těchto okolností dovodit, že by zápočtem jistiny vedlejší účastník řízení uznával současně i příslušenství jednotlivých pohledávek. Městský soud tedy zhodnotil okolnosti, za kterých byly zápočty provedeny, a dospěl k závěru, že k uznání celého dluhu včetně příslušenství plněním (započtením) jistiny za popsaných okolností (dlouhodobá praxe stran, projev vůle při vlastním kompenzačním jednání) nedošlo, nebylo tedy prokázáno, že by byla naplněna i druhá podmínka vyžadovaná v §407 odst. 3 obch. zák.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl meritorně přezkoumat její dovolání, čímž porušil její právo na soudní ochranu. Nesouhlasí s tím, že by jí položená otázka byla akademickou či spekulativní. Opakuje, v čem spočívala její dovolací otázka, od níž odvíjela přípustnost dovolání, přičemž vyřešení této otázky (zda započtením na jistinu pohledávky, která je po splatnosti, avšak není ke dni započtení promlčena, tedy jejím uznáním, dochází podle §407 odst. 3 obch. zák. i k uznání do té doby přirostlých zákonných úroků z prodlení) má zcela zásadní vliv na výsledek sporu. Závěry soudů ohledně promlčení, jakož i o tom, že započtením jistin vzájemných pohledávek byla mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení vyrovnána veškerá práva a povinnosti, považuje za nesprávné. Dále rozvádí, proč nemohl být důsledkem započtení zánik pohledávky v té části, která odpovídala zákonnému příslušenství. Rozdíl oproti situaci, která byla řešena v soudy odkazovaných rozhodnutích, spatřuje především v tom, že nyní došlo k započtení (a uznání) dosud nepromlčeného závazku, kdežto v soudy citovaných rozhodnutích došlo k uznání již promlčeného závazku, a proto je podle stěžovatelky závěr o tom, že je k uznání třeba výslovného projevu dlužníka, nesprávný. Stěžovatelka uzavírá, že se soudy svévolným výkladem právních předpisů a závěrů judikatury dopustily nesprávného právního posouzení věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka v prvé řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že její dovolání posoudil jako nepřípustné a nezabýval se jím meritorně, ačkoliv zdůvodnila jeho přípustnost, jakož i nesprávnost právního posouzení. Nejvyšší soud její dovolání odmítl jako nepřípustné jednak proto, že rozhodnutí městského soudu považoval za souladné se svojí dosavadní judikaturou, jednak proto, že stěžovatelka předložila otázku, jejíž vyřešení pro ni nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí.
10. Na tomto místě Ústavní soud předesílá, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah kvazimeritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
11. Argumentace stěžovatelky je postavena na tom, že Nejvyšším soudem uváděná judikatura týkající se dané problematiky, není na stávající věc přiléhavá, neboť vychází z jiného skutkového stavu. Podle stěžovatelky v nyní posuzované věci došlo vedlejším účastníkem řízení k uznání (započtením) vzájemných pohledávek u dosud nepromlčených závazků, z čehož však nelze dovozovat, že by byly vyrovnány veškerá vzájemná práva a povinnosti. Takovou argumentací, přestože se snaží celou věc posunout do ústavněprávní roviny, však stěžovatelka setrvává na úrovni pouhé polemiky s podústavním právem. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
12. V dané věci vycházel Nejvyšší soud z dikce právní úpravy, podle níž částečné plnění dlužníka může znamenat uznání celého dluhu (včetně eventuálního příslušenství), došlo-li k němu za takových okolností, že lze usuzovat na to, že dlužník jeho poskytnutím uznává i zbytek závazku (§407 odst. 3 obch. zák.). Zhodnotily-li soudy dané okolnosti (praxi stran či projev vůle při vlastním kompenzačním jednání), přičemž dospěly k závěru, že z daných okolností nelze usuzovat na to, že by jednání vedlejšího účastníka řízení směřovalo k uznání celého dluhu včetně příslušenství, je třeba v takovém postupu spatřovat výraz nezávislého hodnocení důkazů obecnými soudy. Chtěla-li snad stěžovatelka zpochybňovat, či jinak vykládat okolnosti související s uznáním závazku, šlo by z její strany o polemiku se skutkovým stavem a o snahu o přehodnocení skutkových zjištění, k čemuž ovšem nebyl příslušný ani Nejvyšší soud v dovolacím řízení a nyní v řízení o ústavní stížnosti k tomu není kompetentní ani Ústavní soud. Nejvyšší soud pak odkazem na svoji konstantní judikaturu, i pokud by vycházela z poněkud jiného skutkového stavu (uznání již promlčených závazků), implicitně připustil, že závěry vyplývající z této judikatury jsou použitelné i na stávající věc.
13. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky týkající se toho, že Nejvyšší soud považoval jí předloženou otázku, zda se zbytkem závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. rozumí i příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení, a zda tedy konkludentním uznáním nepromlčené jistiny dochází také k uznání zákonných úroků z prodlení podle tohoto ustanovení, za akademickou. Za situace, kdy městský soud vycházel z názoru (byť explicitně nevysloveného), že splněním (započtením) jistiny může dojít také k uznání příslušenství pohledávky (úroků z prodlení), se posouzení takové otázky jeví skutečně jako nadbytečné. Stěžovatelka totiž přehlíží, že důvodem pro zamítnutí žaloby nebylo to, že by splněním nemohlo dojít k uznání příslušenství pohledávky, nýbrž to, že z okolností se takovýto projev vůle vedlejšího účastníka řízení nepodařilo dovodit.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu