ECLI:CZ:US:2019:3.US.60.19.1
sp. zn. III. ÚS 60/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josef Fiala (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Šváchové, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018 č. j. 20 Cdo 3106/2018-250, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 16 Co 268/2017-193 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. ledna 2017 č. j. 38 C 70/2014-161, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Karla Mrzílka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), práva na rovnost účastníků řízení zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala vyloučení individualizovaných nemovitostí v katastrálním území Černošice z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Ing. Petrem Kučerou, Exekutorský úřad Kladno, k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka vůči jejímu manželovi - JUDr. Pavlovi Šváchovi. Podle stěžovatelky byly nemovitosti do exekuce zahrnuty neoprávněně, neboť jsou v jejím výlučném vlastnictví a vedlejší účastník byl v době vzniku závazku informován o zúžení společného jmění stěžovatelky a jejího manžela. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2017 č. j. 38 C 70/2014-161 stěžovatelčinu žalobu zamítl [pozn. šlo o druhý zamítavý rozsudek, neboť první rozsudek ze dne 3. 2. 2015 č. j. 38 C 70/2014-45 byl usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 9. 2015 č. j. 16 Co 330/2015-82 zrušen pro absenci poučení podle §118 odst. 3 občanského soudního řádu a nedostatečné zhodnocení některých důkazů]. Žaloba byla podle obvodního soudu nedůvodná, neboť stěžovatelka přes poučení soudem neprokázala, že by vedlejší účastník byl při vzniku závazku jejího manžela informován o obsahu smlouvy zužující společné jmění stěžovatelky a jejího manžela.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání založené především na námitce, že obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů byl vedlejšímu účastníkovi znám, tudíž byl bezezbytku naplněn §143a obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Městský soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 16 Co 268/2017-193 rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění se obsáhle vypořádal s námitkami stěžovatelky zaměřenými na průběh dokazování, zejména hodnocení některých důkazů, jakož i námitkou překvapivosti rozhodnutí.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost opírala o dvě otázky, přičemž při řešení první z nich (týkala se vědomosti věřitele o zúžení společného jmění manželů) se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, druhá (splnění podmínek pro "seznámení věřitele s obsahem smlouvy") podle ní nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 20 Co 3106/2018-250 odmítl, shledav jeho nepřípustnost. V odůvodnění zdůraznil, že pro výsledek sporu byl určující závěr o tom, že stěžovatelka požadovanou vědomost věřitele o existenci smlouvy o zúžení společného jmění neprokázala, zatímco stěžovatelka byla přesvědčena, že toho dosáhla. Nejvyšší soud připomenul smysl §143a odst. 4 obč. zákoníku, jímž byla ochrana věřitele, který má vůči jednomu z manželů vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být zkráceno (mimo jiné) smlouvou, kterou by byl zúžen dosavadní rozsah společného jmění, a s odvoláním na svoji prejudikaturu akcentoval, že manželé (každý z nich) se na smlouvu o zúžení společného jmění mohou odvolat vůči věřiteli (nebo jiné třetí osobě), jen je-li věřiteli (nebo jiné třetí osobě) znám obsah smlouvy, tj. že smlouva o zúžení je právně účinná vůči věřiteli jen tehdy, byla-li manžely uzavřena (stala-li se mezi nimi účinnou) dříve, než vznikla věřiteli pohledávka (vůči jednomu z manželů) a když již v té době byl věřiteli znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění. Nejvyšší soud uzavřel, že rozsudek městského soudu nepředstavuje odchylku od zmíněné judikatury a dodal, že napadený rozsudek nezávisí na výkladu pojmu "seznámení se s obsahem smlouvy".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a jejich závěrů stěžovatelka vyjadřuje názor, že jsou naplněny oba případy, v nichž si Ústavní soud osobuje pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť napadená rozhodnutí jsou projevem svévole a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Podle ní k těmto excesům došlo nejprve u obvodního soudu, který bez bližšího vysvětlení upřednostnil účastnickou výpověď vedlejšího účastníka, a to jednak před její účastnickou výpovědí, jednak před svědeckou výpovědí v řízení vypovídajících svědků potvrzujících stěžovatelčinu skutkovou verzi. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se odmítl zabývat vymezenými dovolacími důvody, z nichž minimálně druhý důvod (tj. výklad pojmu "seznámení se s obsahem listin" v případě naprosté pasivity věřitele) by shledal opodstatněným, avšak odmítl se jím zabývat toliko proto, že nebylo prokázáno, že by předmětné listiny byly vedlejšímu účastníkovi vůbec "předloženy", ač obecné soudy učinily opačný skutkový závěr, že schůzka se sice uskutečnila, listiny byly předloženy, avšak nebylo prokázáno, že by se a jak vedlejší účastník seznámil s jejich obsahem, neboť v tomto ohledu výpovědi svědků a stěžovatelky nebyly zcela konzistentní.
6. Stěžovatelce hrozí - dle jejího přesvědčení - i zásadní zásah do vlastnického práva, byť jednala vůči vedlejšímu účastníkovi tak, jak jí ukládal zákon, splnila všechny své informační povinnosti, aby ochránila svůj majetek způsobem, který zákon předvídal. Za podstatné považuje, že za účelem seznámení vedlejšího účastníka s předmětnými listinami se uskutečnila schůzka (jak bylo prokázáno), že na ní byly předloženy předmětné notářské zápisy (jak bylo rovněž prokázáno), přičemž je zcela nerozhodné, jakou iniciativu projevil vedlejší účastník za účelem seznámení se s těmito listinami, zda je četl zcela, nebo jen zčásti, nebo zda je jen prolistoval, neboť práva náležejí toliko bdělým (vigilantibus iura). V tomto ohledu jsou údajně rozhodnutí obecných soudů, včetně soudu dovolacího, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a neúměrně zasahují ... (pozn. věta není dokončena).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Dále Ústavní soud dodává, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li bez zákonného důvodu nečinný, či nevytvoří-li prostor žalovanému účastníkovi bránit se vůči podané žalobě. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení.
10. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základ sporu mezi účastníky tvoří problematika účinků smlouvy manželů o zúžení jejich společného jmění pro třetí osoby, konkrétně pro věřitele jednoho z manželů, a to v situaci, kdy pohledávka vznikla po jejím uzavření. Obecné soudy v této věci logicky použily adekvátní právní úpravu, a to obč. zákoník č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění. Budiž připomenuto, že pro právní režim manželských majetkových vztahů byla relevantní regulace společného jmění manželů, a to v tzv. zákonném režimu s přípustnými odchylkami založenými smlouvou, ev. rozhodnutím soudu (srov. §143 a násl. obč. zákoníku ve znění zákona č. 91/1998 Sb.). Z konstrukce této úpravy plynula přednost zákonné regulace předmětu a obsahu společného jmění manželů, avšak důsledky legálního vymezení bylo možné modifikovat (u předmětu postupem podle §143a obč. zákoníku, u obsahu podle §147 obč. zákoníku). Právní účinky modifikačních smluv se v první řadě dotýkaly samotných manželů, avšak mohly se projevit též v právní sféře třetích osob. Z tohoto důvodu obč. zákoník výslovně stanovil, že manželé se mohli na takovou smlouvu vůči jiné osobě odvolat jen tehdy, jestliže jí byl obsah této smlouvy znám (srov. §143a odst. 4 obč. zákoníku). Právní úprava nevyvolávala žádné pochybnosti o tom, že bylo na tom kterém manželovi, aby třetí osobě její obeznámení s obsahem příslušné dohody (pozn. nestačila vědomost o existenci dohody) dokázal. Z toho plyne, že když dotčená třetí osoba s obsahem takové modifikační dohody nebyla seznámena, postupovalo se vůči ní podle §143 obč. zákoníku, tj. jako by žádná dohoda nebyla.
11. Z těchto dílčích závěrů plynoucích ze zákonné úpravy tak plyne, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť všechny soudy vyšly ze skutkových zjištění o tom, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by vedlejšímu účastníkovi byl znám obsah dohody o zúžení společného jmění uzavřené s jejím manželem (srov. třetí odstavec na sedmé straně rozsudku obvodního soudu a na něj navazující hodnocení krajského soudu a Nejvyššího soudu).
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu