ECLI:CZ:US:2019:3.US.604.19.1
sp. zn. III. ÚS 604/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Pizúra, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, sídlem Slovanská 982/136, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 9 Co 1288/2018-39 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. června 2018 č. j. 53 Nc 2794/2007-32, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Český Triangl, a. s., sídlem Heršpická 800/6, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní stížností jsou napadena usnesení o zamítnutí stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce. Vydání těchto usnesení předcházelo insolvenční řízení, přičemž v rozhodnutích napadených ústavní stížností byl hodnocen dopad rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení na exekuční řízení.
3. K rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení se z insolvenčního rejstříku (dostupného z https://isir.justice.cz) a napadených rozhodnutí podává, že usnesením krajského soudu ze dne 18. 7. 2011 č. j. KSOS 31 INS 10385/2011-A6 byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 22. 9. 2011 č. j. KSOS 31 INS 10385/2011-B3 krajský soud schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Následně krajský soud usnesením ze dne 26. 5. 2017 č. j. KSOS 31 INS 10385/2011-B26 vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatele, ale zamítl jeho návrh na osvobození od placení pohledávek věřitelů, což bylo odůvodněno tím, že stěžovatel porušil své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, neboť v době, kdy pracoval v zahraničí, insolvenčnímu správci nepředkládal doklady o svých příjmech a neodevzdával mu postižitelnou část svých příjmů. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 4 VSOL 719/2017-B-32 potvrdil výrok usnesení krajského soudu o zamítnutí osvobození stěžovatele od placení pohledávek věřitelů. Vrchní soud zde konstatoval, že nelze akceptovat přístup dlužníka, který pro účely oddlužení poukazoval částky dle vlastního uvážení, aniž by soudu a insolvenčnímu správci zpřístupnil své veškeré příjmy tak, aby mohly být postiženy ve stanoveném rozsahu, nikoli jen v míře, kterou určí sám dlužník. Dovolání stěžovatele proti zmíněnému usnesení vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2018 č. j. 29 NSČR 2/2018-B-39.
4. Okresní soud usnesením ze dne 12. 6. 2018 č. j. 53 Nc 2794/2007-32, které je napadeno ústavní stížností, zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce, jež byla k návrhu vedlejší účastnice proti stěžovateli nařízena usnesením okresního soudu ze dne 7. 9. 2007 č. j. 53 Nc 2794/2007-6 pro peněžitou pohledávku ve výši 37 840 Kč s příslušenstvím. V situaci, kdy nebyl v insolvenčním řízení stěžovatel osvobozen od placení pohledávek věřitelů, stále trvá i pohledávka, která nebyla přihlášena do insolvenčního řízení. Dle okresního soudu tedy nebyla splněna podmínka pro zastavení exekuce pro nepřípustnost.
5. Ústavní stížností je dále napadeno usnesení krajského soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 9 Co 1288/2018-39, jímž bylo potvrzeno zmíněné usnesení okresního soudu. Vymáhaná pohledávka dle krajského soudu nabývá status naturální obligace ve spojitosti s rozhodnutím insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek dle §414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nikoli již (či výhradně) s rozhodnutím, kterým insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení. Byl-li návrh na osvobození od placení pohledávek zamítnut, pak není dán důvod k zastavení exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že insolvenční soud vzal na vědomí jeho oddlužení a nezrušil schválené oddlužení za současného rozhodnutí o řešení úpadku konkursem dle §418 odst. 1 insolvenčního zákona. Tím dle stěžovatele insolvenční soud stvrdil, že stěžovatel jako úpadce splnil podstatné povinnosti oddlužení a povinnost doplatit pohledávky se tak vztahuje jen na přihlášené pohledávky. Dle stěžovatele nemůže vedlejší účastnice na stěžovateli vymáhat svou pohledávku, k podpoře své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Ústavní soud konstatuje, že okresnímu soudu ani krajskému soudu v napadených usneseních nepříslušelo, aby jakkoli přezkoumávaly či přehodnocovaly rozhodnutí insolvenčních soudů zmíněná v bodě 3., naopak tato rozhodnutí a jejich důsledky musely v rozhodnutích napadených ústavní stížností reflektovat. Ústavní soud přitom neshledal, že by ve věci exekuce okresní či krajský soud porušily stěžovatelova ústavně zaručená práva.
10. Dle §413 insolvenčního zákona se insolvenční řízení končí právní mocí rozhodnutí, jímž soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Skončením insolvenčního řízení též skončí účinky spojené s jeho zahájením (§109 odst. 5 insolvenčního zákona), mezi něž patří mimo jiné nemožnost provést exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož ani jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty [§109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona].
11. Z ústavního hlediska nelze nic vytknout závěru okresního soudu a krajského soudu o tom, že určující ve věci bylo, zda insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž by stěžovatele dle §414 insolvenčního zákona osvobodil od placení pohledávek. Takovým rozhodnutím insolvenční soud osvobozuje dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§414 odst. 1 insolvenčního zákona), a takové osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (§414 odst. 2 insolvenčního zákona).
12. Osvobození dlužníka od placení pohledávek (§414 a 415 insolvenčního zákona) je vázáno na předepsané podmínky. Osvobození od zbytku dluhu má dlužníka motivovat k tomu, aby usiloval o co nejvyšší míru uspokojení věřitelů, čímž je naplňován i účel insolvenčního řízení (viz důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu ve sněmovním tisku č. 1120, ze 4. volebního období Poslanecké sněmovny, 2005, s. 224, dostupnou z http://www.psp.cz). Osvobození dlužníka od placení pohledávek je dle §414 odst. 1 insolvenčního zákona vázáno na řádné a včasné splnění dlužníkových povinností dle schváleného způsobu oddlužení, čímž je dlužník též motivován k jejich plnění.
13. Jak vyplývá z obsahu rozhodnutí insolvenčních soudů rekapitulovaných v bodě 3., stěžovatel své povinnosti spadající pod §414 odst. 1 insolvenčního zákona neplnil, proto nedosáhl osvobození od placení pohledávek. Za protiústavní nelze za takové situace označit rozhodnutí soudů, které po skončení insolvenčního řízení nezastavily exekuci nařízenou pro pohledávku, od jejíhož placení nebyl stěžoval vlastním přičiněním v insolvenčním řízení osvobozen.
14. Stěžovatelův odkaz na nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 je nepřípadný. Uvedený nález se totiž týkal věci, v níž insolvenční soud rozhodl o osvobození dlužníka od placení pohledávek (viz body 4. a 28. zmíněného nálezu).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu