ECLI:CZ:US:2019:3.US.659.19.1
sp. zn. III. ÚS 659/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek- Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 57 Co 247/2018-133 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. dubna 2018 č. j. 42 C 183/2016-112, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Frýdlantská zemědělská a. s., sídlem Janovice 593, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatelce se přiznává náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnicí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou ze dne 2. 8. 2016 se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení pohledávky ve výši 7 211 Kč s příslušenstvím z titulu dědictví po svém zemřelém otci, přičemž šlo o část této pohledávky, jejíž celková výše činila 28 843,87 Kč. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 42 C 183/2016-67 žalobu zamítl (výrok I.), neboť zohlednil námitku promlčení uplatněného nároku, vznesenou vedlejší účastnicí jako žalovanou. Výrokem II. okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení.
4. Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 5. 2017 č. j. 57 Co 198/2017-86 bylo odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu odmítnuto (výrok I.) s odůvodněním, že proti napadenému rozsudku není odvolání přípustné, neboť bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud poukázal na to, že okresní soud rozhodl o celém předmětu řízení, tj. o částce 7 211 Kč s příslušenstvím a dále na to, že usnesení okresního soudu obsahuje správné poučení o přípustnosti odvolání. Výrokem II. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5. Dne 26. 6. 2017 podala stěžovatelka proti rozsudku okresního soudu ze dne 14. 3. 2017 č. j. 42 C 183/2016-67 žalobu pro zmatečnost. Důvod zmatečnosti spatřovala stěžovatelka v tom, že rozsudek okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 7 211 Kč s příslušenstvím, obsahuje nesprávné poučení o odvolání týkající se jeho přípustnosti, neboť rozsudkem bylo rozhodnuto pouze o části pohledávky. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 4. 2018 č. j. 42 C 183/2016-112 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 4 356 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že důvody, které stěžovatelka v žalobě pro zmatečnost s odkazem na §229 odst. 3 o. s. ř. uvedla, nejsou důvody, pro které je žaloba pro zmatečnost přípustná.
6. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením krajského soudu ze dne 13. 11. 2018 č. j. 57 Co 247/2018-133 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč (výrok II.).
7. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že namítá-li stěžovatelka důvod zmatečnosti spočívající v tom, že jí "nebylo připuštěno odvolání proti napadenému rozsudku, neboť okresní soud ji nesprávně poučil", takový důvod nemůže zakládat přípustnost žaloby pro zmatečnost. V dané věci stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku okresního soudu a o odvolání rozhodl krajský soud tak, že odvolání se podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítá z důvodu jeho nepřípustnosti podle §202 odst. 2 o. s. ř. Jestliže se krajský soud přípustností odvolání zabýval, stěžovatelka nemůže z tohoto důvodu žalobou pro zmatečnost napadnout rozsudek okresního soudu, ale jen usnesení krajského soudu (§229 odst. 4 o. s. ř.). Krajský soud dodal, že s tím souvisí nedůvodnost námitky stěžovatelky, že okresní soud neuvedl žádné úvahy týkající se přípustnosti odvolání v souvislosti s §202 odst. 2 o. s. ř., neboť okresní soud se touto otázkou zabývat ani nemohl.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy vyhověly neurčité a nepřezkoumatelné námitce promlčení předmětné pohledávky, vznesené vedlejší účastnicí. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na vyjádření vedlejší účastnice ze dne 11. 9. 2017, ve kterém nekonkretizovala den počátku promlčecí lhůty předložením písemné výzvy k účasti na upsání akcií, od níž vedlejší účastnice odvíjí počátek promlčecí lhůty předmětné pohledávky. Z důvodu nenařízení jednání o žalobě pro zmatečnost okresním soudem nebyla podle stěžovatelky objasněna ani druhá námitka promlčení této pohledávky učiněná v souvislosti s výzvou stěžovatelky ze dne 24. 8. 2010 k jejímu zaplacení. Tuto, dle stěžovatelčina názoru druhou, námitku promlčení pohledávky vedlejší účastnice v žádném vyjádření nespecifikovala a nevyjádřil se k ní ani okresní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2017 č. j. 42 C 183/2016-67 ani v usnesení ze dne 27. 4. 2018 č. j. 42 C 183/2016-112. Vyhovění soudů neurčité a nepřezkoumatelné námitce promlčení podle názoru stěžovatelky nesvědčí navíc ani o zajištění rovnosti účastníků řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. K napadeným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy posoudily stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka v žalobě pro zmatečnost s odkazem na §229 odst. 3 o. s. ř. namítala, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Okresní soud správně existenci důvodů pro vyhovění žalobě pro zmatečnost neshledal. Krajský soud dále výstižně poukázal na §229 odst. 4 o. s. ř., dle kterého může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. V posuzované věci podala stěžovatelka proti rozsudku okresního soudu odvolání, o kterém rozhodl krajský soud tak, že se podle §218 písm. c) o. s. ř. odvolání odmítá z důvodu jeho nepřípustnosti podle §202 odst. 2 o. s. ř. Závěru krajského soudu, že žalobou pro zmatečnost podle
§229 odst. 4 o. s. ř. nemohla stěžovatelka napadnout rozsudek okresního soudu, ale jen usnesení krajského soudu, který se přípustností stěžovatelčina odvolání zabýval, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. K námitkám stěžovatelky proti rozsudku okresního soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení pohledávky ve výši 7 211 Kč s příslušenstvím z titulu dědictví po svém zemřelém otci, Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť je stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje nepřípustně, když uvedený rozsudek okresního soudu nebyl touto ústavní stížností napaden.
15. Ústavní soud považuje argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání již s ohledem na výsledek řízení.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud jde o stěžovatelkou požadovanou náhradu nákladů řízení (viz bod 2), ta jí nebyla přiznána již s ohledem na výsledek řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu