ECLI:CZ:US:2019:3.US.65.19.1
sp. zn. III. ÚS 65/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Vinklara, zastoupeného Mgr. Janem Hrežem, advokátem, sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 33 Cdo 3790/2018-138, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2018 č. j. 16 Co 280/2015-121 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. dubna 2014 č. j. 4 C 274/2012-62, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení, a Vojtěcha Vinklara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že před obecnými soudy bylo vedeno řízení o žalobě vedlejšího účastníka (žalobce) na peněžité plnění proti stěžovateli (žalovanému). Žaloba byla odůvodněna tím, že vedlejší účastník jako ručitel za stěžovatele uhradil věřiteli, obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. částku ve výši 595 221 Kč. S touto žalobou byl vedlejší účastník převážně úspěšný, když rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 4. 2014 č. j. 4 C 274/2012-62 jí bylo vyhověno co do částky 567 221 Kč s příslušenstvím, respektive po měnícím výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 4. 2018 č. j. 16 Co 280/2015-121 co do částky 498 221 Kč s příslušenstvím.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že "rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to konkrétně na nesprávné aplikaci hmotného práva na projednávaný případ, neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nezohlednily, že žalobce jako ručitel a žalovaný jako obligační dlužník mezi sebou uzavřeli dohodu modifikující dispozitivní právní úpravu regresního oprávnění ručitele vůči obligačnímu dlužníkovi tak, že žalobce na základě dohody uzavřené mezi ním a žalovaným převzal závazek žalovaného". Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 33 Cdo 3790/2018-138 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že mezi ním a vedlejším účastníkem byla uzavřena ústní dohoda modifikující dispozitivní právní úpravu regresního oprávnění ručitele vůči obligačnímu dlužníkovi tak, že vedlejší účastník na jejím základě převzal závazek stěžovatele. Soudy k tomu však odmítly přihlédnout, a dospěly tak k nesprávným skutkovým závěrům.
5. K závěru Nejvyššího soudu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, uvádí, že odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu bylo na místě spatřovat právě v tom, že soudy nerespektovaly zmíněnou dohodu, ač rozhodovací praxe nemá být založena na ničem jiném, než právě na respektování smluv a dohod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti shledává toto vymezení v pouhé své námitce, že soudy měly uvěřit určitému jeho skutkovému tvrzení, což se se smyslem institutu dovolání zjevně míjí. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu